Rozhovor s předsedou Asociace českých občanů vietnamského původu Cong Tu Phamem

Nedávno jsme měli možnost vyzpovídat předsedu Asociace českých občanů vietnamského původu, který do tehdejšího Československa přijel studovat na podzim roku 1974. V rozhovoru se podělil o své vzpomínky na náročná studentská léta, budování kariéry i důvěry v průmyslu a telekomunikacích, i o to, proč se z pozice inženýra rozhodl překládat povídky Karla Čapka do vietnamštiny.

Vy jste přijel do tehdejšího Československa v 70. letech. Jaké byly vaše první dojmy z tehdejší země a jak moc se lišila realita od vašich tehdejších očekávání?

Přijel jsem sem na podzim roku 1974 a první dojmy byly velmi dobré. Tehdy nás učili, že nejlepší na světě má být Sovětský svaz, a až po něm následují ostatní socialistické země jako Polsko nebo Československo. V očích tehdejších vietnamských studentů byl absolutní špičkou Sovětský svaz. Cestovali jsme ale vlakem přes Čínu a Sovětský svaz a strávili jsme asi týden v Moskvě, než jsme pokračovali přes Kyjev na Slovensko a do tehdejšího Československa. Najednou jsme viděli, že to, co jsme zažili v Moskvě, nebylo tak hezké a vyspělé jako tehdejší Československo. Zjistili jsme, že Československo bylo krásnější a lidé zde byli přívětivější.

Po jak dlouhé době jste začal studovat na univerzitě, kterou jste absolvoval celou v češtině? Jak těžké to pro vás bylo?

Měli jsme jeden rok přípravný kurz v Hanoji a další rok jsme se učili česky na jazykové fakultě Univerzity Karlovy. Díky těmto dvěma rokům přípravy byla naše čeština dostatečně dobrá pro následné studium na ČVUT. Měl jsem štěstí, že jsem trošku nadaný na jazyky; už na střední škole jsem se učil rusky a dokonce jsem vyhrál druhou cenu na olympiádě v ruském jazyce v provincii ve Vietnamu. Zjistil jsem pak, že čeština je ruštině velmi blízká, takže samotné učení nebylo tak náročné.

Když vzpomínáte na studentská léta, na co vzpomínáte nejraději?

Můj první studentský rok probíhal na jazykové universitě v Hanoji v době, kdy byl Vietnam ještě ve válce. Všechno bylo zničené a škola byla hrůzostrašná, ale učili jsme se velmi dobře. Ten rok jsem se soustředil na studium, abych složil přijímací zkoušku a dostal se na seznam studentů schválených pro cestu do Československa. Následně nás přijali v Košicích, odjeli jsme do Prahy k registraci a poté do studijního střediska v Českých Budějovicích, kde jsem se rok učil na přijímací zkoušky na ČVUT. Abych se na samotné studium dostal, tak jsem tedy dělal přijímací zkoušky celkem třikrát: po střední škole, po přípravném kurzu v Hanoji a po kurzu v Českých Budějovicích. Kromě toho byla ale všechny ta studentská léta v Praze hezká a rád na ně vzpomínám.

Proč jste se po studiu nerozhodl vrátit do Vietnamu? Co vás drželo v České republice?

Vietnam byl po válce, všechno bylo zničené a pracovní místa nebyla. Lidé z lepších rodin, kteří měli známosti v Hanoji, ještě mohli dětem práci sehnat, ale já jsem byl prakticky bez šance nějakou získat. Vietnamská strana tehdy povolila, abychom tu nějakou dobu absolvovali praxi, a kdo mohl získat práci, ten mohl žádat ambasádu o prodloužení pobytu a později tu i zůstat.

Máte kontakty v elektrotechnickém průmyslu, což je velmi náročné odvětví. Jak se vám povedlo vybudovat si v něm důvěru a jak to souvisí s vašimi studentskými lety?

Studium na ČVUT bylo dosti náročné. Základní předměty jako matematika a fyzika pro nás nebyly problém, na to jsme byli připraveni. Oborové předměty, jako části strojů nebo nauka o materiálu, však pro nás byly velmi náročné, protože jsme pocházeli ze země, která neměla rozvinutý průmysl. Museli jsme opravdu tvrdě pracovat, abychom zkoušky úspěšně zvládli. Na jedné straně svíráte diplom z ČVUT a těšíte se na práci, na druhé straně se bojíte, protože nemáte žádnou praxi.

Nejdříve jsem zkusil praxi v pražském podniku ZPA, který dělal automatizační techniku, ale podnik byl velmi neproduktivní. Poradili mi, abych zkusil Teslu Rožnov, kde se budovala linka od Toshiby na obrazovky. Našel jsem tam práci projektanta a od začátku jsem se velmi snažil všemu důkladně rozumět a přijímat každou práci. Díky píli a odvaze jsem se vypracoval na dobrého inženýra, vedoucího projektanta a později na vedoucího projekce.

V čem podle vás dělají české firmy nejčastěji chyby, když se snaží proniknout na vietnamský trh? Jaká jsou specifika komunikace s vietnamskými partnery?

