Hynek Kmoníček: Ve vztazích s Vietnamem žijeme na emoční dluh minulosti

V červnu 2026 proběhla pod patronací Centra asijsko-pacifických studií (CAPS) na půdě CEVRO Univerzity panelová diskuse „Česko a Vietnam: minulost, současnost a budoucnost“, jejímž hostem byl i bývalý český velvyslanec ve Vietnamu Hynek Kmoníček. O vztazích obou zemí, výzvách, kterým čelí, ale i charakteru diplomatické služby v jihovýchodní Asii se můžete dočíst v interview, které s ním natáčely naše analytičky Kateřina Kovács a Daniela Finkousová.

Vy jste za svou kariéru v posledních letech působil ve Washingtonu a potom v Hanoji. Jak byste řekl, že vás tato léta v diplomatických službách změnila jako člověka?

Podstatně, protože jedna z mála celoživotních výhod diplomatické služby je, že vás nenechá zestárnout. Každý normální člověk stárne a začíná mít svoje rutiny, mnoho věcí by už na svém životě neměnil, protože to bolí a je to náročné. Diplomacie mu zaručí, že bude stále žít jako v době, kdy mu bylo 30 let. To znamená, že ať je v jakékoli zemi, tak čeká na telefon, který mu oznámí, že za týden bude v zemi jiné, na jiném kontinentu a znovu začínat od nuly. Diplomacie vám mnoho dá, mnoho sebere, a to hlavní je, že vás nenechá ustrnout ve stařecké rutině.

Když byste srovnal diplomatický život ve Washingtonu a v Hanoji, tak v čem se nejvíce liší takové neformální rozhovory v kuloárech a způsob, jakým se tam buduje důvěra?

Je to naprosto nesrovnatelné, protože to vychází z úplně odlišných pozic České republiky, kterou tam člověk reprezentuje. Ve Spojených státech je naším hlavním úkolem dokázat, že existujeme. Polovinu času ve Washingtonu člověk stráví tím, aby lidem dokázal, že jeho země skutečně existuje, a dokonce pro ně může být zajímavá a důležitá. Ve Vietnamu tenhle problém mít nebude, tam se postavíte do kouta a přijde prvních tisíc Vietnamců. Nároky jsou prostě úplně jiné, život je jiný, i třeba užitek, který z toho je, je jiný. Zatímco ve Spojených státech je základní otázkou bezpečnost, ve Vietnamu je základní otázkou ekonomika. Ve Washingtonu jste člověk, který se stará o to, že kdyby nás náhodou omylem někdo znovu chtěl obsadit, abychom mohli zavolat a někdo zdvihl telefon a měl pro to důvod. Ve Vietnamu jste proto, abychom udrželi naše partnerství a naučili se ho monetizovat tak, že to bude dostatečně výhodné pro obě strany.

Česko a Vietnam pojí dlouhá, a ještě předlistopadová historie. Kam se toto partnerství posunulo dnes a v čem jsme pro sebe v roce 2026 strategicky nejdůležitější?

Jsme dnes strategičtí partneři, což je zvláštní a zajímavě bizarní v tom, že jsme se do stádia strategických partnerů s komunistickým Vietnamem dostali ve chvíli, kdy jsme součástí NATO. Tomu by v roce 1970 ani jeden člověk na obou stranách nevěřil. To partnerství je jako partnerský vztah po 70 letech – už víte, co od svého protějšku čekat můžete a co ne.

Jaké konkrétní oblasti mají podle vás největší potenciál pro další rozvoj strategického partnerství mezi Českou republikou a Vietnamem v následujících 10 letech?

