Nestresovat se a najít si systém, radí studenti prvního ročníku

Veronika Janů, Eliška Skřivánková a Bertil Vacek mají za sebou první rok studia na CEVRO Univerzitě. V rozhovoru popisují přechod ze střední školy, adaptační kurz, první zkouškové období i to, co by dnes poradili maturantům.

Co je překvapilo, co potěšilo a co je na začátku studia zaskočilo? Studentky Veronika Janů a Eliška Skřivánková spolu s Bertilem Vackem hodnotí svůj první rok na CEVRO Univerzitě. Všichni tři se už těší na zářijový start druhého ročníku.

Proč jste si k vysokoškolskému studiu zvolili právě CEVRO Univerzitu?

Veronika Janů: Po střední škole jsem měla docela velký problém s výběrem vysoké školy. Původně jsem uvažovala o Policejní akademii nebo právnické fakultě, ale nebyla jsem si touto volbou zcela jistá a zároveň jsem vnímala i náročnost přijímacího řízení. Nakonec jsem se proto rozhodla dát si rok na rozmyšlenou a nastoupila jsem na jazykovou školu. Ani během tohoto roku mě ale žádná ze státních vysokých škol nezaujala natolik, abych si byla jistá, že je to ta správná cesta. Začala jsem se proto zajímat i o soukromé školy a právě CEVRO Univerzita mě oslovila především studijním programem Bezpečnostní politika, který mi přišel nejbližší mým zájmům.

Eliška Skřivánková: CEVRO Univerzitu jsem si vybrala po několikaměsíčním porovnávání s ostatními školami hlavně kvůli zaměření na právo a také kvůli praktičtějšímu přístupu ke studiu. Líbila se mi také velikost školy a individuálnější přístup ke studentům.

Bertil Vacek: Od té doby, co jsem se o této škole dozvěděl, bylo mé rozhodnutí jasné. Měl jsem samozřejmě i jiné možnosti na školách stejného oboru, ale kvalita profesorů a dalších zaměstnanců CEVRO Univerzity mě přesvědčila. Šlo mi o přívětivou atmosféru a jednání rovného s rovným. Navíc učebny nejsou velké jako některé auly na jiných univerzitách. Líbila se mi také sídla univerzity ve skvělých lokalitách, kam jezdí tramvaje i metro.

Jak jednoduchý, nebo obtížný byl přechod ze střední školy na univerzitu?

Veronika Janů: Pro mě osobně byl přechod ze střední školy na univerzitu spíše obtížný, ale ne ani tak kvůli samotnému studiu jako spíš z osobních důvodů. Kromě rodiny mi ale byla velkou oporou i sama univerzita, kde nebyl individuální přístup problémem. Vyučující byli ochotní a snažili se mi vyjít co nejvíce vstříc, což mi v dané situaci hodně pomohlo. Díky tomu jsem měla prostor se s novou situací vyrovnat a přizpůsobit se i nárokům vysokoškolského studia. Právě tato podpora pro mě byla klíčová a usnadnila mi návrat k běžnému studijnímu režimu.

Eliška Skřivánková: Přechod nebyl úplně jednoduchý, hlavně kvůli větší samostatnosti a množství učiva. Na druhou stranu jsem si rychle zvykla, zjistila jsem, že mi tento přístup mnohem více vyhovuje, a našla si systém, jak organizovat čas a studium.

Bertil Vacek: Zprvu jsem se této změny bál, ale jakmile jsem na univerzitu nastoupil, zjistil jsem, že je to jen o zvyku, a přizpůsobil jsem se rychle.

Zúčastnili jste se zářijového adaptačního kurzu? Pomohl vám se zapojením do kolektivu?

Veronika Janů: Adaptačního kurzu jsem se nezúčastnila, protože mi daný termín nevyhovoval. Podle ohlasů spolužáků to byla velmi povedená akce a většina z nich si ji pochvalovala. Myslím, že na zapojení do kolektivu nemusí mít zásadní vliv, protože k seznámení dochází přirozeně i během samotného studia. Pro některé studenty to ale může být příjemná příležitost, jak navázat první kontakty a propojit se i s lidmi z jiných oborů.

