Jan Jireš: A kdo je to vlastně Barack Obama?

04. listopadu 2010
04 List
www.ihned.cz
04.11.2010

Politická mapa Spojených států amerických se změnila. Demokraté prohráli volby. Kam se poděla podpora Baracka Obamy? A co bude porážka demokratů znamenat pro USA, světovou politiku a skrze transatlantickou vazbu také pro Česko? HN přinášejí odpovědi v sérii textů předních českých expertů na americkou politiku.

Je to již dva roky, co se stal Barack Obama prezidentem - a americká pravice se stále nemůže shodnout, zda je přesvědčeným levicovým radikálem, nebo jen prázdným marketingovým produktem. Podobně rozporuplné je hodnocení dosavadních Obamových zahraničněpolitických kroků. Snaží se vytvořit velmocenský koncert, ve kterém by byly tradiční americké spojenecké vazby s menšími zeměmi obětovány ve prospěch exkluzivního partnerství s rostoucími velmocemi? Věří tomu, že bude Rusko ochotné spolupracovat s Amerikou, anebo je jeho politika "resetování" fintou, jak světu odhalit, že je to Moskva, kdo kompromis odmítá? Odpovědi stále neznáme.

Každý nastupující americký prezident mívá problémy s formulací zahraniční politiky a obvykle se za to od Evropy dočká kritiky. Bill Clinton se v prvním roce vlády nezabýval Evropou vůbec - poprvé ji navštívil až rok po inauguraci. Administrativa George W. Bushe zase vedla až do 11. září téměř izolacionistickou zahraniční politiku a ke spolupráci s Evropou považovala za věc minulosti.

Je rovněž užitečné nezastírat, že středoevropskoamerické vztahy měly v uplynulých dvou dekádách daleko k idyle. V rozhodujících okamžicích se sice zájmy protnuly, vzájemná spolupráce však často přinášela intenzivní frustraci na obou stranách. V 90. letech chtěli Češi a Poláci vstoupit co nejrychleji do NATO, Clintonova administrativa ale natáhla proces rozšíření na nekonečných šest let - a v jeho průběhu učinila řadu ústupků Rusku. Administrativa George W. Bushe se sice vyznačovala ostentativní podporou střední Evropy a zahájila projekt protiraketové obrany, avšak reálné výsledky spolupráce daleko zaostaly za rétorikou.

V této perspektivě se proto zahraničněpolitický výkon Obamovy administrativy nejeví tak tragicky. Bez ohledu na odstoupení od původní podoby protiraketové obrany dostali Poláci od Obamy obranný systém Patriot. Alianční obranné plánování dnes konečně pokrývá také území nových členských zemí, čehož se Středoevropané marně domáhali již za Bushe.

Středoevropská skepse vůči Obamovi je proto zapříčiněna spíše neschopností jeho administrativy řádně komunikovat s aliančními spojenci a své kroky před nimi obhájit. Frustrace středoevropských politiků a diplomatů je dále posilována tím, že někteří klíčoví američtí úředníci zodpovědní za transatlantické vztahy jsou nekompetentní, což maskují zjevnou arogancí.

Vítězství republikánů v kongresových volbách dynamiku středoevropsko-amerických vztahů těžko změní. Role Sněmovny reprezentantů je při vytváření zahraniční politiky omezená a volební vlna, která vynesla republikány k vítězství, byla živena čistě domácími faktory. Americká pravice Evropou otevřeně pohrdá a je otázka, zda je dnes pro střední Evropu možné a smysluplné snažit se vysloužit si náklonnost republikánů distancováním se od svých unijních sousedů. I s ohledem na zkušenosti z dob Bushovy administrativy lze takový pokus označit za nerozumný.

Hospodářské noviny, 4. listopadu 2010

Původní článek čtěte zde.