V následujících 10 letech bychom měli český vývoz diverzifikovat do Vietnamu tak, aby nebyl vždy koncentrován jenom na jednu komoditu. Dnes jsou do velké míry naše nová dominantní komodita zbraně, které nahrazují automobilovou výrobu a v tuto chvíli tvoří podstatná čísla našeho vývozu do Vietnamu. Máme tam ale tradici vývozu strojů i spotřebního zboží. Proto jsme se tam úspěšně snažili zakončit 7letý boj za vývoz českých salámů a masných výrobků do Vietnamu, což vůbec nebylo automatické a jednoduché.  Všichni pašovali do Vietnamu salámy, abychom tam nejedli ty místní příšerné sladké.  To byla díra na trhu, která se nám nyní postupně podaří zaplnit a takových jsou opravdu desítky. Naopak na vietnamské straně jsou to do velké míry komodity, které vznikají jako vietnamské výrobky jejich velkých zahraničních investorů. Když se podíváme na to, kolik a jaké k nám jde elektroniky, tak je tam výrazný jihokorejský Samsung vyráběný levněji právě ve Vietnamu. Když se podíváme, kolik a odkud se k nám vozí bot, je to obvykle tchajwanský výrobce všemožných značek na světě vyráběných opět ve Vietnamu. I  vietnamská strana se bude snažit „povietnamštit“ vietnamské výrobky, což nám dává další možnost k vývozu technologií, které rádi vyvážíme do zemí, kde si to umíme pohlídat, protože pro ně máme dostatečně zajímavou pozici.

Ve kterých odvětvích mají české firmy podle vašich zkušeností ve Vietnamu největší šanci uspět a čím mohou být vůči zahraniční konkurenci zajímavější?

Zbraňové firmy, o kterých jsem už mluvil, mají velkou šanci uspět, protože mají správné ceny, a navíc Vietnam nás zná, takže ví, že u nás neriskuje náš strategický zájem na Vietnamu. Ten je, poctivě řečeno, nulový. Nás nezajímá Vietnam jako takový, ale jeho ekonomika, dolary a kolik se z toho dá odvést sem. Tomu tak není u ruských dodávek ani u amerických dodávek, to samozřejmě takhle není ani u francouzských dodávek vzhledem ke koloniální zátěži z historie. My jsme politicky bezbarví kamarádi, u kterých Vietnamci začali hrát takovou hru, že ukončením socialismu se u nás vlastně nic nezměnilo. My jsme nadále ti samí soudruzi, jen bohatší, a dál už náš kapitalismus a politickou orientaci z vietnamského komunistického pohledu neřeší a my jim to nevyvracíme. Měli bychom ale mnohem víc využívat již existujících velkých investic českých Vietnamců ve Vietnamu, které nemáme ještě ani pořádně zpracované, aktivněji s nimi pracovat a přidávat k nim české investory. Myslím si, že kromě automobilové výroby, která tam už je, pravděpodobně naše největší šance do budoucnosti budou v oblasti energetiky.

Vietnam je mistrem takzvané bambusové diplomacie. Dokáže obratně balancovat své vztahy. Z pohledu české bezpečnostní strategie, která je pevně ukotvená na Západě, tak není toto vietnamské spojenectví s Moskvou a Pekingem občas s rizikem?

To může být samozřejmě rizikem, a proto si musíme velmi pohlídat to, co vyvážíme, za jakých podmínek a jaké by byly možné další transfery, včetně různých duálních technologií. Z druhé strany, Vietnamci jsou v takovém zvláštním propojení s Čínou, že je to jejich největší přítel a současně jejich historicky největší nepřítel. Jejich kontakty s Rusy jsou motivovány jen tím, že je „mají na Číňany“. Teď, když jsou ale Rusko a Čína jaksi v zákrytu, už tam nevidím ani velké sbližování, ani růst motivace Vietnamců. Dnes už mnohem víc hrají na Spojené státy. Situace se dramaticky mění každý rok.

Vietnam se stává klíčovým hráčem v regionu jihovýchodní Asie a také láká globální investory. A jak vnímáte jeho současnou geopolitickou roli a jak do ní zapadá zájem České republiky, potažmo celé Evropské unie?

Vietnam v této chvíli každý rok roste o 5 až 7 %. To se nikomu nemůže v Evropské unii podařit. Plán, kterého pravděpodobně dosáhnou, je, že v příštích 20 letech porostou meziročně ve dvouciferných číslech. Vietnam dokonale parazituje na čínské krizi. Číňanům docházejí Číňané. To se ve Vietnamu neděje. Tam se každý rok narodí další milion Vietnamců a tento nárůst podle demografů bude trvat nejméně do roku 2035. To nám v zásadě vyhovuje, protože nemáme zájem na tom, aby Čína byla největším trhem na planetě nebo jediným dominantním výrobcem všeho na světě. A tuto dominanci se daří snižovat tím, že podporujeme i ty ostatní malé tygry Asie včetně Vietnamu.