Eliška Skřivánková: Ano, a určitě mi pomohl. Poznala jsem na něm spolužáky ještě před začátkem semestru, takže začátek školy byl mnohem příjemnější. Doporučila bych ho hlavně kvůli navázání kontaktů, lepší orientaci v novém prostředí a odbourání stresu před nástupem na novou školu.

Bertil Vacek: Velice mi pomohl. Seznámil jsem se s lidmi, kteří se mnou šli na stejný obor, díky tomu byla ve třídě legrace a měli jsme se o čem bavit. Potkal jsem i studenty z dalších oborů, což bylo zábavné a obohacující. Kurz nebyl postavený na společenských hrách, ale na sportovních, vědomostních a seznamovacích soutěžích. Bylo vidět, že si na něm CEVRO dalo záležet.

Co vás v prvním roce studia nejvíce překvapilo?

Veronika Janů: Nejvíce mě překvapil přístup vyučujících, kteří se k nám chovají velmi vstřícně a zároveň nás berou spíše jako rovnocenné partnery než jen jako studenty. V porovnání s kamarády, kteří studují na větších veřejných vysokých školách, mi přijde, že prostředí u nás není tak anonymní. Vyučující nás znají a komunikace je mnohem osobnější. Díky tomu je atmosféra příjemnější a studium otevřenější. Překvapilo mě možná jen to, že náš kolektiv je poměrně malý. Na druhou stranu to má výhody, protože se lidé rychleji poznají a prostředí je uvolněnější.

Eliška Skřivánková: Překvapila mě hlavně náročnost a množství samostudia. Pozitivně mě ale překvapil přístup vyučujících a zajímavost předmětů. Uvědomila jsem si, že vysoká škola je hodně o vlastní iniciativě a zodpovědnosti.

Bertil Vacek: Nejvíce mě překvapilo, jak ochotní jsou všichni profesoři. Každý, koho znám z jiných škol ve vyšších ročnících, říkal, že si vás v podstatě nebudou všímat. Také jsem nečekal, že se skoro každý týden budou na půdě CEVRO Univerzity pořádat přednášky, welcome party, křty knih, debatní setkání a další akce. Překvapilo mě také, že nejsou jen pro studenty univerzity, ale i pro veřejnost. Každému bych doporučil se jich účastnit.

Co by podle vás mělo zaznít už na středních školách?

Veronika Janů: Během prvního semestru jsem si uvědomila, že mám velké mezery v moderních dějinách. Právě na tuto oblast by podle mě měl být na středních školách kladen větší důraz, a to i v kontextu současného světa. Výuka by se měla více zaměřovat na přehled o tom, co se ve světě děje, a na schopnost zasadit informace do širšího kontextu.

Eliška Skřivánková: Na středních školách by se podle mě mělo více zaměřit na time management a samostatnost. Překvapilo mě, jak důležitá je schopnost pracovat s právními předpisy, se kterými jsem se dříve moc nesetkala.

Bertil Vacek: Na gymnáziu jsme v základech společenských věd hodně probírali starověké myslitele a ochutnali něco málo z práva. O politologii jsem se ale moc nedozvěděl a o mezinárodních vztazích už vůbec. Ačkoli jde o samostatný vysokoškolský obor, nějaké základy bych v ZSV uvítal. Politika je všude a je dobré už v tomto věku vědět, jak funguje stát.

S čím zatím nejvíce bojujete?

Veronika Janů: Zatím nejvíce bojuji spíše se začleňováním do kolektivu než se samotným studiem. Tím, že nejsem z Prahy, nemám tu zázemí ani okruh lidí mimo školu, a proto je pro mě někdy složitější navazovat vztahy i mimo výuku. Mezi spolužáky se už postupně vytvořila určitá přátelství a zapojit se do nich není vždy úplně jednoduché. Věřím ale, že se to časem přirozeně vyvine.

