Z CEVRO Univerzity zamířila do Sněmovny

Na CEVRO Univerzitu nastoupila bez politických vazeb. Právě během studia politologie se ale Lucie Bartošová začala aktivně angažovat v politice a postupně se dostala až do Poslanecké sněmovny. V rozhovoru vzpomíná na studium, začátky v ODS i cestu z pátého místa kandidátky do parlamentu a mluví také o svých dalších ambicích.

Výuka a celková atmosféra na CEVRO Univerzitě ji podle jejích slov nadchly natolik, že původní plán zůstat jen rok a následně znovu zkusit Univerzitu Karlovu rychle vzal za své. Lucie Bartošová na CEVRO Univerzitě absolvovala bakalářský obor Politologie a následně magisterský program Bezpečnostní management. Dnes je poslankyní a místopředsedkyní poslaneckého klubu ODS.

Čím jste chtěla být jako malá holčička?

Na nic konkrétního si nevzpomínám. Samozřejmě se objevovaly klasické dětské představy jako učitelka. Vím, že jsem poměrně dlouho chtěla být právničkou – to byla profese, která mě hodně zajímala. Rodiče mi také často vyprávějí, že jsem už od malička měla velké sny. Tvrdila jsem, že jednou změním svět, přestěhuju se do Ameriky a budu žít velký život.

Byla jsem zkrátka dítě s velkou představivostí a touhou po úspěchu. To mě formovalo i během školních let, protože jsem chtěla být ve všem první, nejchytřejší a nejlepší.

Zapojovala jste se už na základní škole nebo na gymnáziu do veřejného dění? Byla jste například předsedkyní třídy?

Na našich školách nic takového nebylo. Tehdy na gymnáziu nefungoval ani žákovský parlament, takže prostoru k oficiálnímu zapojení moc nebylo. Vždy jsem se ale snažila aktivně komunikovat s třídní učitelkou i ostatními pedagogy a podílet se na chodu třídy. Měla jsem pocit, že mě učitelé berou jako zodpovědný článek kolektivu.

Jak dlouho jste rozmýšlela nad vysokou školou a co nakonec rozhodlo, že jste si vybrala CEVRO Univerzitu?

To, že půjdu na vysokou školu, pro mě bylo naprosto automatické. Jednak proto, že jsem studovala gymnázium, a jednak proto, že vysokou školu úspěšně absolvoval i můj bratr. Na CEVRO Univerzitu jsem zamířila z jednoduchého důvodu – napoprvé jsem se nedostala na Univerzitu Karlovu.

CEVRO pro mě byla volba, kde mi k přijetí stačily výsledky z maturity, přijímacích zkoušek a bonusové body za certifikát z angličtiny. Původně jsem tam plánovala zůstat jen rok a pak zkusit „Karlovku“ znovu. Výuka a celková atmosféra mě ale natolik nadchly, že jsem se ve škole cítila skvěle. Nakonec jsem přemlouvala rodiče, abych tam mohla zůstat a dokončit bakalářské i magisterské studium.

Když zmiňujete, že jste musela přemlouvat rodiče, hrála v tom roli finanční stránka?

Ano, šlo především o peníze, protože mi platili školné. Odmalička mě vedli k tomu, že s financemi se musí hospodařit rozumně a odpovědně. Šlo tedy o to, zda si jako rodina můžeme dovolit, abych na zpoplatněné škole studovala dál. Jelikož bratr v té době už dostudoval a rodiče finančně podporovali pouze mě, padlo rozhodnutí, že to zvládneme.

Co na vaši volbu studovat politologii říkali rodiče a lidé ve vašem okolí ve Frýdlantu?

Nevzpomínám si na žádné vyloženě negativní reakce. Když jsem se rozhodovala, co dělat během toho jednoho roku, než se znovu pokusím o přijetí na Univerzitu Karlovu, uvažovala jsem o pedagogické fakultě v Liberci.

Rodiče mi tehdy sami řekli: „Běž studovat politologii alespoň na ten rok, ať máš na co navázat a ten čas nepromarníš.“ Prvotní impuls studovat na CEVRO Univerzitě tedy přišel přímo od nich.

Viděli ve vás budoucí političku?

To nedokážu posoudit, ale téměř nikdy mi nic nerozmlouvali. Sama jsem si ten obor dokázala vnitřně obhájit, dával mi hluboký smysl. Když se mě někdo zeptal, co studuji, a já odpověděla, že politologii, setkávala jsem se s reakcemi typu: „Ježíšmarjá, politika, to je hrozné.“ Názory ostatních mě příliš neovlivňovaly. Bylo to mé vlastní rozhodnutí a za ním jsem si stála.