Evropská unie má sjednanou dohodu o volném obchodu. Jak tento nástroj reálně pomáhá českým podnikatelům v praxi a kde naopak můžou narážet na nějaké skryté překážky?

V praxi jim pomáhá v tom, že se pro ně  vietnamský trh dostal na mapu jako takovou, ale podle mě se tenhle ten nástroj teprve učí využívat, protože všechno má vietnamská specifika. To, že je podepsaná nějaká smlouva, neznamená to, že ta smlouva platí, ale že je možno jednat o věcech, které jsou součástí té smlouvy. My věříme v úplnou liberalizaci a věříme, že se nám podaří přesvědčit naše i jejich obchodníky, že je to v jejich zájmu a přestanou si klást, často na naší straně, nesmyslné byrokratické překážky a na vietnamské straně překážky obchodní. Musíme být stejně chytří jako naši vietnamští kamarádi.

Jaké největší příležitosti a zároveň největší výzvy vidíte pro česko-vietnamské vztahy v příštích letech?

Příležitostí tam vidím tolik, že bychom strávili hodinu jenom jejich jmenováním oblast po oblasti. Výzvy vidím v tom, že na vietnamské straně bude odcházet ta dneska ještě existující a stárnoucí 300tisícová komunita, která hovoří česky a má emocionální vztah s Čechy. Na jejím rozvoji, popravdě řečeno, neděláme skoro nic. Příklad – na rozvoj české kultury vám ministerstvo zahraničí jako velvyslanci ve Vietnamu dá na rok třeba 5 000 dolarů. To mi i při vietnamských číslech nezaplatí ani důstojnou státní recepci. Já chápu, že MZV peníze nemá – má nejnižší rozpočet ze všech českých ministerstev – ale protože se tak děje dlouhodobě, tak komunita a emocionální vztah k České republice postupně erodují. Stále jsme ještě jedna z deseti nejdůležitějších ambasád v Hanoji, ale to je spíše kvůli jejich komunitě v Čechách než díky tomu, co jim dnes dokážeme nabídnout v nové konkurenci. Vietnamci kdysi posílali studenty do České republiky. Loňského roku bylo u nás 110 postgraduálních studentů, vesměs samoplátců. Vládní stipendia z české strany jsou vlastně nula. Pro srovnání téhož roku do Spojených států odjelo na vietnamská a americká stipendia skoro 70 000 studentů a vietnamština se již stala třetím nejpoužívanějším jazykem Texasu. To jsme úplně někde jinde a je jasné, kudy budoucnost poběží. Největší výzva udržet úzký česko-vietnamský vztah, který se dneska udržuje ne tím, že bychom o něj pečovali a dávali do něj aspoň minimalistické finanční prostředky, ale jen díky tomu, že máme v Čechách natolik velkou a vlivnou vietnamská komunitu, která má svoje rodinné a emocionální vazby ve Vietnamu. V podstatě žijeme z minulých investic a na jasný emoční dluh minulosti.

Kdybyste to měl shrnout a definovat jeden hlavní cíl nebo osobní vizi, kterou byste chtěl v česko-vietnamských obchodních nebo strategických vztazích vidět naplněnou, tak by to bylo co?

Já bych rád naučil své české spoluobčany, aby viděli Vietnamce realisticky v jejich silných i slabých stránkách a aby dostatečně dokázali ocenit, kolik toho oni museli dát do toho, aby se stali součástí naší společnosti. Na vietnamské straně bych byl rád, aby jednou pochopili, že když byrokratickou zátěž na prodej jednoho kontejneru, ve kterém je obvykle 70 různých komodit, v průměru snížili z pěti a půl metru papíru na metr a půl, tak tohle není progres.

 

Bc. Daniela Finkousová, MPA a Bc. Kateřina Kovács