První rok na univerzitě: výzvy, překvapení i nové začátky!

Tři studenti, tři různé životní cesty a zkušenosti. Jan Kunst přišel na univerzitu rovnou po gymnáziu, Martina Schürrer a Veronika Zimáčková se ke studiu vrátily po letech a vedle školy musejí skloubit také práci a rodinu. Co je v prvním roce nejvíce překvapilo, co jim dalo zabrat a proč by CEVRO Univerzitu doporučili dalším uchazečům?

Tři různé cesty, společné zkušenosti a otevřené odpovědi bez příkras. Zatímco Jan Kunst nastoupil na vysokou školu bezprostředně po gymnáziu, Martina Schürrer a Veronika Zimáčková se rozhodly ke studiu vrátit s několikaletým odstupem. Jak zvládly návrat ke studijním návykům, s čím studenti během prvního roku nejvíce bojovali a co by dnes poradili sami sobě i budoucím prvákům?

Proč jste si k vysokoškolskému studiu zvolili právě CEVRO Univerzitu?

Jan Kunst: Kvůli praktické výuce, vyučujícím a učebnímu plánu, který byl mnohem atraktivnější než na ostatních ekonomických školách. Dopravní dostupnost také hrála určitou roli. Nad volbou jsem přemýšlel celé prázdniny.

Martina Schürrer: O zvýšení kvalifikace při zaměstnání jsem přemýšlela velice dlouho. Zvažovala jsem několik možností, přes dvouleté víkendové studium v Brně s oborem oceňování majetku, přes nabízená kombinovaná studia v Praze. U CEVRO Univerzity jsem narazila na obor Praxe veřejné správy, a protože pracuji ve veřejné správě a několik let jsem pracovala v advokátní kanceláři, byla to z nabízených možností nejpřirozenější volba. Dalším rozhodujícím faktorem bylo, že to mám blízko z domova a ze zaměstnání. Umístění v centru nebo v oblasti Smíchova, kam je dobré dopravní spojení i pro mimopražské, je velkou výhodou.

Veronika Zimáčková: Po maturitě jsem se profesně vydala do soukromého sektoru, kde jsem získala pracovní zkušenosti. Postupem času jsem si začala uvědomovat, že mi v této oblasti chybí hlubší smysl a možnost pracovat v prostředí s širším společenským přesahem, kde lidé nejsou vnímáni pouze jako čísla a práce není zaměřena výhradně na výkon. Proto jsem se rozhodla vrátit ke kořenům svého studijního zaměření, navázat na znalosti z oblasti veřejné správy a zaměřit se konkrétně na sociální služby.

Při hledání vhodného vysokoškolského studia jsem si vybrala CEVRO Univerzitu, která svým zaměřením i praktickým přístupem nejlépe odpovídá mé profesní vizi. Nad touto volbou jsem nepřemýšlela dlouho, mimo jiné i proto, že v době mého rozhodování bylo otevřené přijímací řízení. Vnímala jsem to jako příležitost a bez váhání jsem podala přihlášku.

Jak jednoduchý, nebo snad obtížný byl přechod ze střední školy na univerzitu?

Jan Kunst: Pro mě osobně byl celkem jednoduchý. Začlenění do kolektivu bylo jednoduché a přirozené, zejména díky adaptačnímu kurzu. Orientace v informačním systému univerzity pro mě byla o něco těžší, ale po měsíci už jsem se dokázal v pohodě orientovat. Se systémem zkoušek a zápočtů jsem se seznámil celkem rychle, hlavně díky starším spolužákům na adaptačním kurzu.

Martina Schürrer: To už nyní nedokážu posoudit, protože od ukončení střední školy je to už docela pěkná řádka let.

Veronika Zimáčková: Přechod na univerzitu pro mě byl určitě obrovskou výzvou, hlavně kvůli delšímu odstupu od ukončení střední školy – během něj přišlo zaměstnání, dvě mateřské i podnikání. Musela jsem si znovu osvojit studijní návyky a zvyknout si na vyšší nároky, které jsou s vysokoškolským studiem spojené.

Zároveň ale vnímám jako velkou výhodu i svůj životní a pracovní odstup. Ke studiu přistupuji vědomě a s jasnou motivací, protože je to moje vlastní rozhodnutí, ne nutnost. Díky tomu mě studium více baví, dokážu se mu lépe věnovat a více si uvědomuji jeho smysl.

Zúčastnili jste se zářijového adaptačního kurzu? Pokud ano, pomohl vám se zapojením do kolektivu? Proč byste ho doporučili budoucím studentům?

Jan Kunst: Ano, velmi. Jet na adaptační kurz bych doporučil každému, kdo se hlásí na prezenční studium. Seznámíte se na něm nenuceně, což je za mě jeden z nejdůležitějších faktorů, s ostatními spolužáky. Díky hrám a soutěžím panuje uvolněná a pohodová atmosféra, což podle mě pomůže obzvláště introvertům.

