Petr Sokol: Rakousko: volby bez Habsburka

23. dubna 2010
23 Dub
www.reflex.cz
22.04.2010

O výsledku prezidentských voleb u našich jižních sousedů je předem rozhodnuto. Úřadující rakouský prezident Heinz Fischer nemá ve volebním klání reálného soupeře a míří k vítězství už v prvním kole.

Rakouský prezident má v politice našeho jižního souseda zvláštní postavení. Kdo se podívá do rakouské ústavy, najde jednoho z nejmocnějších prezidentů v Evropě. Bez omezení vybírá premiéra a může sám odvolat vládu, rozpustit parlament nebo některý ze zemských sněmů (obdoba českých krajských zastupitelstev). V praxi ale ještě nikdy nic takového neudělal. Jedinou výjimkou byla situace z roku 1953, kdy zabránil vstupu silně pravicové strany Svaz nezávislých (VdU), když pohrozil, že vládu s její účastí nejmenuje. Jinak zůstává teoreticky velmi silný rakouský prezident "kladečem věnců".

KOMPROMIS

Rozpornost mezi tím, co prezident může, a co ve skutečnosti dělá, má stejně jako mnoho dalších prvků rakouské demokracie kořeny v poměrně vzdálené minulosti - první Rakouské republice, jež časově v zásadě odpovídá naší první republice. Meziválečné Rakousko bylo rozerváno vnitřním soubojem mezi dvěma nesmiřitelnými politickými tábory: sociálními demokraty, kteří chtěli systém postavený na převaze parlamentu a slabého prezidenta, a pravicovým křesťanským proudem, jenž prosazoval prezidenta jako nejsilnější politický úřad.
Rozpory obou pohledů se vyřešily až po válce a vznikl kompromis, kdy prezidentovi zůstaly široké pravomoci, které ale omezuje nepsaná dohoda, že je nebude využívat. Rakouský prezident proto nepatří mezi titány domácí politiky, jak známe nositele prezidentského úřadu u nás. A možná jsou rakouští prezidenti méně viditelní jednoduše také proto, že jejich sídlo v Hofburgu není na kopci jako české Hradčany, ale v rovinatém centru Vídně.
Obecně platí, že rakouští prezidenti se rekrutují spíše z bývalých diplomatů a politiků druhého stranického sledu. Lidovci sice krátce po válce zkoušeli nominovat bývalé kancléře, ale protože žádný u nich neuspěl, upustili od toho. Z našeho pohledu najdeme v galerii rakouských prezidentů jednu kuriozitu. První tři pováleční prezidenti měli české kořeny. Karl Renner se narodil v Dolních Dunajovicích na Břeclavsku, rodina Theodora Körnera pocházela z Chrastavy na Liberecku, a přestože kvůli převelení otce-vojáka se narodil v Komárně, studoval Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. A konečně Adolf Schärf byl rodákem z jihomoravského Mikulova.
Tím ale ještě česká stopa v Hofb urgu nekončí. České předky měl také prezident Franz Jonas.
Prezidentské volby jsou z dlouhodobého pohledu reálně pouze soubojem kandidátů levicových sociálních demokratů a středopravicových lidovců. V posledním čtvrtstoletí se navíc stalo zvykem, že pokud prezident obhajuje po šesti letech mandát, nepostaví mu druhá z velkých stran protikandidáta. A to je právě případ letošních voleb. Před šesti lety si Heinz Fischer musel vybojovat prezidentství až ve druhém kole, kdy relativně těsně porazil lidoveckou ministryni zahraničí Benitu FererroWaldnerovou.
Letos mu lidovci "uhnuli", nevybrali nikoho ze svých oblíbených zemských politiků, a jedinou vážnou protihráčkou Fischera proto zůstala kandidátka pravicověpopulistické či, jak se sama nazývá, "sociálně vlastenecké" Svobodné strany Rakouska (FPÖ). Rozhodnutí lidovců nepostavit vlastního kandidáta se může jevit jako překvapivé i proto, že svého sociálně demokratického partnera z velké koalice aktuálně porážejí ve volebních preferencích a jejich kandidát by měl velkou šanci.

SNAD PŘÍŠTĚ

Populisté nominovali zemskou (krajskou) političku z Dolních Rakous Barbaru Rosenkranzovou. Poměr mezi ní a Fischerem je ovšem podle výzkumu veřejného mínění DVACET procent ku osmdesáti. A Fischerovo znovuzvolení nepřekazí ani třetí kandidát, kterým je naprosto neznámý lídr neznámé Křesťanské strany Rakouska. Pro Fischera budou hlasovat ve většině i voliči lidovců, ale polovina jich chce zůstat doma. Hlasy socialistů, Zelených a části lidovců na porážku populistické kandidátky určitě stačí. S kampaní Rosenkranzové navíc nepanuje spokojenost ani ve vlastní straně. Rozruch tak vyvolal snad jen pokus jednoho z příslušníků habsburské dynastie kandidovat ve volbách. Jenže Habsburkové podle ústavy mají prezidentskou kandidaturu v Rakousku zakázanou.
Pokus majitele lesů a komunálního zastupitele za Zelené (!) Ulricha Habsburka přesto oživil debatu, zda toto ustanovení téměř sto let po pádu habsburské monarchie nezrušit. Snad příště.

Vyšlo v Reflexu, 16/2010