Akce

Proběhlo

Dlouhověkost jako politická priorita ODS

09. října 2009 14:00
09 Řij

Téma, které trápí mnohé, na jehož naléhavost upozorňují přední čeští a světoví ekonomové, na které současní vládní politici nedokáží najít kvalitní recept a ke kterému se můžeme mnohému přiučit za naší východní hranicí, přijel v únoru do Ostravy prezentovat ing. Peter Pažitný.

Tento poradce slovenského ministra zdravotnictví a víceprezident Centra pro ekonomické a sociální studie M.E.S.A. přijel z Bratislavy představit hlavní body slovenských ekonomických reforem.

Jak již při pravidelných ostravských seminářích CEVRO bývá zvykem, konaly se dvě přednášky. První ve spolupráci s ostravskou Hospodářskou komorou byla určena pro její členy – moravské podnikatele a zúčastnili se jí také zástupci kraje Vysočina a pracovníci ve zdravotnictví. Druhá přednáška se uskutečnila v rámci pravidelného Modrého domu ve spolupráci s místní ODS a regionálním manažerem ODS dr. Hamzou. Do Modrého domu přišli diskutovat zástupci akademické sféry, politiků a veřejnosti.

Ing. Pažitný svou přednášku zahájil přirovnáním Slovenska před nástupem proreformní pravicové vlády k potápějící se lodi. Jak konstatoval, všichni byli na této lodi spokojeni, protože se ocitli na tom konci, který ještě nebyl pod vodou. Samotná přednáška byla rozdělena do tří částí. První byla věnována daňové, druhá důchodové a třetí zdravotnické reformě.
Daňová reforma je ve své podstatě jednoduchá, neboť jediným důležitým údajem je číslovka devatenáct. To je totiž číslo, které musí každého zajímat, když se mluví o výši daně. Devatenáct procent je daň z příjmu jak fyzických, tak právnických osob, je to i sazba DPH. Zrušen byl nespravedlivý a nemotivující systém progresivního zdanění a po krátkém přechodném období i daň dědická a darovací.

Zavedení rovné daně mělo velkou výhodu i pro občany s velmi nízkým příjmem, neboť částka zhruba kolem 80 tisíc se nedaní vůbec. Pro příznivce ODS a její patnáctiprocentní daně je určitě dobrou zprávou, že podle modelů slovenských tvůrců daňové reformy je šestnáct procent hranicí, od které se rovná daň okamžitě promítne pozitivně v příjmu každého obyvatele státu.

Nízká rovná daň a jednoduchost daňových odvodů udělaly ze Slovenska zemi atraktivní pro zahraniční investory. Ing. Pažitný uvedl, že v době před reformami přišlo na Slovensko sedm investorů během několika let, dnes je to průměr za týden.

Zavedení rovné daně se pozitivně promítlo i do spekulací s dvěma sazbami DPH. Dalším kladným efektem je zamezení dvojího zdanění zisků podnikatelů, kdy daň platila jak firma, tak potom i její majitel, když chtěl zisk převést na svůj příjem.

V části věnované reformě důchodů vysvětlil slovenský host princip tří rovin důchodového zabezpečení. V krátkosti se tento princip dá popsat jako kombinace dosavadního průběžného financování s povinně volitelnou částí a komerčním připojištěním, které známe i u nás. Nejpodstatnější změnou je povinně volitelná část, kdy občan neodevzdává díl svého sociálního pojištění do průběžného systému, ale ukládá jej na svůj účet spravovaný finančním ústavem. Obrovskou výhodou je, že na rozdíl od průběžného systému zde peníze zůstávají majetkem občana a stávají se tedy i předmětem dědického řízení. Výpadek, který je v průběžném systému tímto pojištěním způsoben, je kryt z výnosů privatizace. Na výběr jsou tři možnosti správy uložených peněz. Konzervativní, kdy jsou uložené peníze zhodnocovány pouze přes „jisté vklady“ (hlavně státní dluhopisy), standardní s polovinou investovanou do akcií a aktivní, kdy je 80 procent úspor investováno na akciovém trhu.

Pro odchod do důchodu se občan Slovenska bude moci rozhodnout prakticky kdykoliv. V den nástupu do důchodu si z peněz naspořených v povinně volitelné části zakoupí anuitu, která mu zajistí pravidelný důchod. Pokud mu po této operaci zbudou na důchodovém účtu nějaké peníze, může je okamžitě využít.

Jen pro zajímavost, bylo spočítáno, že celkový dluh Slovenska, vzniklý průběžným důchodovým systémem, činí zhruba jeden celý hrubý domácí produkt této země.

Třetí částí přednášky byla reforma zdravotnictví. Ing. Pažitný na číslech demonstroval, že zavedení minimálních poplatků za návštěvu lékaře mělo pozitivní vliv na výdaje na zdravotnictví a zároveň se nijak zásadně nedotklo slovenského pacienta. Na Slovensku byly také zavedeny individuální účty, kdy má každý pacient přehled o úkonech, které jsou na jeho osobu účtovány. To přineslo mnohá závažná odhalení podvodů ve fakturování za neexistující léčbu. Rovněž myšlenka finanční motivace lékařů, kteří nepodlehnou lékárenské lobby a nepředepisují zbytečně drahé léky, je zajímavá. Nemá však smysl zde toto téma podrobně rozebírat, neboť CEVRO pro vás chystá publikaci textů ing. Pažitného a tam se dozvíte vše přímo z pera spolutvůrce reformy.

Při tvorbě reforem sbírali její tvůrci zkušenosti i v daleké Chile. Snad brzy bude konečně i u nás prostor pro uskutečnění reforem, na kterých pravice usilovně pracuje. Je jistě potěšitelné, že inspirace je blíž, hned za naší východní hranicí.

Obě přednášky se setkaly s velkým zájmem. Dokonce s takovým, že ing. Pažitný navštíví Ostravu v dubnu znovu a nepřijede sám. Přijedou s ním i kolegové, kteří přímo utvářeli daňovou a důchodovou reformu.

V pondělí 11. října 2004 uspořádal CEVRO - Liberálně-konzervativní akademie ve spolupráci s Regionálním klubem Mladých konzervativců v Prostějově takřka celodenní setkání studentů a členů Mladých konzervativců a ODS s významným českým konzervativním teoretikem, ředitelem Občanského institutu MUDr. Romanem Jochem. Jeho návštěva v jedné z hanáckých metropolí byla rozdělena do tří bloků – v tom prvním absolvoval Roman Joch besedu se studenty Gymnázia Jiřího Wolkera nad tématem Konzervatismus a/nebo liberalismus na prahu 21. století. V rámci téměř dvouhodinového setkání se známý český odborník dotkl geneze obou těchto ideových soustav, stejně jako jejich odlišností od ideologie protikladné - socialismu. V závěru se dostalo i na potraty či legalizaci měkkých drog.

Po zajímavém dopoledni čekala na Romana Jocha druhá část jeho programu v městě oděvů – přijetí u starosty města Jana Tesaře (ODS) a prohlídka prostějovské radnice.

V poslední třetině své návštěvy se Dr. Joch setkal v kavárně Národního domu se členy pořádající organizace a Občanské demokratické strany (ODS), kde s nimi debatoval nad různými problémy dneška – od dětských přídavků, svazků homosexuálů, euthanasií, přes vstup Turecka do Evropské unie, smysl existence českého Senátu až k americkým prezidentským volbám.

„S akcí panovala všeobecná spokojenost. Jsme rádi, že se nám tak významného člověka podařilo do Prostějova přivést. Navíc i Roman Joch přiznal, že je v našem městě poprvé, proto i pro něj snad byla návštěva přínosem,“ zhodnotili akci její organizátoři.