Martina Schürrer: Nezúčastnila jsem se.

Veronika Zimáčková: Adaptačního kurzu jsem se nezúčastnila, hlavně z rodinných důvodů. A taky jsem si říkala, jestli bych mezi mladšími spolužáky nepůsobila trochu jako „trilobit“.

Co vás v prvním roce studia nejvíce překvapilo, ať už pozitivně, nebo negativně? Co případně změnilo váš pohled na studium a proč?

Jan Kunst: Pozitivně mě překvapil přátelský přístup vyučujících a studijního oddělení. Pak také množství akcí a eventů pořádaných školou.

Martina Schürrer: Překvapena jsem byla z množství kolegů v mém věku, kteří si z různých důvodů dodělávají vysokou školu. Požadavek na vysokoškolské vzdělání je čím dál častější a nezbývá nám tedy nic jiného než se s tím poprat. První semestr byl náročný. Přece jen jsem odešla ze studijního procesu už před delší dobou a skloubit rodinu, práci, koníčky a studium bylo někdy dost náročné, zejména ve zkouškovém období.

Veronika Zimáčková: V prvním semestru mě nejvíce překvapila forma kombinovaného studia. Přednášek je pár, škola začala v říjnu a v prosinci už začaly první předtermíny zkoušek, k tomu Vánoce a navazující zkouškové období. Velká část je na samostudiu doma, na což jsem si musela zvyknout.

Zpočátku jsem netušila, jak budou probíhat zkoušky a co od nich očekávat. Docela rychle jsem si uvědomila, že spoustu věcí ze střední školy už si nepamatuji, nebo že se zákoníky změnily, takže jsem byla opět na začátku. Byla to pro mě výzva, ale zároveň i motivace na sobě pracovat a posunout se dál.

Co z toho, co jste se za první ročník naučili, by podle vás mělo zaznít už na středních školách? A co vás naopak zarazilo, že jste se s tím setkali až tady na univerzitě?

Jan Kunst: Myslím, že základní prezentační a vyjednávací schopnosti by se alespoň okrajově, v rámci volitelných předmětů, měly vyučovat už na střední škole. Nezarazilo mě asi nic.

Martina Schürrer: Domnívám se, že obsahově je výuka nastavena dobře. Posuzuji to z pozice kombinovaného studia, kdy mnoho z nás bylo ze školy dlouho anebo studovalo jiné obory. Vzhledem k současnému boomu umělé inteligence bych mezi nepovinné předměty zařadila využití AI při studiu, v zaměstnání i v jednotlivých studijních oborech.

Veronika Zimáčková: Myslím si, že už na středních školách by měl být větší důraz na propojení teorie s praxí. Já jsem sice na své střední škole získala docela dobrý teoretický základ ve veřejné správě, ale praxe tam byla minimální – v podstatě jen krátce dva týdny v období maturit. Až teď si uvědomuji, jak moc důležité je věci opravdu zažít.

V praxi je to totiž úplně o něčem jiném – člověk komunikuje s lidmi, řeší konkrétní situace a najednou mu dochází souvislosti, které mu předtím unikaly. Zároveň chápu, že třeba ve veřejné správě je to složitější kvůli práci s citlivými informacemi, takže ne všechno jde studentům hned ukázat. Ale i tak si myslím, že bez nějaké formy praxe to člověku začne dávat smysl až mnohem později.

S čím zatím nejvíce bojujete? S náročností studia, s časem, s komunikací s vyučujícími, nebo třeba se spolužáky?

Jan Kunst: Nejvíce bojuji s časem a skloubením studia s prací, občas pak i s některým předmětem, například účetnictvím, protože jsem ho na gymnáziu neměl.

Martina Schürrer: Většinou bojuji s časem, protože ne vždy se mi podaří časově sladit pracovní a studijní povinnosti. Samozřejmě jsem zjistila, že účast přímo ve škole na přednáškách nebo při debatách, ač u kombinovaného studia není povinná, je vždy lepší. Nemusím pak dohledávat podklady, vyptávat se, co se probíralo, na co si mám dát pozor. Co se týká spolužáků z ročníku, tak máme fajn vztahy, a to se týká i kolegů z jiných oborů, se kterými se občas setkáváme během studia.

Veronika Zimáčková: Nejvíc zatím bojuji s časem. Skloubit studium, práci a rodinu je někdy docela logistický oříšek. Využívám v podstatě každou volnou chvíli – učím se třeba při čekání na kroužcích s dětmi, takže notebook nosím skoro všude s sebou. Beru to ale spíš jako výzvu než jako problém.