Na koho nebo na co z dob univerzitních studií nejraději vzpomínáte?

Především na pedagogy. Možnost potkávat se na přednáškách s osobnostmi, jako byl pan doktor Cyril Svoboda nebo lidé z katedry politologie, například pan doktor Ladislav Mrklas, pro mě měla obrovskou přidanou hodnotu. Znala jsem je z médií ještě před nástupem na školu a pak mě reálně učili.

Velkým bonusem bylo sledovat, když například pan doktor Mrklas komentoval v televizi výsledky voleb. Samozřejmě vzpomínám i na spolužáky a studentský život, i když ten byl silně poznamenaný pandemií covidu. Během bakalářského studia jsem chodila reálně do školy rok a půl a zbytek času jsme pak všichni strávili na distanční výuce doma. V neposlední řadě ráda vzpomínám na samotnou budovu školy v Jungmannově ulici, která má své neopakovatelné kouzlo.

Kdy jste se začala poprvé skutečně politicky angažovat? Bylo to zásluhou univerzity a co vás na politice v tak mladém věku vůbec zaujalo?

Zaujala mě především možnost vidět do procesů, do kterých většina lidí nahlédnout nemůže. Tato exkluzivita mě nesmírně přitahovala. Fascinovalo mě, že mohu chápat širší souvislosti – proč se věci v naší zemi dějí určitým způsobem a jak funguje stát a společnost jako celek.

Politicky aktivní jsem začala být až na vysoké škole. Na CEVRO Univerzitu jsem nastupovala bez jakýchkoliv politických vazeb. Tam jsem také potkala spolužačku Danielu Finkousovou, která tehdy vedla, a stále vede, mládežnickou organizaci ODS v Libereckém kraji. Přivedla mě mezi ostatní členy a tím odstartovala mou aktivní politickou dráhu.

Jak se realita v praxi liší od vašich původních představ?

Často se snažím do velkých životních kroků vstupovat bez konkrétních očekávání, abych pak nebyla zklamaná. Hodně lidí poukazuje na to, že mám vystudovanou politologii, takže vlastně jen aplikuji teorii v praxi. Realita je ale mnohem pestřejší, širší a složitější než jakákoliv učebnicová teorie. Mnohé věci jsou v reálném životě zkrátka nepřenosné.

Jak moc vám znalosti a kontakty z dob studií pomáhají ve vaší současné funkci v Poslanecké sněmovně?

Těžím z nich neustále. Na univerzitě jsme se bavili o reálné politice a historii, díky čemuž nyní mnohem lépe rozumím tomu, jaké následky mají minulá rozhodnutí na současný stav. Člověk v praxi jasně vidí, jak se opakují určité vzorce chování lidí i celých vlád.

Tyto vědomosti využívám denně. CEVRO Univerzita nás navíc systematicky vedla ke kritickému myšlení, což považuji za naprosto klíčové. Co se týče kontaktů, s některými vyučujícími se v současnosti potkávám na profesní úrovni. Jsou to vždy velmi milá setkání a vím, že se na ně mohu kdykoliv s důvěrou obrátit.

Co na vaše zvolení do Sněmovny říkali spolužáci z univerzity, rodiče a známí?

Reakce byly převážně pozitivní a plné nadšení. Pro všechny to bylo obrovské a nečekané překvapení – ostatně stejně jako pro mě samotnou. Trvalo nějakou dobu, než si všichni plně uvědomili, co se vlastně stalo.

Pro mé přátele i rodiče je dodnes zvláštní si připustit, že jejich kamarádka a dcera je ústavním činitelem. Blízcí sice měli trochu strach, zda takto náročnou roli zvládnu, ale na začátku jsem cítila obrovskou vlnu podpory, která pro mě byla klíčová.

Jak se volí u vás doma?

Můj tatínek je podnikatel, takže jsem odmalička vyrůstala v pravicovém prostředí, což přirozeně odpovídá voličské základně politické strany, za kterou kandiduji. V tomto směru jsme doma naštěstí na jedné lodi – táta i zbytek rodiny mě v obou posledních volbách maximálně podporovali a dali mi svůj hlas.

Takže nemáte sourozence, kteří by kandidovali za jinou stranu?

To naštěstí nemáme. Moje politické vyznání rozhodně nebylo projevem revolty proti rodičům.