Návštěva Romana Jocha byla členy prostějovských Mladých konzervativců pojata jako vstupní výklad k dlouhodobému projektu, který prostějovská pravicová mládež rozbíhá v polovině listopadu. Pod názvem „Liberalismus versus konzervatismus“ půjde o přednášky a besedy k tématům, která hýbou současným etickým diskurzem – potraty, euthanasie, trest smrti, legalizace měkkých drog a registrované partnerství. Jako první se budou řešit svazky homosexuálů.

1. Z níže uvedených druhů státní moci vykonává Parlament moc:
a) výkonnou
b) soudní
c) zákonodárnou

2. Volby do Poslanecké sněmovny se konají podle zásad:
a) poměrného zastoupení
b) většinového systému
c) moderního systému

3. Pasivní volební právo do PS ČR je dáno každému, kdo je občanem ČR, má právo volit a dosáhl věku:
a) 15
b) 21
c) 40

4. Aktivní volební právo do PS ČR je dáno každému, kdo je občanem ČR a dosáhl věku:
a) 18
b) 30
c) 40

5. Ve kterém okamžiku vzniká mandát poslance ČR?
a) zvolením
b) ohlášením
c) složením slibu

6. Existuje v Parlamentu České republiky compatibilita (slučitelnost) mandátů jak do Poslanecké sněmovny tak do Senátu?
a) ano
b) jen v období 3 měsíců před volbami
c) ne

7. Ve které z následujících možností nezaniká mandát poslance ČR?
a) ztráta volitelnosti
b) útěkem z poslanecké kanceláře
c) odepřením slibu nebo složením slibu s výhradou

8. Poslanec vykonává svůj mandát osobně, v souladu se svým slibem a není vázán žádnými příkazy své mateřské strany ani nikoho jiného. Jak se tento mandát označuje?
a) volný
b) vázaný
c) střídavý

9. V době rozpuštění Poslanecké sněmovny přísluší přijímat Senátu, ve věci která nesnese odkladu a vyžadovala by přijetí zákona, právní předpis:
a) zákonné zmocnění
b) zákonnou výjimku
c) zákonné opatření

10. Společnou schůzi Poslanecké sněmovny a Senátu svolává za účelem společné volby prezidenta:
a) předseda PS
b) předseda vlády
c) prezident

11. Poslanecká sněmovna, coby první komora parlamentu, je schopna se usnášet za přítomnosti alespoň:
a) dvou třetin svých členů
b) jedné třetiny svých členů
c) jedné poloviny

12. Zákony, které přijímá Poslanecká sněmovna, jsou právní předpisy:
a) terciární
b) sekundární
c) primární

13. Návrhy zákonů přijímá Poslanecká sněmovna. Který subjekt není oprávněn takový návrh podat:
a)  rada základního územního samosprávného celku
b) Senát
c) skupina poslanců
d) vláda
e) poslanec
f) zastupitelstvo vyššího územně samosprávného celku

14. Jaké je pořadí podpisů pod přijatými zákony ve Sbírce zákonů:
a) předseda vlády, prezident, předseda Poslanecké sněmovny
b) prezident republiky, předseda vlády, předseda Poslanecké sněmovny
c) předseda Poslanecké sněmovny, prezident, předseda vlády

15. Předseda a místopředseda PS se stává automaticky při převzetí své funkce předsedou a místopředsedou organizačního výboru Poslanecké sněmovny. Jak se tento institut nazývá?
a) imunita
b) sekvestrace
c) virilita

16. Poslanci se mohou sdružovat v poslaneckých klubech, a to podle příslušnosti k politickým stranám a hnutím. Kolik poslanců je třeba k ustavení poslaneckého klubu?
a) 20
b) 10
c) 15

17. Návrh na vyslovení nedůvěry vládě projedná Poslanecká sněmovna jen tehdy, je-li podán písemně nejméně:
a) 50 poslanci
b) 10 poslanci
c) 101 poslanci

18. Kolik čtení může být při jednání o návrzích zákonů v PS?
a) 3
b) 1 literární a 2 zákonné
c) 3 večery pod lampou

19. Návrh zákona o státním rozpočtu a státním závěrečném účtu podává Poslanecké sněmovně:
a) příslušný ministr
b) vláda
c) Legislativní rada vlády

20. Zasedání Poslanecké sněmovny je:
a) nestálé
b) občasné
c) stálé

Správné odpovědi:
1 c, 2 a, 3 b, 4 a, 5 a, 6 c, 7 b, 8 a, 9 c, 10 a, 11 b, 12 c, 13 a, 14 c, 15 c, 16 b, 17 a, 18 a, 19 b, 20 c.

Stupnice správných odpovědí:
1–7: Nejste na svém místě, pravděpodobně jste si spletl obor vaší činnosti.
8–14: Přátelé, ruku na srdce, chtělo by to přidat. Konkurence nikdy nespí.
15–20: Vy jste ten pravý, kterého tento obor potřebuje. Na nic nečekejte a utíkejte se přihlásit do kanceláře Poslanecké sněmovny. Budete přijati bez výběrového řízení, stačí předložit jen Vědomostní test CEVRO.

Dánská pravicová vládní koalice obhájila vítězství v parlamentních volbách, které se v této skandinávské zemi konaly druhé únorové úterý. Volební klání se konalo v předčasném termínu, ale nikoli z důvodu nějaké vnitropolitické krize.

2/2005O konání voleb v tomto termínu rozhodl sám dánský premiér Anders Fogh Rasmussen, který dal na návrhy svých poradců a volby načasoval na okamžik, kdy se zdála situace koaliční vlády liberálů a konzervativců ve výzkumech voličských preferencí výhodná. Původně se dokonce uvažovalo o dřívějším – lednovém – termínu. Ten ale znemožnila katastrofa způsobená vlnou tsunami v Indickém oceánu, která stála životy i několik dánských občanů. Naopak pozdější termín byl vyloučen kvůli podzimní debatě o reformě veřejné správy v Dánsku, kterou vláda nechtěla spojit s předvolební kampaní.

Vzestup preferencí liberálně-konzervativní koalice kontrastoval se stavem, který jevila dánská politická scéna ještě loni na podzim. Tehdy vše nasvědčovalo tomu, že Rasmussenova menšinová koalice pravicově-liberální strany Venstre (v doslovném překladu Levice) a Konzervativní lidové strany, kterou v parlamentu podporuje populistická Dánská lidová strana, bude muset v letošních volbách předat vládní kormidlo alianci vedené sociálními demokraty. Do voleb šly obě koaliční strany se společným programem pokračování v reformách, který vyjádřily v sedmi bodech. Zejména nezvyšování daní se ukázalo v zemi s jedním z nejvyšších daňových zatížení jako vhodné téma.

Liberálně-konzervativní spojenectví
Dánská ústava nevyžaduje po volbách nové hlasování o důvěře. Premiérovi, jehož vládní většina udržela ve volbách převahu nad opozicí, stačí navštívit královnu a oznámit jí, že chce dále vládnout. Přesně to mohl udělat premiér Fogh Rasmussen, který se stal vůbec prvním znovuzvoleným liberálním premiérem v dějinách země. Naopak vůdce sociálních demokratů Mogens Lykketoft krátce po volbách rezignoval.

Konzervativci poprvé od roku 1984 získali více hlasů než v předcházejících parlamentních volbách. Přibyla jim díky tomu dvě křesla v dánském Folketingu.

Předseda strany, ministr hospodářství Bendt Bendtsen to v po volebních vystoupeních připisoval zejména pevným postojům v oblasti přistěhovalecké politiky, snižování daní, liberalizace pracovního trhu a podpoře hospodářského růstu.