Co se týče komunikace s vyučujícími, jsou vstřícní a fajn. Stejně tak i spolužáci. Tím, že jsme většinou starší, víme, proč tu jsme a co od studia očekáváme, takže se dobře doplňujeme. A má to i svoje kouzlo – kromě studia se člověk občas učí i nové technologie, které mladší generace bere jako samozřejmost.

Kdybyste měli dát upřímnou radu sami sobě na začátku studia, co byste udělali jinak, co byste naopak zopakovali úplně stejně?

Jan Kunst: Méně bych se stresoval u zkoušek a dával bych více pozor na přednáškách. Opravdu to pomáhá. Ještě bych se nebál ptát vyučujících, když něco nechápu. Jsou ochotní vše vysvětlit a nemusím na to pak složitě přicházet před zkouškou.

Martina Schürrer: Po prvním roce na univerzitě si říkám, že jsem se ke studiu klidně mohla vrátit dříve. Jinak bych nic neměnila.

Veronika Zimáčková: Jediné, co bych si na začátku víc zdůraznila, je nenechávat věci na poslední chvíli. Jakmile je chvilka času, je lepší se tomu hned věnovat, protože když se to začne odkládat, rychle se to nahromadí a pak člověk zbytečně nestíhá. Jinak bych ale své rozhodnutí ani přístup ke studiu neměnila – spíš bych si jen na začátku víc věřila, že se to dá zvládnout.

Jaký byl pro vás zatím nejtěžší akademický nebo osobní moment prvního semestru a co vám pomohlo ho zvládnout?

Jan Kunst: Zkouška z práva. Dělá mi problém učit se předměty, ve kterých se nevidím v budoucnosti. Pomohli mi asi nejvíce spolužáci, kteří to měli podobně, takže jsme se společně hecnuli.

Martina Schürrer: Nejtěžším momentem byla první ústní zkouška, přestože jsem zvyklá před lidmi mluvit a prezentovat. Tohle bylo pocitově jiné. Nejvíc si cením soudržnosti a podpory kolegů ve studiu. Vzájemně si pomáháme s přípravou na zkoušky.

Veronika Zimáčková: Nejtěžší pro mě byl asi předmět Právní řád a systém práva. Bylo to takové „od všeho něco“ a ze začátku jsem vůbec nevěděla, jak to uchopit. Hodně mi ale pomohlo, že jsme si s holkami vytvořily studijní skupinku. Navzájem jsme si pomáhaly, vysvětlovaly si věci a byly jsme si oporou, takže se to nakonec dalo zvládnout mnohem líp.

Co byste řekli maturantovi, který se právě rozhoduje, kam jít studovat? Proč by měl, nebo neměl, zvolit CEVRO Univerzitu?

Jan Kunst: Měl by zvolit CEVRO Univerzitu, pokud chce praktickou výuku, která má reálný přínos v budoucím uplatnění na trhu práce. Hlavně díky možnostem stáží se může student realizovat ve svém oboru, což je super i do životopisu. Nedoporučil bych naši univerzitu studentovi, který čeká, že dostane diplom zadarmo.

Martina Schürrer: CEVRO Univerzitu bych mu doporučila hlavně kvůli množství kvalifikovaných odborníků, kteří na škole přednášejí. Často slyšíme během výuky příklady z praxe, ať už z oblasti práva, nebo politiky. Můžeme rozebírat současnou situaci ve společnosti bez toho, že bychom se báli říct, jak to vidíme a cítíme, a to i v případě opačného stanoviska. Tuto vysokou školu bych mu rozhodně nerozmlouvala. Naopak, patřila by mezi školy, které bych mu doporučila.

Veronika Zimáčková: Maturantovi bych určitě řekla, že jít na soukromou školu může být velmi dobré rozhodnutí. Na CEVRO Univerzitě je velká výhoda, že se tu člověk potkává s lidmi z praxe – odborníky, kteří se často objevují i v médiích a mají reálné zkušenosti z oboru. Škola nabízí spoustu možností, jak se zapojit – ať už jde o stáže, různé projekty, nebo třeba i možnost vyzkoušet si roli redaktora. Každý si zde může najít to své a dál se rozvíjet.

Na druhou stranu bych ale řekla, že to není jen o tom, že si studium zaplatíte a máte hotovo. Pořád je potřeba na sobě pracovat, být aktivní a chtít se něčemu naučit.

Jan Kunst absolvoval Gymnázium Milady Horákové na Praze 4 v Krči s rozšířenou výukou dějepisu. Na CEVRO Univerzitě studuje Aplikovanou ekonomii. Martina Schürrer absolvovala Gymnázium Zdeňka Nejedlého v Říčanech u Prahy se zaměřením na ekonomii a nyní studuje Praxi veřejné správy. Veronika Zimáčková absolvovala Střední odbornou školu služeb v Praze 4, obor veřejnoprávní činnost, a nyní studuje Management sociálních služeb.