Eliška Skřivánková: Nejvíce zatím bojuji s organizací času, protože skloubit studium s osobním životem není vždy úplně jednoduché. Občas je náročné odhadnout, kolik času mi jednotlivé předměty zaberou, a rozvrhnout si učení tak, abych nic nenechávala na poslední chvíli. Postupně se to ale zlepšuje.

Bertil Vacek: Už jsem si zvykl na univerzitní systém, ale jedna věc je jiná než na střední škole: řád. Na střední jsem vstával a končil skoro každý den ve stejnou hodinu. Na vysoké škole jsou hodiny rozložené různě. Přesto si už dokážu den naplánovat tak, abych ho co nejvíce využil.

Jakou upřímnou radu byste dali sami sobě na začátku studia?

Veronika Janů: Nestresovat se, protože většina věcí je nakonec řešitelná. Na začátku jsem měla možná zbytečně velký respekt z toho, co všechno mě čeká, ale postupem času jsem zjistila, že se všechno dá zvládnout, když si člověk nastaví systém a nebojí se zeptat.

Eliška Skřivánková: Snažila bych se mnohem více zapojovat do diskusí a být aktivnější už od prvních týdnů. Pomohlo by mi to rychleji si zvyknout na nové prostředí, styl výuky i spolužáky. Také bych se snažila být systematičtější a lépe si rozvrhnout čas.

Bertil Vacek: Nebál bych se vybrat si v prvním semestru více dobrovolných předmětů. Nepřipsal bych si je jen kvůli kreditům, ale proto, že jsou zajímavé. Zopakoval bych chození na mimoškolské akce s kolegy, akce pořádané CEVROSPO a dobrovolné přednášky na půdě univerzity.

Jaký byl nejtěžší moment prvního roku a co vám pomohlo ho zvládnout?

Eliška Skřivánková: Nejtěžší bylo zvládnout první zkouškové období, protože jsem ještě neměla zkušenost s tímto typem zkoušek. Pomohlo mi rozvrhnout si učení, dělat si poznámky, podporovat se se spolužáky a zbytečně se nestresovat.

Bertil Vacek: Také zkouškové období. Obával jsem se ho nejvíce, protože jsem nevěděl, co od zkoušek na vysoké škole čekat. Nejvíce mi kromě učení pomohl i odpočinek. Chodil jsem se spolužáky na pivo nebo sportoval, rozhodně jsem se jen neučil.

Co byste řekli maturantovi, který se právě rozhoduje, kam jít studovat?

Veronika Janů: Aby si dobře promyslel, co od vysoké školy očekává, a podle toho se rozhodl. Na naší škole není problém řešit různé situace a případné komplikace, komunikace s vyučujícími je otevřená a přístup vstřícný. Když člověk chce, může se dostat k zajímavým příležitostem. Zároveň je dobré počítat s tím, že prostředí je méně anonymní, což nemusí vyhovovat každému.

Eliška Skřivánková: Aby si vybral školu, která mu bude vyhovovat nejen oborem, ale i prostředím. CEVRO Univerzitu bych doporučila těm, kteří chtějí studovat v menším kolektivu a s individuálnějším přístupem. Zároveň je potřeba počítat s tím, že studium je náročné a vyžaduje hodně samostatnosti.

Bertil Vacek: Život je moc krátký na to, aby člověk strávil tři nebo pět let ve škole, která ho nebaví. Na CEVRO bych šel kvůli skvělé atmosféře a velmi ochotným lidem ze strany vyučujících i celého týmu univerzity. Co se týče kvality pedagogů v mém oboru, na CEVRO Univerzitě je to to nejlepší, co můžu mít. Zmínil bych také polohu obou budov, jejich dobrou dostupnost a možnosti stravování v okolí.

 

Veronika Janů studuje Bezpečnostní politiku, Eliška Skřivánková Právo v obchodních vztazích a Bertil Vacek Politologii a mezinárodní vztahy.