Větší koaliční partner – liberální Venstre – naopak nepatrně ztratila, když přišla o 2,2 % hlasů a čtyři poslanecká křesla. Fogh Rasmussen v předvolební kampani trochu oslabil svou reformní rétoriku se kterou zvítězil před čtyřmi lety. Tomu odpovídal i slib vyšších finančních příspěvků na školství a zdravotnictví, samozřejmě ale doplněný snahou o další ozdravění pracovního trhu a zahraniční politikou zaměřenou na dánské národní zájmy. Rasmussenova vláda podpořila USA v irácké misi a vyslala dokonce vojenský kontingent. Účast v irácké válce se ovšem nestala silným volebním tématem.

Přísná imigrační politika
Koalici, která bude ve Folketingu disponovat 70 křesly ze 175, tedy bude muset znovu podporovat Dánská lidová strana, jejímž hlavním politickým programem je omezování počtu přistěhovalců v pětimilionovém Dánsku. Právě 24 populistů dá pravicovému bloku většinu nad levicovou aliancí sociálních demokratů, levicových liberálů, reformních komunistů a komunistů.

Na levici nejvíce ve volbách získali levicoví liberálové ze strany Radikální Venstre. Ti požadují opětovné uvolnění přistěhovalecké politiky. Striktní pravidla pro imigranty byla hlavním slibem pravicové vlády před čtyřmi lety. Zákony například neumožňují do určitého věku smíšené sňatky. Na to doplatil i syn premiéra, který musí žít s manželkou v její vlasti – USA.

Slib byl koalicí splněn, když počet imigrantů poklesl o 75 %. Liberálové proto nyní uvažují o zmírnění imigrační politiky, na čemž by mohli spolupracovat s levicovými liberály. To odmítá Konzervativní lidová strana, která chce udržet přísnou přistěhovaleckou politiku a pokračovat v demontáži sociálního státu a snižování daní.

Jasná shoda naopak panuje mezi liberály a konzervativci v otázce správní reformy. Koalice chce odstranit jednu správní úroveň a učinit tím veřejnou správu levnější a přehlednější.

Výsledek dánských voleb ukázal, že i odvážná reformní vláda může obhájit svou pozici ve volbách, pokud nepodceňuje komunikaci s veřejností a hledá i vysloveně „populární“ témata.

Jednoho rána zazněl z BBC hlas švédské členky Evropské komise Margot Wallströmové, která má v Evropské komisi na starost přijímání smlouvy zakládající evropskou ústavu. Hovořila v souvislosti s probíhajícími referendy. Mimo jiné byla redaktorem BBC dotázána, co by se stalo v okamžiku, kdyby ústava nebyla přijata jediným státem z pětadvaceti.

Kromě toho, že paní komisařka uvedla, že neexistuje žádný „plán B“, tedy varianta při nepřijetí, zazněl také, podle mého názoru, jeden velmi důležitý vzkaz. Pokud prý by k nepřijetí evropské ústavy došlo v některém z malých států, bylo by dobré zvážit novou diskusi a případně referendum opakovat. Pokud smlouvu nepřijme některý z velkých států, pak to bude problém.

Jinými slovy, malé státy snad nějak donutíme, aby se jim ta ústava přece jen líbila. Ostatně už jsme to jednou zažili, když Irové odmítli schválit v roce 2002 smlouvy z Nice.

Tento vzkaz jistě stojí za zamyšlení. Opravdu tyto výroky korespondují s ubezpečením, že po přijetí euroústavy si všechny státy budou rovny, nebo dokonce bude posílena pozice států malých? Opravdu se občané mohou svobodně a bez nátlaku rozhodnout o budoucnosti své Evropské unie?

Nechci euroústavu hodnotit, to je věcí případných obsáhlých diskusí. Jen chci upozornit, že bychom měli zvednout hlavu a dívat se velkým státům do očí. Máme svá práva a svou suverenitu. Nikdo nám nesmí diktovat svou vůli. A nic na tom nemění ani poslušný postoj našich současných vládních představitelů.

Neznám lepší způsob, jak efektivně vysvětlovat, obhajovat a diskutovat o svých názorech, než osobně: tváří v tvář ostatním domácím i zahraničním politikům, občanům, odborníkům a novinářům.

Vážení čtenáři!

Po měsíční přestávce máte opět příležitost nahlédnout do časopisu, který pro Vás vydává CEVRO – Liberálně-konzervativní akademie. Závěr roku byl na pravé straně politického spektra plný důležitých a zajímavých událostí. Největší opoziční strana, která osmnáct měsíců před volbami vede s velkým náskokem výzkumy volebních preferencí, si vybrala nové vedení. Zvolený tým by měl stranu dovést k rozhodující bitvě v podobě parlamentních voleb 2006 a připravit ji na případné převzetí vládní odpovědnosti. Kongres, na kterém byli zvoleni vrcholní představitelé občanských demokratů, se stal hlavním tématem letošního posledního čísla CEVRO. V úvodní reportáži se můžete seznámit s podrobnostmi průběhu Kongresu, který hlavní média popsala jen velmi stručně.

Viditelným účastníkem Kongresu bylo i CEVRO – Liberálně-konzervativní akademie. Delegáty osvěžilo i moderně pojatou anketou, jejíž výsledky přinášíme také v rámci rubriky Téma. Zajímá Vás, koho delegáti kongresu vidí jako nejvhodnějšího koaličního partnera pro ODS nebo kdo je podle jejich názoru nejhorší člen současné vlády? Pak neváhejte a nalistujte si výsledky ankety uvnitř čísla.

Další části čísla jsou také koncipovány podle tradičního klíče. Takže nechybí aktuální glosy, ale ani křížovka či kvíz, tentokrát na ekonomické téma. Pestrou nabídku témat poskytuje i tentokrát Hyde park. Najdete v něm zamyšlení nad evropskými pasy, minimální mzdou i přednáškou prezidenta Václava Klause na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.

Závěrem bych Vám rád jménem týmu CEVRO popřál šťastný nový rok, v němž, jak věřím, nadále zůstanete věrnými čtenáři našeho časopisu.

Právě se Vám dostává do ruky listopadové číslo časopisu CEVRO. Měsíc listopad u nás už asi navždy bude spojen s bojem proti totalitním režimům. Listopad 1939 připomíná odpor proti nacismu, listopad 1989 pád komunismu a návrat svobody do naší země. Právě 15. výročí tohoto převratného okamžiku se stalo také hlavním tématem listopadového vydání CEVRO. Nase sdružení CEVRO - Liberálně-konzervativní akademie uspořádalo k tomuto datu mezinárodní konferenci s hvězdným obsazením a časopis CEVRO z ní přináší podrobnou reportáž. Tu navíc doplňuje příspěvek Mirka Topolánka ze zmíněné konference. Liberálně-konzervativní akademie CEVRO se ale ve svých aktivitách již tradičně neomezuje jen na Prahu, a tak není divu, že akce k připomenutí 17. listopadu proběhly i v Ostravě a Plzni. I o nich se dočtete v tomto čísle.
Čtyři originální úvahy z různých oblastí politiky znovu přináší rubrika Aktuálně.

Vědomostní kvíz tentokrát prověří Vaše znalosti o politice a historii Spojených států amerických. A nemůže chybět ani křížovka.
Evropskou unií těchto týdnů hýbe nejenom nová komise a schvalování tzv. Evropské ústavy, ale také otázka „Kam s ním?“, která se tentokrát týká Turecka a jeho případného členství v EU. Pohled na tento problém nechybí díky článku M. Frischové ani na stránkách CEVRO.

