CEVRO – Liberálně konzervativní akademie

V Itálii se poslanci do Evropského parlamentu vybírají v pěti obvodech. Každý kandidát se přitom o hlasy voličů může ucházet souběžně ve více z nich. To vede k zajímavému paradoxu. Například italský premiér Silvio Berlusconi byl jako lídr všech pěti regionálních kandidátek zvolen do EP hned pětkrát. Mandát ani jedno nepřijal a tak v EP zasedne pět jeho náhradníků. Podobně postupoval i lídr regionalistické Ligy severu (LN) Umberto Bossi. Liga ale úspěšně kandidovala jen ve třech obvodech severní a střední Itálie, a tak byl Bossi zvolen jen třikrát. Mnohačetné kandidatury nejsou ale pouze specialitou italských pravicových stran. Dokazuje to i fakt, že sedm mandátů, které získala středolevicová strana Itálie hodnot, obsadili jen dva politici – předseda strany a bývalý soudce Antonio di Pietro byl zvolen třikrát a populární prokurátor Luigi de Magistris dokonce čtyřikrát. Druhý jmenovaný je jediným vícekrát zvoleným politikem, který mandát nakonec i přijal.

První souboj nových stran

Letošní evropské volby byly první příležitostí, kdy si své síly v celonárodním souboji mohly ověřit dvě nové politické síly, které se pokusily sjednotit italskou pravici a levici. Silvio Berlusconi nedávno sjednotil svou dosavadní stranu Vzhůru Itálie a konzervativní, z postfašistického hnutí vzešlou Národní alianci (AN). Sjednocená strana nese název Lid svobody (PdL). Berlusconiho strana dosud náležela k Evropské lidové straně (EPP), zatímco konzervativní Národní aliance k frakci Unie pro Evropu národů (UEN). Nová strana Lid svobody se již před volbami rozhodla vstoupit do frakce Evropské lidové strany (EPP).

Většina levice se v Itálii naproti tomu sloučila do Demokratické strany (PD). V ní se spojili postkomunističtí Levicoví demokraté (DS) a levostředová, částečně křesťanskodemokratická formace Kopretina (Margherita). První složka nové strany se dosud hlásila k evropským socialistům, zatímco Kopretina se stala po volbách do EP v roce 2004 spoluzakladatelkou nové Evropské demokratické strany (EDP) a spolu s ní vplynula v EP do společné frakce s liberály – Aliance liberálů a demokratů pro Evropu (ALDE). Do jaké frakce zamíří členové EP letos zvolení za novou Demokratickou stranu nebylo ani v den voleb úplně jasné. Strana chtěla své rozhodnutí, zda posílí liberální nebo socialistickou skupinu, zveřejnit až na základě povolebních vyjednávání.

Vítězem souboje dvou nových stran se v souladu s dlouhodobým trendem volebních preferencí stal Lid svobody (PdL). Novou Berlusconiho stranu podpořilo ve volbách do EP 35 % voličů, což bylo o několik procent méně, než se čekalo. Berlusconimu pravděpodobně uškodily jeho skandály z období těsně před volbami. Média propírala jeho soukromý život v souvislosti s žádostí o rozvod, který podala premiérova žena. Lid svobody přesto vyhrál s velkým náskokem a do EP vyšle devětadvacet poslanců, čímž o dva mandáty překonal výsledek dvou stran, z nichž vznikl, v roce 2004.

Naopak Demokratická strana, která obsadila druhé místo, výsledek svých předchůdkyň zopakovat nedokázala, protože jejích jednadvacet křesel bylo o dvě méně, než získali Levicoví demokraté a Kopretina před pěti lety. Demokratickou stranu v letošních volbách podpořilo 26 % voličů. Ztráta na Lid svobody menší než deset procent byla komentátory v současné politické atmosféře v Itálii považována za relativní úspěch demokratů. Po volbách si Demokratická strana vyjednala v EP spolupráci se socialistickou frakcí, která ovšem na požadavek svých nových italských partnerů změnila název na Pokrokovou alianci socialistů a demokratů (PASD).

 
Tři úspěšné malé formace

Největším vítězem voleb se stal třetí vzadu. Autonomistická Liga severu (LN) posílila o pět procent a pět mandátů. Strana kontroverzního Umberta Bossiho díky úspěchům na severu země získala přes deset procent hlasů a devět mandátů. V EP dosud patřila k UEN, ale po volbách spoluzaložila frakce Evropa svobody a demokracie (EFD).

Jako se na pravici sjednocovacímu procesu vyhnula Liga severu, na levici samostatné zůstalo uskupení Itálie hodnot (IdV), které vede bývalý soudce A. di Pietro. Triumfem uskupení, které patří k Evropským liberálům, demokratům a reformátorům (ELDR), byla letošní kandidatura známého prokurátora L. de Magistrise, který získal druhý nejvyšší počet preferenčních hlasů po premiéru Berlusconim. Sedm poslanců uskupení bude v EP pokračovat ve frakci ALDE.

Rozdělení italské politiky na pravici a levici odolává z relevantních stran již jen Svaz středu (UdC). Křesťanskodemokratická strana a členka EPP zabodovala i v evropských volbách, když bylo zvoleno pět jejích kandidátů.

Polarizace italské politické scény se projevila i propadem několika menších proudů v evropských volbách. Hranici pro zisk mandátů totiž nepřekročili například Zelení (v rámci koalice Levice a svoboda), komunisté (koalice Antikapitalistická kandidátka), roztříštěná krajní pravice nebo Strana důchodců.

 
Konvertovaný muslim, mladé krásky a neúspěšný princ

Za Itálii bylo do EP zvoleno několik zajímavých kandidátů. Média často zdůrazňovala nominaci několika velmi mladých moderátorek z Berlusconiho televizních stanic. Za UdC byl zvolen muslim konvertovaný na křesťana, kterého musí neustále i v EP hlídat ochranka. Za stejnou stranu naopak neuspěl potomek italského krále.