CEVRO – Liberálně konzervativní akademie

Lisabonská smlouva. Zatím se občas vynoří na hladinu českých medií a veřejného mínění, aby se vzápětí opět  potopila a skryla pod všední hladinou bližších problémů. Není se asi co divit. Skoro jako by politici z evropského parlamentu věděli, že společné Evropě pomalu ubývají lákadla, kterými by bylo možné pro Lisabon argumentovat u české veřejnosti i u politiků. Mnoho podobných cukrátek, jako je Schengen nebo evropské fondy, už na nás nečeká. Naopak, obavy, ať už důvodné či uměle vyvolané, ať už z evropské byrokracie či oslabení samostatného rozhodování, mají své opodstatnění a snadno najdou posluchače.
   Jsme národem, ve kterém je do určité míry zakořeněný skepticismus. Je to asi dáno historickou zkušeností. Tento rys, který může být dobrý i špatný, se projevuje i v politice. Bohužel ve spojení s EU, ze které se to špatné vypichuje poměrně snadno, nám skepse v tuto chvíli neulehčuje život. V souvislosti s ratifikací Lisabonské smlouvy bychom takový přístup, v jiných případech podle mě zdravý, měli trochu odsunout stranou.
   Považuji smlouvu za určitý vývojový stupeň, za krok, posun. Je pochopitelně otázkou, zda je to krok správným směrem, o čemž se dá široce diskutovat. Každopádně se obávám, že lepší dokument se asi v dohledné době mezi 27 státy vyjednat nepodaří a jen všeobecná ratifikace Lisabonské dohody umožní, aby praxe a historie ukázaly, jak dobrá nebo špatná je.
   Důležitý je podle mě fakt, že smlouva přinese konečně pohyb do stávajících struktur. Pokud označíme za největší slabinu Evropské unie byrokracii, je proces změn a pohybu asi jediným způsobem, jak jí dlouhodobě čelit. Jistě je tu argument, že Lisabon může bruselské úředníky posílit, ovšem pokud se tak stane, ať je to dříve než později. Pokud je totiž  EU opravdu odsouzená k tomu, aby se zadusila stohy nařízení, bude lepší, když k tomu dojde brzy.