Velmi aktuální nádech má i článek v rubrice Zahraniční inspirace. Ta tentokrát upřela pozornost na Ukrajinu, která v těchto dnech prožívá to, co Češi, Moravané a Slezané před přesně 15 lety. Takže se vlastně vracíme k hlavnímu tématu tohoto čísla.

Závěrem musím zmínit vzrůstající počet diskusních příspěvků komentujících články v časopisu CEVRO, což nás samozřejmě velmi těší.

Koncem letošního roku se završí první funkční období krajských zastupitelstev. V listopadu to budou právě čtyři roky od chvíle, kdy proběhly první volby do reprezentativních orgánů vyšších územně správních celků a kdy po mnohaletých složitých jednáních začala v ČR fungovat krajská samospráva.

Jistě vhodná chvíle k zamyšlení nad tím, co toto první, tak říkajíc zkušební období přineslo, v čem se naplnila očekávání a v kterých směrech naopak je do budoucna zapotřebí na legislativním rámci fungování krajů zapracovat. Připomenu jen stručně, že v některých ohledech byl již původní zákon č. 129/2000 Sb., o krajích, celkem vhodně novelizován. Kromě dílčích změn, posilujících například podíl příslušníků národnostních menšin na samosprávě, či směřujících k administrativnímu zákazu nadměrného zadlužování krajů, je zde třeba jmenovat zákon č. 231/2002 Sb., který obšírněji reagoval na některé právní i faktické nedostatky, jež po nastartování krajské správy vyplynuly velmi rychle na povrch. Přesto není sporu o tom, že jak sám zákon o krajích, tak právní předpisy související by si ještě některé další změny zasloužily.

Je samozřejmě v první řadě otázkou, a to nadále relativně frekventovaně diskutovanou, nakolik je stávající územně správní uspořádání našeho státu šťastné. Samozřejmě, územní nesoulad mezi kraji a evropskými statistickými jednotkami NUTS II je jevem poněkud nešťastným, stejně tak lze oprávněně kritizovat velké rozdíly mezi některými kraji a někdy také poněkud necitlivé vytýčení jejich hranic. Zcela zbytečné jsou ovšem argumentace historickými paralelami, neboť v Čechách existovala krajská správa od 13. století a skoro každý si tudíž může v dějinách najít podporu pro „své“ uspořádání. Každopádně, když už byl daný model zvolen a na jeho realizaci utracena spousta energie, nemá po mém soudu smysl vracet se zpět, ale je zapotřebí věnovat spíše péči jeho dolaďování. Totéž platí o kritických hlasech, směřujících vůči spojenému modelu správy – pro středoevropský prostor, země bývalé podunajské monarchie, je prostě zažitý a nejeví se principielně o nic horší než modely jiné.

Velikým a chronickým problémem fungování krajů jsou v každém případě peníze. S ohledem na výši schodku našeho státního rozpočtu a rostoucí veřejný dluh to pochopitelně není žádné překvapení. Reforma veřejných financí se v tomto směru jeví nanejvýš nutná, poslední návrh novely zákona o rozpočtovém určení daní ovšem dostatečné systémové řešení bohužel nenabídl.

Trvající potíž je v tom, že orgány kraje zajišťují v rámci přenesené působnosti státní správu, na náklady s ní spojené však stát přispívá jen velmi malou měrou. Podobné problémy řeší i obce, u nich však přeci jen panuje mnohem větší možnost pokrýt své náklady z vlastních zdrojů. Finanční autonomie krajů se naproti tomu pohybuje někde v oblasti 20 %. Principielně ovšem v obou případech zůstává otázkou, nakolik je spravedlivé, aby územní veřejnoprávní korporace doplácely na úkoly, kterými je stát zatíží. A propos peníze – velmi aktuální je samozřejmě také otázka čerpání peněz ze strukturálních fondů EU. Soudě dle četných vyjádření krajských hejtmanů, ministerstvo pro místní rozvoj krajům v této věci spíše ubližuje než pomáhá. Vzájemné osočování mezi státními úřady a samosprávnými celky samozřejmě nevrhá na naší republiku příliš dobré světlo a může mít i poměrně tristní důsledky ekonomické…

Tolik jen letem světem k rezervám. Nicméně, položíme-li si zásadní otázku jak se kraje prozatím osvědčily, mám za to, že obstály se ctí. Velmi pozitivně byla například vesměs hodnocena činnost krajských orgánů v oblasti krizového řízení při povodních v roce 2002, celkem zdařile se kraje v rámci možností vypořádaly se stabilizací systému středních škol. Horší je to zatím v oblasti zdravotnictví, ale ruku na srdce, kdo mohl s ohledem na zadluženost mnohých nemocnic a absenci koncepční reformy zdravotnictví od krajů čekat zázraky? V každém případě ale správu, která jim byla svěřena, jakož i dozor nad činností obcí vykonávají vyšší územně správní celky vesměs s dostatečnou odbornou zdatností a ku prospěchu svých regionů.

Názory se samozřejmě různí, dovolím si nicméně přiklonit se k těm, kteří mají za to, že vytvoření krajské správy ve stávající podobě nebylo v žádném případě krokem stranou. Pokud jde o někdy zdůrazňovaný nezájem občanů o regionální politiku, je třeba si uvědomit, že krajské korporace jsou v české správě jevem ještě poměrně novým a že získání důvěry občanů a vybudování prestiže trvá poměrně dlouho. Ostatně ani Řím nebyl postaven za jeden den…

Jsem přesvědčena, že koncepce ODS skýtá šanci konečně nastolit spravedlivější principy v bytové otázce včetně zpřístupnění bytů všem sociálním skupinám, aniž bychom výrazně zatěžovali státní pokladnu. Možná právě proto tolik popuzuje sociální demokraty Modrá šance pro bydlení, kterou vypracovala ODS.

Poukazujeme totiž na skutečnost, že hlavním zdrojem problému je neschopnost současné vlády odstranit jeho příčiny. ČSSD preferuje populistická pseudořešení. K těm patří novomanželské půjčky na bydlení a dotovaná výstavba družstevních bytů. Na tyto projekty by plynuly peníze všech daňových poplatníků. Za mnohem přínosnější považuji zvýhodnění hypoték a snížení daňové zátěže občanům, kterým se tak uvolní finanční prostředky na investice do bydlení. Efekt v návaznosti na deregulaci nájemného bude pro zájemce přínosnější, navíc nebude jedna skupina lidí zvýhodňována z peněz všech daňových poplatníků.

Totéž platí pro zákon o výstavbě družstevních bytů. Jejich podpora je populismem, navíc je poněkud sporná i výhodnost pro samotné družstevníky. Státní dotaci a půjčku opět obdrží omezená skupina občanů. Zanedbatelný nebude ani vklad každého člena, který přitom bude mít velmi omezená vlastnická práva k takto pořízenému bytu. Kromě toho připomeňme rizika spojená se vstupem do družstev – případy jejich vytunelování a osudy lidí, kteří se ocitli bez bytu a přišli o veškeré úspory.

Druhým nezpochybnitelným faktem je, že umělý nedostatek bytů je vyvolán přetrváváním černého trhu, který kvete vinou neochoty a neschopnosti vlády deregulovat nájemné. Tragicky vyznívající argumentace poslance Stanislava Křečka, že deregulace způsobí rapidní růst cen nájemného a potažmo množství lidí, kteří se ocitnou bez střechy nad hlavou, je sice efektně dramatická, ale naprosto zcestná. Ve skutečnosti lze vzhledem k číselným faktům očekávat, že vzestup nijak dramatický nebude – dojde k vyrovnání cen mezi oficiálními platbami za nájemní byty a cen (jejich poklesu) na černém trhu.

