Petr Sokol: Nevolíš, zaplatíš!

14. července 2011
14 Červ
www.reflex.cz
14.07.2011

Povinná volební účast – s tímto receptem na ozdravení české politiky přišel nedávno bývalý premiér a nynější politický lídr mimoparlamentní Strany práv občanů Miloš Zeman. JE TO TEN SPRÁVNÝ LÉK? 

Zeman se pravděpodobně inspiroval v některých západoevropských zemích a navrhl zavedení volební povinnosti. Ta by podle něho dovedla více lidí do volebních místností a omezila hospodské lamentování nad politikou. Má Zeman pravdu? Stačí jen změnit volební zákon a očekávané změny skutečně přijdou? 

POKUTY PRO NEVOLIČE 

"Povinné" volby nyní fungují ve 28 státech světa. Více než polovina z nich se sice nachází v Latinské Americe, ale pětici najdeme v Evropě. Jedná se o Belgii, Lucembursko, Řecko, Kypr a Turecko. 

A mezi "povinnými" najdeme i další klasickou demokracii – Austrálii. Naopak po volební povinnosti nesáhla žádná postkomunistická země, kde mají lidé stále v paměti komunistickou verzi nepovinných voleb s účastí nad 99 procent. Část zemí, kde dnes fungují "povinné" volby, se spokojí s ústavním nebo zákonným stanovením povinnosti volit, ale ty, kteří se rozhodnou zůstat ve volební den doma, tam nijak netrestají. Většina zemí s volební povinností ale své občany k účasti motivuje různými sankcemi. Nejčastěji se jedná o finanční pokutu. Nevolící Belgičané při první neúčasti zaplatí 25 až 50 eur (tj. přibližně 700 až 1200 korun), při opakované však až 125 eur (skoro 2500 korun). Ještě hůře na tom mohou být nevoliči v sousedním Lucembursku, kde může pokuta dosáhnout až na 1000 eur. 

Nejdále zašly ty státy, které jako krajní trest pro nevoliče zavedly vězení. Mezi ně patří Austrálie, kde třeba po parlamentních volbách v roce 1993 v cele na jeden až dva dny skončilo 43 občanů. 

VOLBOU K ŘIDIČÁKU 

Nevoličům jsou také někde upírány některé služby státu. Když ještě sankce proti nevoličům uplatňovali i v Řecku, odpíral tamní stát volebním hříšníkům vystavení pasu či udělení řidičského průkazu. V dalších státech "neposlušní" voliči nemohou jako v Bolívii provádět bankovní převody nebo být zaměstnáni ve státních službách. Singapur nevoličům odebírá na několik let volební právo, což by nebylo pro postižené tak bolestné, kdyby za návrat do voličského registru potom nemuseli zaplatit vysokou částku. Originální ustanovení "kolektivního" trestu platilo na konci 19. století v Bavorsku a Bádensku, kde byla určena minimální volební účast pro platnost voleb. Pokud nebylo určeného procenta voličů dosaženo, volby se opakovaly, ale museli je zaplatit ti, kteří původně k volebním urnám nepřišli. Náklady na nové volby se mezi ně rozpočítaly formou mimořádné daně. 

Volební povinnost však není nikde uplatňována v absolutní podobě. Státy uznávají různé omluvy: Brazílie věk nad 70 let, Singapur cestu za hranice nebo Argentina pobyt ve vzdálenosti nad 500 km od příslušné volební místnosti. Formou výjimky se může zdát i laxní vymáhání sankcí, jak se děje třeba v Belgii, kde v roce 1985 ze 450 tisíc nevoličů nakonec pokutu zaplatilo jen 62 občanů. 

BUMERANGOVÝ EFEKT 

Pro volební inženýrství, jak se nazývají cílené úpravy volebního práva, ovšem platí jedna poučka. Záměr těch, kteří cílené změny prosazují, se často ve volební realitě obrátí proti nim samým. Již při rozšiřování volebního práva na ženy se tento jev plně ukázal. Za možnost, aby mohly volit i příslušnice "slabšího" pohlaví, dlouhodobě bojovaly hlavně socialistické strany. Po dosažení tohoto cíle ale ženy hlasovaly nadprůměrně pro konzervativní a klerikální strany, protože byly tradičně více pod vlivem církve. 

Něco podobného se událo při posledních parlamentních volbách v Rakousku. I tam levice prosadila rozšíření volebního práva – tentokrát snížení prahu pro volební právo z 18 na 16 let. Mladí voliči v tomto věku ale hned v prvních volbách hlasovali zejména pro pravicové populisty. 

POVINNĚ PRO POPULISTY 

Podobně by se jako bumerang mohlo vrátit i cílené zavedení volební povinnosti. Politologické analýzy totiž ukazují, že voliči, kteří přijdou k volebním urnám jen z "povinnosti", se o tom, koho volit, rozhodují lehkomyslněji než ti, co přijdou dobrovolně. Pomocí výzkumů lze jen obtížně určit, koho by voliči "z povinnosti" nakonec volili, ale lze důvodně předpokládat, že by svými hlasy pomohli hlavně populistickým stranám všeho druhu. 

A to by demokracii příliš neposílilo. Možná by to pomohlo Zemanově straně, ale v českém prostředí by bez sankcí volební účast příliš nestoupla. Věci jako tvrdší sankce v podobě třeba nevydání řidičského průkazu by narazily na tvrdý odpor většiny společnosti, posílený i odkazy na komunistické "dobrovolné" volby. Něco takového by proto žádná parlamentní strana nemohla podpořit.

Reflex, 28/2011