V Tesle jsem byl sice úspěšný, ale po sametové revoluci nedostala záchrannou pomoc od vlády a padla. Tou dobou už jsem se učil anglicky, studoval různé systémy a také elektrotechniku, takže jsem byl na život po Tesle připraven. Založili jsme firmu na kabelovou televizi, dělali různé projekty pro obce i velké investory z ČR a později z Ameriky, a po čase přišla v telekomunikacích krize. Tehdy jsem poprvé po letech odjel do Vietnamu a začal nabízet české zkušenosti a projekty.

Uspořádal jsem v Hanoji velký seminář, pozval zástupce televizních stanic. Všichni sice tleskali, ale žádnou zakázku jsem nezískal. Totéž se opakovalo další rok v Saigonu na ještě větším semináři. Tehdy jsem pochopil, že ačkoliv hovořím vietnamsky, mé myšlení se po 20 letech života v Evropě změnilo – stal jsem se Evropanem. Musel jsem se znovu naučit myslet vietnamsky, abychom našli bod porozumění. Přestal jsem dělat marketing, zaměřil se na vietnamský byznys systém a následně získal první projekty. Později jsem začal vietnamskému obrannému systému nabízet českou techniku, což byla velká výzva. Přesvědčit vietnamské generály a plukovníky, zvyklé na systémy z bývalého Sovětského svazu a Ruska, aby zkusili českou techniku, dalo hodně práce a nebýt toho, že jsem vášnivý nadšenec českých technologií, asi bych to neprosadil.

Jak jste se z toho všeho dostal k překládání knih Karla Čapka?

Při studiu jsem si uvědomil, že bez čtení českých románů a povídek nebudu jazyku rozumět do hloubky. Jednoho dne jsem narazil na Povídky z jedné kapsy a Povídky z druhé kapsy od Karla Čapka. Začal jsem je číst ve vlaku z Prahy do Brna a jeden starší Čech mi tehdy povzbudivě řekl, že čtu krásnou knihu.

Původně jsem si myslel, že by to měl přeložit někdo, kdo studuje literaturu nebo historii. Ale za těch 40 let v Česku to nikdo nepřeložil. Uvědomil jsem si, že lidé studující filozofii či literaturu to přeložit nemohou, protože Čapek hodně píše o technice. Bez znalostí dobrého inženýra málokdo může jeho povídky správně přeložit. Přes hrdiny 44 povídek jsem doopravdy pochopil, jaký je český národ, a dal jsem do překladu celé srdce.

Co vám při překládání textů dělá největší problém? Jsou tam nějaké specifické obraty?

Slovní zásoba Karla Čapka je tak rozmanitá, že i málo českých lidí, pokud neznají celý kontext, ví, o co jde. Ptal jsem se například Čechů, co znamená „grofinka", a skoro nikdo to nevěděl. Já jsem vyčetl, že doktor Grof léčil mentální nemoci, a Čapek v jedné povídce o dívce, která se z lásky zbláznila, použil právě tento název – Grofinka. Těchto slov, které nezná ani průměrný Čech, je tam hodně. Jsem přesvědčen, že pokud chtějí Vietnamci pochopit, jak Čech myslí a chová se, měli by číst Čapka.

Je něco, co by si na oplátku měl přečíst Čech, aby lépe pochopil vietnamskou kulturu?

Znalosti Čechů o vietnamské kultuře jsou často povrchní. Je třeba číst vietnamskou historii a knihy. Vietnamci milují poezii, takže bych Čechům doporučil jako první přečíst knihu Kieu. Tam jsou krásné básně a v nich je nejlépe vidět vietnamský člověk.

Jako předseda Asociace českých občanů vietnamského původu máte skvělý přehled. Jak se podle vás za ta desetiletí proměnily vztahy mezi Čechy a Vietnamci?

Kdysi nám Češi nevěřili a brali nás jen jako děti, které utekly z války. Postupně se ale všechno změnilo. Vietnamci ukázali, že jsou pracovití a učenliví, a troufám si říct, že z menšin žijících v Česku patří k těm dobrým. Češi si nás už lépe váží.

Mladá generace Vietnamců dnes umí velmi dobře česky, na rozdíl od naší generace, ale bohužel se vytrácí znalost vietnamštiny. Je pro naši komunitu nezbytné, aby se učili i vietnamsky a zachovali svou kulturu, která má 4 tisíce let historie. Pokud bychom uměli jen česky, nic zajímavého Čechům nepřineseme. Zachování tradic je to nejcennější, co máme.

Co vám nejvíce pomohlo udržet si pozitivní myšlení, motivaci a vůli jít stále dál?

Jako cizinec, který v Česku zakládá firmu s českými zaměstnanci, jsem musel působit důvěryhodně. V mládí jsem naštěstí hodně studoval klasickou literaturu – jak se chovali naši králové, generálové a básníci. Z toho jsem pochopil, že vůdce musí ostatním ukázat vizi nebo budoucnost a že mezi lidmi musí panovat porozumění.

Lidé musí myslet konstruktivně: dodavatel na zákazníka a naopak. Díky tomuto přístupu se nám podařilo dostat českou technologii do Vietnamu. Vietnam potřebuje kvůli své strategické pozici a tlakům velmocí dobrou obranu, a my musíme šikovně jednat, abychom udrželi mír. Česká technika je velmi dobrá a prodává se za přijatelnou cenu. Zastávám názor, že mám dvě povinnosti: milovat vietnamskou vlast i tu českou. Dělám obojí a tím de facto zabíjím jednou ranou dvě mouchy.

Jan Vavřík