Obzvlášť absurdní je nechuť sociální demokracie k rovnoprávně smluvním vztahům mezi majitelem a nájemcem: Jde o přirozený, rovnocenně partnerský stav, kdy obě strany mohou vznést své nabídky a požadavky. Ale hlavně, občané jsou dost moudří na to, aby rozpoznali, co je pro ně dobré a co ne.

Regionální politika je v českém slovníku velmi mladým pojmem. Před čtyřmi lety jsem si ujasňoval představy o tom, jakou roli bude krajská samospráva plnit a jak k jejímu chodu budu moci sám přispět. Dnes mohu říci, že se ony představy zčásti naplnily a zčásti je realita úplně jiná.

Největším zklamáním pro mne je poznání, že při reformě veřejné správy jsou kraje používány jako odkladiště problémů. Že jsou nám škodolibě svěřovány úkoly, s nimiž si vláda neuměla poradit a že nám na jejich realizaci nedává dostatek peněz. Potřebná novela zákona o rozpočtovém určení daní (RUD), která by krajům dala zdroje pro hospodaření, se neustále odkládala a ani dnes není v podobě, v jaké bychom ji mohli bez zábran podpořit.

Jsou snadno doložitelné naše závěry, že v posledních letech před reformou se objem financí, které tekly do území cestou okresních úřadů, neustále uměle snižoval, aby se pak stal podkladem pro to, kolik peněz na své záležitosti mají dostat kraje. Je pak jasné, že na plnění svých úkolů máme násobně méně peněz, než měl léta před tím stát. Kam se poděl rozdíl mezi oběma částkami je záhadou. Stejně nepochopitelné pro mne je, že zatímco ministerstva ochotně předávají své úkoly „dolů“ na kraje, města a obce, velmi neochotně snižují stavy svých pracovníků. Mají-li se úřady co nejvíce přibli-žovat lidem, a to podporuji, pak nerozumím tomu, proč zůstávají tak silně obsazena jejich centra v Praze.

Přesto vše si myslím, že regionální samospráva má své opodstatnění. Kraje vytvořily silnou alianci, která umí být partnerem, ale hlavně oponentem centrální politice. Nejen že je to výsledkem již apriorního vyhranění centra proti regionům, ale napomáhá k tomu zcela jistě i skutečnost, že každá z těchto stran je z jiného ideového těsta. Nejvíce se to projevilo, řekl bych, při přebírání bývalých okresních nemocnic, při definování struktur pro administraci peněz z fondů Evropské unie nebo v případě našeho kraje například při implementaci soustavy NATURA 2000. Příští potencionální velký střet očekávám nad zanedbanou dopravní infrastrukturou.

Velkým tématem regionální politiky je soběstačnost a konkurenceschopnost krajů. Zatímco vládní program se změnil za dobu trvání krajů již potřetí, krajské strategické rozvojové plány většinou stále sledují jeden směr. Úsilí o získání zahraničních investic, o zájem turistů, o evropské peníze – to jsou motory pohánějící iniciativu a aktivitu nejen krajů, ale i dalších nově se rodících regionálních struktur, jakou je v našem případě například Jihočeská hospodářská komora. Socialistická vláda stále zřetelněji v posledních měsících ukazuje, že nepotřebuje své občany, ale jen jejich peníze. Kraje přerozdělovat nemohou, neboť nemají takřka z čeho. Většinou mohou jen několika drobnými podpořit aktivitu ostatních. Proto krajské samosprávy potřebují vytvářet pevná vnitřní partnerství a být jejich pojivem, motivovat samostatnou aktivitu a podnikavost na svém území a být jejím propagátorem.

Přes všechna skeptická tvrzení z období před čtyřmi roky se krajská zastupitelstva nestala malými sněmovnami a hejtmanství nejsou regionální vlády v nedostupných kabinetech na vysoké noze. Kraje jsou spíše než to, jakési velké obce a krajští hejtmani a radní jsou stejně jako starostové denně nuceni být stroji na řešení problémů. Pomáhá nám to neztratit kontakt s těmi, pro něž pracujeme. To je důvodem, proč si myslím, že regionální politika v České republice obstála a proč jsem se rozhodl svůj mandát v blížících se krajských volbách obhajovat.

 

V plné nahotě se ukázalo to, co mnozí z nás dávno říkali a byli v té době označováni za div ne kacíře, kteří nevěří šťastnějším zítřkům EU popsaným v tzv. „Lisabonské strategii“ EU. Lisabonská strategie, která byla vydávána za vstřícný krok směrem k podnikatelskému prostředí ve stále více regulované Evropě, vždy trpěla velkou mírou proklamativnosti ve stylu dokumentů pětiletky „dohnat, předehnat…“. Každému se základní ekonomickou znalostí muselo být jasné, že nelze současně udržet vysoký standard evropského sociálního státu, současně zvýšit tempo růstu evropských ekonomik a předehnat hospodářský růst Spojených států do roku 2010. Takové úvahy nám spíše připomínaly texty z dob minulých než realistický ekonomický program.

Německý kancléř Schröder ještě před nedávnem na ekonomickém fóru v Berlíně hovořil o tom, že evropský sociální stát je nástrojem dynamiky růstu evropské ekonomiky. Nad touto prapodivnou ekonomickou tezí jistě zaplesali v Číně či v dalších asijských ekonomikách, kde si mohli být stoprocentně jisti, že jejich atraktivita pro investory i náskok v ekonomickém růstu se jen zvýší. Je pochopitelně nepředstavitelné, aby firmy v EU dokázaly zvýšit výkonnost evropské ekonomiky a současně se vypořádaly se stále se zvyšujícími náklady na sociální výdaje zaměstnanců, narůstající ekologické standardy až po standardy bezpečnosti práce, které zavádí normativy EU. Tyto předpisy EU totiž firmy v Evropské unii nutí vynakládat další prostředky do těchto oblastí a zvyšují jejich výdaje. Firmy v EU pod zátěží narůstajících výdajů nemohou ani vydechnout, natož investovat do dalšího rozvoje a vytváření nových pracovních míst.

 Lisabonská strategie měla podnikatelskému prostředí ukázat přívětivou tvář, ale politika EU v oblasti sociálního státu se nezměnila. Evropská komise zřejmě dosud nepochopila, že výkonnost a úspěšnost evropské ekonomiky závisí pouze na individuálních aktivitách evropských firem a žádná strategie hospodářský růst samo o sobě nevytvoří. Barosova Komise přijala strategii novou. Pozitivní je, že nová Evropská komise konečně vyřešila dilema mezi evropským sociálním státem a hospodářským růstem. Zdá se, že alespoň ve své nové strategii EK upřednostnila hospodářský růst a zaměstnanost před bujícím sociálním státem. Klíčové však je, zda-li zůstane jen u proklamací nebo se nově definovaná strategie Evropské komise promítne i do praktických kroků EU. Pokud by nová strategie hospodářského růstu nezůstala jen na papíře, má Evropská unie šanci v mezinárodní konkurenci uspět.

 Velmi se však obávám, aby strategie navržená EK byla v souladu také s jejími konkrétními kroky. Důležité bude také chování jednotlivých členských států EU. Přes existenci prorůstové strategie se mohou členské země chovat spíše ve prospěch růstu sociálních výdajů. Není vyloučeno, že přes ambiciózní plán EK, mohou nadále existovat socialistické skanzeny, například přímo v České republice. Jednoduše papír snese všechno, ovšem důležité budou konkrétní činy. EK a členské státy musí vytvořit vhodné podmínky a konkrétní evropské firmy jsou jediné schopny pozvednout nemocné hospodářství EU. Bylo by smutné, kdyby smělý plán Barosovy Komise skončil stejně neslavně jako s pompou přijímaná Lisabonská strategie. Sledovat konkrétní naplňování tohoto dokumentu může být pro Českou republiku inspirativní, protože i u nás má vzniknout obdobný dokument. Vicepremiér Jahn totiž v současné době připravuje Strategii hospodářského růstu a bude zajímavé sledovat, jestli česká Strategie hospodářského růstu i strategie EK neskončí ve stejném zaprášeném šuplíku, jako již řada strategií v minulosti.