Když zůstaneme u vašich přátel a známých – přibyli vám po zvolení, nebo se naopak někteří odklonili?

Nepozoruji, že by se se mnou lidé začali masivně přátelit jen kvůli funkci, nebo že by moji staří kamarádi odpadli. Našli se i tací, které to překvapilo, což s sebou nese určité okamžité emoce. Ty ale velmi rychle vyprchaly, jakmile moji blízcí zjistili, že se pro mě nic nemění, že jsem pořád stejný člověk a chovám se k nim naprosto stejně. Všechno funguje dál stejně dobře jako předtím.

Dovedla jste si před zařazením na kandidátku ODS představit, že budete za rok poslankyní?

Vůbec nikdy. Páté místo je sice vysoká pozice, která je v mnoha krajích volitelná, ale v Libereckém kraji byla situace jiná. Obhajovali jsme dva mandáty, přičemž na prvních dvou místech kandidovali tehdejší poslanci. Věděli jsme, že budeme rádi, když tyto dva mandáty obhájíme. Možnost, že bych se z pátého místa dostala do Sněmovny, pro mě byla absolutně nepředstavitelná.

Čím se to tedy stalo?

Byla to kombinace několika faktorů. Klíčovou roli hrálo obrovské štěstí, což vůbec nepopírám. Dále se projevila silná společenská poptávka po změně – voliči zkrátka chtěli nové tváře a byli unaveni z těch okoukaných.

Vnímala jsem to i jako určitou formu protestního hlasování voličů naší koalice, kteří nechtěli volit stávající poslance a dali šanci někomu novému. Byla jsem pro ně první logickou volbou pro kroužkování, což mi přineslo velké množství preferenčních hlasů a ty mě posunuly dopředu. Určitě napomohly i celorepublikové iniciativy typu „Kroužkuj mladé“ nebo „Kroužkuj ženu“.

Okolí mi také říká, že bych měla pochválit i sama sebe, takže doplním, že vliv pravděpodobně měla i má osobní kampaň. Budování mého jména a značky jsme s kolegy věnovali rok před volbami, stálo to hodně úsilí a času. Výsledkem byl tento mix, ale znovu opakuji, že zásadní bylo být ve správný čas na správném místě.

Jak velkou roli může podle vás v politice hrát štěstí? Ve sportu se říká, že štěstí je, když se míč odrazí správným směrem. V politice to ale takto přímočaře není, nebo ano?

Myslím, že štěstí hraje roli vždy. Jde o to, jak je zrovna poskládaná kandidátka, kdo je lídrem a kdo stojí před vámi. Tím, že jsme kandidovali v rámci koalice, jsme nemohli sami určovat obsazení prvních míst za jednotlivé strany.

Velmi záleží také na konkrétním kraji. Skutečnost, že jsem kandidovala v Libereckém kraji z pátého místa a s lidmi, kteří byli přede mnou, vytvořila skládačku, která do sebe dokonale zapadla.

Jaké máte další politické ambice? Od února 2026 jste místopředsedkyní poslaneckého klubu ODS. Takže šéfka klubu, šéfka ODS, předsedkyně vlády, nebo dokonce první česká prezidentka?

Tyto cíle jsou samozřejmě krásné a být první českou prezidentkou by bylo úžasné a neuvěřitelné. Jsem však realistka, takže spíše přemýšlím nad tím, na co mohu reálně sáhnout.

Hlavně se nechci tlačit někam, kde mě lidé nechtějí. Pokud mě moji spolustraníci budou chtít mít například ve vedení strany, budu ráda a samozřejmě o to budu usilovat. Když uvidím, že to má smysl a že tam patřím, takovou roli ráda přijmu. Nemám však žádné stanovené cíle. Politika je svým způsobem loterie a nikdo neví, zda bude za tři roky znovu zvolen do Sněmovny. Rozhodně ale nemám malé cíle. Uvidíme, co budoucnost přinese.

Měla jste touhu měnit svět. Podařilo se vám ho aspoň částečně za ten rok ve Sněmovně změnit? Kde vidíte posun?

Když jsem byla mladší, tak jsem to tak nevnímala, ale člověk je vždy součástí nějakého většího celku. Jen málokteré osobnosti dokážou samy o sobě měnit svět výrazněji. Já osobně se nepovažuji za extrémně velkou osobnost, jsem spíše týmový hráč.