Spousta kolegů se mně ptá, proč jsem opustil viditelný post primátora a stal se poslancem Evropského parlamentu. V komunální politice jsem působil dlouhá léta. Jako primátor Hradce Králové jsem byl zvyklý na operativní rozhodování. Okamžitě jsem viděl důsledky svého rozhodnutí. Práce v Evropském parlamentu je naopak během na dlouhou trať. Přestože nepřináší okamžité viditelné výsledky, je její dopad nesmírně významný. Je to proto, že více než šedesát procent legislativy a politiky Evropské unie bezprostředně dopadá na samosprávy, a tím přímo ovlivňuje kvalitu života našich občanů. Zkušenost z komunální politiky a z práce ve Svazu měst a obcí České republiky, kde působím jako jeho předseda, je výhodou. Jako mnoho jiných starostů a primátorů se umím na složité právnické texty podívat očima praktika a dokážu posoudit, jaký bude mít přijímaný zákon konkrétní dopad na život v našich městech, obcích či krajích, zda pomůže jejich rozvoji či bude znamenat pouze zvýšení cen, nárůst byrokracie, či zatížení obecních rozpočtů.

Přestože činnost poslance Evropského parlamentu se od práce primátora velmi liší, jedno však mají společné. Obě spojuje potřeba umět komunikovat – domlouvat se s lidmi a hledat společná řešení. Brusel a Štrasburk pro mě nepředstavují nové prostředí, neboť jsem tam dříve aktivně působil jako pozorovatel ve Výboru regionů a člen institucionální komise Rady místních a regionálních orgánů Rady Evropy. Z dřívějšího působení osobně znám řadu mých kolegů poslanců a zejména kontakty se slovenskými a polskými kolegy využívám pro vytváření spojenectví, kupříkladu pro důležitá opatření v regionální politice. Koalice a spojenectví je však třeba tvořit nejenom v Parlamentu, ale také za jeho branami. Podstatná část mé práce proto spočívá v setkávání se, aktivní účasti na konferencích a jednáních s dalšími zainteresovanými partnery, ať už jsou to pracovníci Evropské komise, Rady ministrů a Stálé mise ČR v Bruselu, zástupci samospráv typu Pražského domu v Bruselu nebo zástupci firem a organizací neziskového sektoru.

Po zvolení do Evropského parlamentu jsem si víc než kdykoliv jindy uvědomil důležitost kontaktu s regionem a jeho problematikou. Občanům chci být prospěšný i přesto, že těžiště mé práce spočívá nyní v Bruselu. Otevřel jsem proto, tak jako mnoho mých kolegů, svoji regionální kancelář, jejíž cílem je poskytovat informace a radit v otázkách EU obcím, podnikatelům, zástupcům občanských sdružení, studentům a všem ostatním, kteří se na ni obrátí. Mým cílem je podporovat projekty pro financování ze zdrojů EU a zejména pak zprostředkovávat kontakty. Vyznat se v moři informací a umět se obrátit na správné lidi či instituce je v dnešní době klíčové.

Jako poslanec Evropského parlamentu nemohu zvládnout veškerou práci sám. Témata, kterými se Parlament zabývá jsou velmi různorodá – od měnové politiky, přes energetiku až po ochranu životního prostředí. K odvedení kvalitní práce pro svou zemi, kraj i město potřebuji kvalitní tým spolupracovníků. Jako primátor jsem vybudoval na radnici skvělý tým. Jako poslanec jsem musel začít stavět znovu. Věděl jsem, že chci pracovat s někým novým, komu bych mohl předávat své zkušenosti a od koho bych se mohl inspirovat. Kritériem při výběru spolupracovníků bylo vzdělání, dosavadní zkušenosti, jazyková a další odborná vybavenost. Nesmírný důraz jsem kladl na jejich motivaci k práci. Týmová práce je pro úspěšné působení klíčová.

Jak jsem již poukázal, práce v Evropském parlamentu je především založena na komunikaci a znalostech vybrané problematiky. Pro jednání se svými zahraničními kolegy využívám převážně angličtinu, ale cítím, že je třeba začít také s francouzštinou, která se často používá jako tzv. kuloárový jazyk. Za velkou výhodu a pomoc považuji, že Evropský parlament podporuje nejenom jazykové kurzy svých poslanců, ale také kurzy výpočetní techniky, což je ve světě neustále se zdokonalujících informačních technologií klíčové. Rád bych proto mimo jiné získal certifikát ECDL – Evropský počítačový řidičský průkaz. Pracovat na sobě a neustále se vzdělávat považuji za zásadní podmínku pro to, aby kdokoliv obstál v těsné mezinárodní konkurenci.

Když jsem poprvé jako poslanec vcházel do budovy Evropského parlamentu ve Štrasburku okolo naší vlajky vlající po boku ostatních vlajek evropských států, byl jsem hrdý na to, že mohu Českou republiku, její města, obce a občany reprezentovat. Svou práci v Evropském parlamentu vnímám jako možnost spoluvytvářet evropskou a národní politiku, podporovat naše firmy a pracovníky v evropské soutěži a zajistit jim stejná práva. V neposlední řadě doufám, že načerpám nové životní zkušenosti a zážitky, budu moci pracovat na sobě, dále se vzdělávat a rozvíjet.

Jak vyplývá z definice, rovná daň znamená jednotnou daňovou sazbu. Neboli každý plátce odvádí státu na dani stejné procento ze svých příjmů. V ČR jsou tímto způsobem zdaňovány příjmy právnických osob.

Zde je důležitým pojmem tzv. Lafferova křivka. Říká, že s rostoucí mírou zdanění rostou daňové příjmy státu čím dál méně, až se růst v určitém bodě (při určité daňové sazbě) zastaví úplně a pokud se sazba ještě zvýší, celkový objem vybraných daní začne dokonce klesat. V různých státech a kulturách má onen kritický bod zdanění různou hodnotu.

Proč rovná daň? Jaké má výhody oproti dani progresivní?
Zavádění rovné daně je spojeno s rušením výjimek, osvobození, odčitatelných položek. Ty jsou většinou určitou kompenzací za vysokou míru zdanění nebo od ní osvobozují různé „veřejně prospěšné“ aktivity apod. Naše daňová džungle výjimek a výjimek z výjimek potřebuje prořezat.

Lze si snadno představit, že při jednotné sazbě DPH by nemohlo dojít k podvodům typu „lehké topné oleje“. Rovněž práce by měla být daněmi a dalšími odvody zatížena ve všech případech stejně a vždy pouze jednou. Není normální, když podle typu smlouvy je stejná práce daněna různým procentem, mimo to se jednou platí pojistné na sociální a zdravotní pojištění z celého příjmu, v jiném případě z určitého procenta, jindy se sice platí pojistné na zdravotní pojištění, nikoli ale na sociální, ve čtvrtém případě se pojistné neplatí vůbec... Stejná sazba na všechny druhy příjmů nemotivuje k přesouvání příjmů do kategorie s nižším nebo žádným zdaněním.
Rovná daň bez odčitatelných položek a dalších výjimek nezvýhodňuje jedny subjekty oproti druhým, které poskytují obdobné výrobky či služby. Nedeformuje tudíž trh.

Dnes jsou snaha a schopnosti trestány – čím víc a lépe člověk pracuje, tím větší část mu stát sebere. Rovná daň ukrojí každému stejnou část příjmu.

Čím vyšší daně, tím více jsou postiženi ti, kteří se jejich placení nemohou nebo nechtějí vyhnout. Nízké daně, vysoké sankce a rovná pravidla pro všechny příjmy znamenají širší okruh zdaňovaných příjmů a více plátců.

Cílem jsou nízké daně, srozumitelný systém, jednoduché daňové přiznání, stejné podmínky pro všechny a jasná pravidla. Nejlepší podpora rozvoje ekonomiky a konkurenceschopnosti našich firem.

Evropský zatykač k ÚS
Dne 26. listopadu 2004 podala skupina poslanců a senátorů PČR zvolených za ODS návrh k Ústavnímu soudu ČR ve věci protiústavnosti novel trestního zákona a trestního řádu (zákony č. 537/2004 a 539/2004), které zavádějí možnost vydávat naše občany proti jejich vůli k trestnímu stíhání do států Evropské unie (Evropský zatýkací rozkaz).
Navrhovatelé se domnívají, že daná právní úprava je v rozporu s čl. 14 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že občan nesmí být nucen k opuštění své vlasti. Vydávání českého občana do cizího státu k trestnímu stíhání lze totiž považovat za jednání při kterém je občan nucen opustit svoji vlast. Žádají proto, aby daná právní úprava byla zrušena.

Vedení senátního klubu
Na zasedání Senátního klubu ODS bylo 30. listopadu zvoleno nové vedení klubu. Předsedou se stal Tomáš Julínek, 1. místopředsedou Jiří Šneberger, místopředsedou Miroslav Škaloud a členy předsednictva klubu Daniela Filipiová, František Kopecký, Jiří Oberfalzer a František Příhoda.

O. Vlasák výkonným prezidentem CEMR
V Maastrichtu se v úterý 14. prosince 2004 uskutečnily volby do jedné z nejdůležitějších evropských institucí, která již přes padesát let rozšiřuje zájmy samospráv v Evropě. Právě Rada evropských obcí a regionů (CEMR) se zasadila o přijetí Evropské charty místních samospráv. V současné době CEMR sdružuje Asociaci samospráv v 35 zemích v Evropě a pro své kvalitní rozbory připravované evropské legislativy z hlediska jejího dopadu na města, obce a regiony je vysoce respektována.
Novým prezidentem, který nahradil odcházejícího bývalého francouzského prezidenta a předsedu Konventu Valery Giscarda d Estaigna, se stal přední rakouský politik a starosta Vídně Michael Häupl. Pro samosprávu ČR je významným úspěchem, že předseda Svazu města a obcí ČR, zastupitel Hradce Králové a poslanec Evropského parlamentu Ing. Oldřich Vlasák, byl zvolen výkonným prezidentem této organizace. Ve vedení CEMRu bude působit po dobu následujících třech let. Jmenování Oldřicha Vlasáka jako jediného zástupce nových členských států a přistupujících zemí Evropské unie je úspěchem zahraniční politiky Svazu měst a obcí ČR i aktivity jeho předsedy v domácí i mezinárodní politice.

XV. kongres ODS
V pořadí 15. Kongres ODS se uskutečnil 4. a 5. prosince 2004 v hotelu Top v Praze. Delegáti zvolili nové vedení a přijali řadu usnesení. Předsednickou funkci s přehledem obhájil Mirek Topolánek. Místopředsedy se stali Petr Nečas (1. místopředseda), Pavel Bém, Petr Bendl, Ivan Langer a Miroslava Němcová.

Poslanecký klub ODS v EP pro další rozšíření
Klub poslanců ODS v Evropském parlamentu podpořil 16. prosince usnesením politiku dalšího rozšíření Evropské unie o nové členské státy. Jeho členové jsou přesvědčeni o tom, že všechny evropské státy, které splňují kodaňská kritéria a chtějí k EU přistoupit, mají na členství plné právo.
Podpořili proto svými hlasy Chorvatsko při jeho úsilí získat status kandidátské země. Podpořili rovněž rezoluci Evropského parlamentu vyzývající k zahájení jednání o přistoupení Turecka k EU. Plnou podporu klubu ODS v EP má rovněž přijetí Bulharska a Rumunska do EU v roce 2007.

ODS k případu ČEPRO
Občanská demokratická strana navrhla neúspěšně zařadit na program 39. schůze Poslanecké sněmovny nový bod „Informace předsedy vlády o situaci v a.s. ČEPRO“.
Současná situace v této státem ovládané firmě se po uplatnění pohledávek za téměř 3 miliardy korun trvale zhoršuje. Firma již požádala vládu o odklad plateb spotřební daně a o poskytnutí garancí Fondem národního majetku, neboť financující banky jsou znepokojeny stavem a začínají odmítat firmu financovat.
Vzhledem k tomu, že ČEPRO a.s. je správcem státních hmotných rezerv, především životně důležitých pohonných hmot, považuje ODS za nezbytné, aby vláda informovala o této situaci a zejména seznámila PS a celou veřejnost o krocích, které podniká nebo hodlá podniknout k řešení této vážné situace.
Strany vládní koalice a také KSČM by měly vysvětlit veřejnosti, proč odmítají jednat a informovat veřejnost o tak závažné záležitosti, která může stát daňové poplatníky několik miliard korun.

P. Sobotka v čele Senátu
Novým předsedou Senátu se stal 15. prosince Přemysl Sobotka z opoziční ODS, která má v horní komoře téměř nadpoloviční většinu. V tajných volbách dalo Sobotkovi hlas 55 z 80 senátorů. Kromě jeho 35 kolegů z klubu občanských demokratů ho podpořili zřejmě také senátoři vládních KDU-ČSL a ČSSD.
Sobotka v čele Senátu nahradil Petra Pitharta (KDU-ČSL), který s ohledem na výsledek listopadové obměny Senátu o znovuzvolení neusiloval. ODS křeslo předsedy horní komory obsadila po čtyřech letech, tehdy Pithart nahradil Libuši Benešovou (ODS). Proti Sobotkovi kandidoval nestraník Josef Jařab z Klubu otevřené demokracie, získal ale důvěru jen 22 senátorů. Kromě jeho frakce mu tak zřejmě dali hlasy i členové klubu SNK a někdo z lidovců.
Místopředsedy Senátu se stali Jiří Liška (ODS), Petr Smutný (ČSSD) a Petr Pithart (KDU-ČSL), kteří bez problémů uspěli již při prvním hlasování. Zástupce Klubu otevřené demokracie Edvard Outrata byl zvolen až ve třetím kole.

Naše země zažila změnu vlády v polovině volebního období. V krátké historii ČR se tak stalo již podruhé – poprvé se střídání vlády v průběhu volebního období uskutečnilo na konci roku 1997, kdy druhá Klausova menšinová vláda byla vystřídána poloúřednickou vládou J. Tošovského. Tentokrát se akcelerátorem pádu vlády staly volby do Evropského parlamentu, v nichž vládní ČSSD utrpěla naprostý debakl. A přestože vládní strany prohrály evropské volby ve více zemích, jediná ČR se stala průkopníkem – stala se zatím jedinou zemí EU, kde volební prohra způsobila pád vlády.