Nechci tedy tvrdit, že jsem sama změnila svět, ale jsem součástí něčeho, co ten svět měnit může. Jde například o naši skupinu mladých poslanců, která podle mého názoru výrazně zahýbala českou společností i tím, jak je politika vnímána. Skutečnost, že jsem v předsednictvu klubu – což se dříve nestávalo –, že jsem historicky nejmladší poslankyní zvolenou za ODS, jsou velké věci. Jde o milníky, které mohou změnit vnímání celé politiky. Jsem zkrátka součástí celku, který věci mění.

Nebo se část vašich ambicí a představ už rozplynula a uvažujete o návratu k marketingu?

Upřímně přiznám, že jsem zjistila, že mi role političky sedí. Baví mě to a vůbec mi nevadí jít s kůží na trh a dávat věcem svou tvář. Dokud to tedy půjde, dokud mi to dovolí životní situace a dokud budu mít podporu voličů, na které jsem závislá, ráda bych v politice zůstala.

Není to pro mě ale zcela nutná záležitost, proměnných je v tomto oboru mnoho. Minimálně ještě jedno volební období bych však absolvovala ráda. Čtyři roky nejsou dostatečnou dobou na to, aby člověk dotáhl projekty a vize. Stále je mi ale 26 let a výhledově chci mít rodinu, což bude samozřejmě hodně promlouvat do toho, jak se budu rozhodovat.

Je politika určitým způsobem marketing, takže jste se v té roli našla?

Určitě. Má to sice i své negativní stránky, protože politika by neměla být pouze o marketingu, což se bohužel v dnešní době občas stává. Rozhodně je to ale propojené.

To, jak funguji, i to, jak přemýšlím, se snažím nahlížet i z té druhé strany – jakým způsobem budu věci prezentovat navenek. Je to tedy velká část mé práce, neustále se v tom učím. Pokud bych se jednou k marketingu vrátila, věřím, že toto bude zcela nepřenosná a neocenitelná zkušenost.

Měla jste, máte politický vzor?

Nikdy jsem neměla vyloženě jeden konkrétní vzor, ale jelikož se mě na to teď lidé často ptají, donutilo mě to přemýšlet. Mám tři skupiny osobností, ke kterým vzhlížím.

Zaprvé jsou to pracovití lidé, kteří odvádějí skvělou práci a dokazují, že jsou na správném místě. Typickým příkladem je starosta Frýdlantu Dan Ramzer, který je mým mentorem. Je to člověk, který svou prací doslova žije a dělá ji skvěle.

Druhým vzorem je Tomáš Garrigue Masaryk a jeho hodnotový odkaz, který považuji za velmi důležitý.

Třetí skupinou jsou ženy v politice, konkrétně tři osobnosti. První je Milada Horáková za svou neuvěřitelnou odvahu bojovat za pravdu, za kterou zaplatila životem. Druhou je Miroslava Němcová za to, jakým způsobem vystupovala po celou svou kariéru a že si vždy zachovala pevnou integritu. Třetí je Zuzana Čaputová, která představuje vzor toho, jak bych chtěla v politice působit a jak k ní přistupovat. Měla jsem to štěstí ji osobně potkat, slyšet její reflexi politiky a velmi mě to inspirovalo.

Co můžete jako nedávná absolventka a nynější poslankyně udělat pro to, aby do politiky v Česku vstupovalo více žen?

Můžeme jít příkladem. Nejen pro ženy, ale i pro mladé lidi obecně je nesmírně důležité mít své vzory v jakémkoliv oboru, politiku nevyjímaje. Ženy a mladí lidé musejí mít pocit, že v tomto prostředí nebudou sami.

Velmi se mi osvědčilo, že mám kolem sebe partu mladých poslanců, se kterými se mohu přátelit a vím, že se na ně mohu spolehnout. Je důležité podávat ostatním pomocnou ruku a ukázat jim, že v tom nejsou sami.

Obecně musíme zlepšovat politickou kulturu – nenabíhat na negativitu, prvoplánově neurážet, nebýt vulgární, být slušní a snažit se věci dělat trochu jinak. Tím můžeme šířit dobré jméno politiky a kultivovat její vnímání veřejností. Samozřejmě nikdy nebudu lhát o tom, že je to zde vždy růžové a jednoduché, ale zároveň mám pocit, že instituce jako Poslanecká sněmovna nebo politika obecně jsou často očerňovány daleko za únosnou hranici. Je potřeba věci popisovat takové, jaké reálně jsou.

Jak vás paní Němcová a Čaputová ovlivnily?

S paní Němcovou jsem se samozřejmě setkala v rámci naší politické strany. Jelikož nyní odchází ze své senátorské pozice a loučí se s aktivní politikou, napadlo mě, že bych se s ní ráda sešla osobně. Chtěla bych detailně získat její zkušenosti a byla bych moc vděčná, kdyby se stala mou mentorkou. Doufám, že se mi tento cíl splní.

Dokážete posoudit, jak jste se za ten rok ve funkci sama změnila?

Mám pocit, že v základu jsem to stále já. Velmi se snažím držet si svou původní tvář, protože mým hlavním cílem je, aby mě politika nezměnila natolik, že bych se sama nepoznávala.

A co se týče vystupování nebo komunikace – nejste už přece jen o něco větší diplomat?

To určitě ano. Člověk se v tomto prostředí rychle naučí a pochopí, které věci může říct naplno a v čem musí být naopak opatrný.

Není to ale tak trochu škoda?

Snažím se být maximálně upřímná, i když tam samozřejmě hraje roli loajalita k týmu. Nemám ale pocit, že bych v odpovědích kličkovala. Myslím si, že politice je potřeba vrátit opravdovost, protože když se člověk začne vyhýbat přímým odpovědím, ztrácí to smysl.

Vystupování se člověk samozřejmě přizpůsobí, aby bylo srozumitelné pro veřejnost. Vím, že nemohu mluvit v televizi stejně jako doma. Důležité je ale přepínat pouze komunikační módy, nikoliv charakter. Člověk musí zůstat stejný, ať už mluví v televizi, nebo jde s někým běžně na kávu.

Víte, v kolika letech může člověk v České republice kandidovat na prezidenta?

Ve čtyřiceti letech.

Dokážete si spočítat, kolik volebních období vám do té hranice ještě zbývá?

Poměrně dost. (smích) Tedy zhruba tři a půl až čtyři volební období v Poslanecké sněmovně.

Vydržíte to tak dlouho?

To není otázka úplně na mě, záleží to především na vůli voličů. Sama jsem zvědavá, jak budu mluvit za tři roky. Teď hodnotím situaci po prvním roce mandátu. Uvidíme, jaké budou následující tři roky.

První rok byl hodně ovlivněný vládní agendou. Doufám, že teď dostaneme větší prostor pro naše vlastní projekty, což bude vyžadovat ještě více času a energie. Nedokážu tedy teď jednoznačně říct, zda ve Sněmovně strávím čtyři volební období.

Vaše politická kariéra začala tím, že vám rodiče umožnili vystudovat vysokou školu. Plat poslance je minimálně dvojnásobkem průměrného platu v republice. Revanšovala jste se jim nějak?

Doma často zmiňuji, jak jsem šťastná a vděčná za to, že už se o mě rodiče nemusejí starat a že jim jejich podporu mohu začít vracet. Těší mě, že jsem finančně nezávislá.

Mám v plánu vzít je společně na cesty do světa, protože vím, že si to oba moc přejí. Skloubit to s mým časovým programem ve Sněmovně je sice složitější, ale rozhodně to mám v plánu a v budoucnu to uskutečním.

Poznávají vás lidé na ulici?

To ještě naštěstí ne, což mi stále dává určitou svobodu. (smích) Ale vím od kolegů, jaké to je, když je na ulici zastavují lidé. Někdy příjemné, jindy naopak méně.

Pohybujete se po městě městskou hromadnou dopravou, nebo volíte jiné způsoby?

Různě to střídám. Když časově stíhám, moc ráda využívám tramvaje nebo metro, protože jsem na to byla zvyklá celý život a přijde mi to naprosto přirozené. Když opravdu spěchám, využívám taxi nebo Uber. Rozhodně si nehraju na žádného papaláše, který by nemohl nastoupit do hromadné dopravy mezi běžné lidi.

Lucie Bartošová (26 let) je od 4. října 2025 poslankyní Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a absolventkou CEVRO Univerzity, kde vystudovala bakalářský obor Politologie a magisterský program Bezpečnostní management. Pochází z Frýdlantu v Libereckém kraji, kde kandidovala z 5. místa kandidátky ODS. Do Sněmovny se dostala díky preferenčním hlasům a stala se historicky nejmladší poslankyní a ženou zvolenou za ODS. Od února 2026 je místopředsedkyní poslaneckého klubu ODS. Ráda cestuje, především do Norska, sleduje hokej a tenis.

Rozhovor vedl Vít Chalupa.