V souladu s nepsanou ústavní tradicí pověřil prezident republiky jednáním o sestavení nové vlády představitele stále nejsilnější strany v PS, Stanislava Grosse. Jasně dal přitom najevo, že možnost předčasných voleb vidí jako nejkrajnější možnost řešení nastalé vládní krize a že neočekává pouze kosmetické změny jak co se týká personálního složení vlády, tak i jejích programových priorit. Zároveň vyzval představitele demokratických parlamentních stran k větší politické představivosti a fantazii při hledání východiska z vládní krize. Jistě měl mimo jiné na mysli dobu, kdy byl ještě předsedou ODS a několikrát přišel s řešením zdánlivě neřešitelné patové situace – pro připomenutí, v roce 1992 nefunkční federální stát a hrozbu občanské války po vzoru balkánských států vyřešil rychlým rozdělením na dva samostatné státy. V roce 1998 potom nečekané řešení v podobě tolik kritizované opoziční smlouvy jako reakce na zpochybňování volebních výsledků tehdejším prezidentem ČR a nehorázného vydírání ze strany KDU-ČSL a US.

Osobně jsem očekával ofenzivní nástup ODS stále ještě triumfující z volebního vítězství do EP. Jako nejsilnější opoziční strana by měla být připravena na případné převzetí vládní odpovědnosti, a to i v krizové situaci. Namísto toho však přišla s jediným řešením – vyvolání předčasných voleb s možností ujmout se vlády. Za poslední rok tak vedení ODS již podruhé přišlo s důležitou iniciativou, která jak se zdá neměla tehdy ani nyní většinovou podporu ve členské základně. V létě roku 2003 to byla snaha vyslovit Špidlově vládě nedůvěru ve sněmovně aniž by byl prezentován jasný plán, co se bude dít potom a letos iniciativa ohledně předčasných voleb. Nehledě na to, že nikde není jistota, že iniciátor nových voleb je také vyhraje a zopakuje výsledek voleb do EP.

ODS tak tímto nepružným postojem zcela vyklidila pole Grossovi a představitelům dosavadních koaličních stran, přestože na počátku vůbec nebylo jisté, že se podaří obnovit staronovou vládní koalici, ani že premiérem nové vlády se stane právě Stanislav Gross, nemající pevné zázemí v rozhádané ČSSD. ODS tak mohla zopakovat např. návrh originálního řešení z podzimu 1999 s vytvořením tzv. duhové široké koalice všech demokratických stran ve sněmovně či vytvoření úřednické vlády odborníků mající širokou podporu v parlamentě. S tímto návrhem však vystoupil veřejně pouze V. Tlustý, nezískal však pro něj většinu členů Výkonné rady ODS. Alternativních řešení se nabízelo několik a i kdyby ODS se žádným z nich nakonec neuspěla, přesto by se stala v očích veřejnosti morálním vítězem. Stejně tak bylo potřebné kritizovat již způsob sestavování Grossovy vlády. Vedení ODS se však poté, co její iniciativa s předčasnými volbami neměla nejmenší šanci na úspěch, rozjelo na dovolenou a oficiální stanovisko k nové vládě zaujalo až po jejím jmenování, což bylo pozdě.

ODS se chovala sice zásadově, ale jakoby zapomněla, že nežijeme ve většinovém volebním systému, kde vítězná strana mívá obvykle absolutní většinu v parlamentu a možnost vytvářet jednobarevnou vládu. Bohužel stále žijeme v zemi s poměrným systémem voleb do PS, takže je nutno vytvářet koalice. Spočítala si ODS, kdo může být jejím potenciálním koaličním partnerem ať už v předčasných volbách, či v řádných v roce 2006? Z ideově blízkých stran je to US, která však míří do politického propadliště. Má sice 10 poslanců a 3 ministry, ale naprosto nulové preference a zažila volební propadák ve volbách do EP s nulovým ziskem europoslanců. Předseda lidovců M. Kalousek zase svým stylem vyjednávání v mnohém předčil svého legendárního předchůdce Josefa Luxe a přestože dává najevo větší vstřícnost k ODS, jasně naznačil, že jednání s ním ani pro nejsilnější pravicovou stranu nebudou v budoucnu snadná a jednoduchá. A to je z relevantního pravicového spektra vše, co se nabízí, pokud nepočítám Evropské demokraty J. Kasla a další podobná uskupení, jejichž jediným důvodem k existenci a politické činnosti je bohužel nenávist k ODS a jejímu programu. ODS po zkušenosti s volbami 1996 a 1998 nejlépe ví, že ani 30 % hlasů v poměrném volebním systému na sestavení většinové pravicové vlády nestačí.

Naproti tomu dnešní ČSSD si i do budoucna na nedostatek potenciálních koaličních partnerů věru nemůže stěžovat.

Mrzí mně, že jako dlouholetý člen ODS musím psát tyto kritické řádky. Také já se velice těším na den, kdy ODS triumfálně zvítězí ve volbách do PS a sestaví opět pravicovou vládu. Musí však mít odvahu se vrátit k tomu, co jí bylo vždy vlastní a čím vyčnívala nad ostatní politické subjekty – jasný tah na branku, nabízet zajímavý program a originální řešení problémů a disponovat týmem kvalitních adeptů na ministerské a jiné posty ve státní správě. Touto strategií ale rozhodně není nechat ležet moc doslova na ulici či ji svojí nečinností přímo na zlatém tácu předestřít Grossovi a tím nepřímo posílit jeho pozici v čele ČSSD. Mám jen obavu, aby Grossova éra jako premiéra ČR netrvala jen zbývající dva roky do řádných voleb a neprotáhla se ještě na jedno volební období. Nemylme se, že ČSSD je v průzkumech na kolenou – za 2 roky může být všechno jinak. Mladík ve Strakově akademii dobře ví, že k získání přízně voličů vede cesta přes horu populistických slibů a masivní účelové finanční dotace regionům a sociálním skupinám spolu s pěstovanou image navenek.

Programové priority nové vlády tak v poločase volebního období jasně naznačují, že právě tudy se bude ubírat a pokračovat rozhazovačná politika staronové vlády. Představy a očekávání tolik potřebných ekonomických a sociálních reforem, např. po vzoru Slovenska, jsou tak nadále v nedohlednu.

Není tomu tak dávno, co byly na kraje převedeny okresní nemocnice i se svými mnohamiliónovými dluhy. Z počátku to vypadalo jako špatný vtip, kdy se stát jednoduše zbavil odpovědnosti za dluhy, které svou špatnou správou nemocnic způsobil. Když ale vláda ani nerespektovala rozhodnutí ústavního soudu o tom, že takový převod je v rozporu se zákony, začala být situace opravdu vážná.

Díky racionálnímu přístupu vedení mnoha krajů, které začaly provádět rozsáhlou restrukturalizaci nemocnic a nařídily restriktivní opatření, která však neměla vliv na poskytovanou péči, jsou již dnes nemocnice, které nejen že snížily svou ztrátu, ale jsou dokonce ziskové.

Problém s převedením okresních nemocnic tak ukázal na mnohem hlubší problém našeho zdravotnictví, kterým je plýtvání dosahující neuvěřitelných rozměrů. Zdravotní pojišťovny vydají na zdravotnictví zhruba 140 mld. Kč ročně, přičemž ale není jasné, zda-li jsou tyto vynaložené prostředky spotřebovány hospodárně či nikoli. Z -uve-deného příkladu nemocnic, které jsou schopny poskytovat kvalitní lékařskou péči a přitom úspěšně hospodařit, je ale jasné, že ziskové zdravotnické zařízení vytvořit lze. Problém tedy spočívá hlavně v přístupu státu k poskytování zdravotnické péče, jelikož ten doposud nevytvořil takové podmínky, které by přiměly ve zdravotnictví hospodařit racionálně a nakládat finanční prostředky skutečně potřebným směrem.

Říká se, že resort ministerstva zdravotnictví je nejméně lukrativní, protože žádný ministr v něm nepřežije dlouho. Od nástupu vlády sociální demokracie v roce 1998 jsme zažili již pět různých ministrů zdravotnictví, kteří však nepřišli z žádnou podstatnou reformou.