CEVRO – Liberálně konzervativní akademie

Při pohledu na český vzdělávací systém si položme 4 otázky. Jaké jsou základní problémy českého školství? Jaké jsou v této oblasti programové priority ODS? Jaká jsou nová témata, jejichž prosazování by měla ODS zvážit? Je oblast vzdělávání prioritou ODS?
   Základní problémy našeho školství vyjmenuji bez toho, abych jim přiřazoval priority. Jejich řazení je do značné míry ovlivněno pozicí, ze které na oblast vzdělávání nahlížíte – zda z pozice žáka, učitele, řídícího pracovníka ve školství nebo politika. Věcí, která do vzdělávání přinesla nové problémy byl v roce 2004 sněmovnou protlačený školský zákon z dílny tehdejší ministryně Petry Buzkové, a to navzdory odporu nejen parlamentní opozice. Velké a zásadní výhrady k této zákonné normě vyjadřovaly i reprezentanti různých školských asociací. Připomeňme, že tento zákon například zavedl možnost pouze jedné přihlášky na střední školu, zkomplikoval cestu peněz do školského zařízení a zavedl nové instituty, které dosud nenašly svá faktická naplnění, například školské rady. Dalším problémem je výše prostředků a způsob financování vzdělávání. Za vlád ČSSD bylo vyplýtváno mnoho prostředků zcela neefektivním způsobem. Nade vše dodnes ční projekt Internet do škol, který stál více než 7 miliard korun. Černou dírou je ale i samotný způsob distribuce peněz tzv. normativním způsobem bez ohledu na skutečné výsledky a úroveň jednotlivých škol a dělení financí na přímé a nepřímé výdaje. Problémem tak není jen sama výše finančních prostředků, která je pro oblast vzdělávání k dispozici, ale i nízká účinnost jejich využití. Jak jinak si vysvětlit, že země, které mají nižší veřejné výdaje na žáka vzhledem k HDP (např. Irsko nebo Nizozemí), dokáží zajistit stejně kvalitní vzdělávání. Každoročním tématem je růst mezd učitelů, respektive mzdových tarifů. Způsob odměňování učitelů nikoliv podle množství, kvality nebo náročnosti práce, ale podle kvalifikace a věku učitele způsobil v konečném důsledku dnešní krizovou situaci v personálním zabezpečením vzdělávání. Jen velmi pomalu se zlepšuje nabídka celoživotního vzdělávání a nabídka doplňujících, případně bakalářských studijních programů. Nebýt nových kapacit, které připravily soukromé vyšší odborné a vysoké školy, byla by dnes situace vyššího vzdělávání značně kritická. Chybou našeho školství je i nízké zapojení soukromých zdrojů do financování vzdělávání. Přibližně 80% odborných prací studentů vysokých škol zůstává nikdy v praxi nevyužito ležet v jejich archivech.

Programové principy ODS pro oblast školství vycházejí již od roku 2002 z následujících tezí:

• Vzdělání je základní podmínkou osobní prosperity, proto je jeho zajištění důležitou veřejnou službou.
• Vztahy ve školství musí být založeny na důvěře v rodiče a žáky, že jsou schopni si zvolit kvalitní a svým schopnostem odpovídající vzdělání a na důvěře v učitele, ředitele a zřizovatele škol, že jsou schopni takovou poptávku uspokojit. Žák a jemu poskytnutá kvalita vzdělání jsou zdrojem příjmů školy a musí tak být k němu přistupováno.
• Rozhodování o vzdělání je svobodnou vůlí žáka a rodičů, nic z toho, o čem mohou rozhodovat, nečiní za ně stát. Občan musí mít možnost volby.
• Primárně musí být financováno vzdělání a potřeby žáka, nikoli potřeby školy nebo mzda učitele. Je to jediná cesta k vytvoření „trhu vzdělání“.
• Řídícím centrem (ministerstvem) mají být definovány strategické cíle vzdělávání, realizace a prostředky pro dosažení cílů mají být ponechány na školách a jejich zřizovatelích
• Pravomocemi má disponovat ten, kdo je odpovědným. Zřizovatel má mít možnost řídit školu stejně jako firmu a má mít právo jmenovat a odvolávat „manažery svých cílů“ (ředitele a jejich zástupce).
• Úroveň školy je určena velikostí přidané hodnoty vzdělání, kterou žákům poskytne (rozdíl úrovně studenta při příchodu a odchodu ze školy). Škola je také hodnocena podle uplatnění svých absolventů při dalším studiu nebo na trhu práce.

Ano studentskému spoření
Společnost se však stále vyvíjí a je potřeba přemýšlet o nových potřebách, nových tématech, která by mohla pomoci úrovni vzdělanosti v ČR. Znalosti a dovednosti získané při studiu jsou hodnoty, které jejich nositel využívá k osobní prosperitě a ke svému uplatnění na trhu práce. Proto by se ODS neměla otálet se zavedením studentského spoření, neboli systému, kdy se za účelem získání těchto zmíněných hodnot sdruží peníze občana, státu a banky (formou úroků, případně půjčky). V konečném důsledku při využití tohoto systému dojde k úspoře státu, systém vzdělávání získá více peněz, které budou adresněji využity a občané budou motivováni přistupovat ke vzdělávání odpovědněji. Velký prostor pro ODS, stranu, která je vnímaná jako „strana podnikatelů“ je otevřít prostor pro spolupráci soukromých subjektů a škol. Stav, kdy vědecké práce vysokých škol realizované za veřejné prostředky končí nikdy nepoužité v archivech je nehospodárný a neudržitelný. Světovým trendem je zavádění e-learningu (vzdělávání pomocí internetu nebo multimediálních prostředků), a to od střední úrovně vzdělání. Tato forma studia přináší obrovskou výhodu v možnosti „neomezeného počtu žáků ve třídě“. Ve svém důsledku se kumuluje více finančních prostředků na jeden výkon učitele. To umožňuje zajistit špičkového lektora a rozšířit kapacitu škol bez jediné investice do jejich budov. Osobní účast studenta ve školském zařízení je totiž vyžadována pouze při přezkoušení. ODS by měla iniciovat diskusi o změně financování vzdělávání, tak aby bylo orientováno na potřeby žáka. K diskusi je rovněž myšlenka na rozdílné normativy pro jednotlivé školy u stejných studijních oborů. U soukromých škol je tento princip uplatňován, proč to nepoužít u státních? Škola, která produkuje absolventy, kteří se neuplatní na trhu práce nebo při dalším vzdělávání přeci nemůže být finančně stejně zajištěna, jako škola úspěšných absolventů, jak se děje doposud. Naprosto nevyužito zůstává téma nadaných dětí. Pro ty, kteří nestačí standardnímu tempu, máme speciální zařízení – zvláštní školy. Pro protikladné spektrum – nadané žáky, systémové opatření současné školství nenabízí. Námětem pro zvážení by mohlo být i zapojení nepedagogů do vzdělávacího procesu. Kdo je lepším živým příkladem, kdo je lépe seznámen s realitou českého prostředí – celoživotní učitel nebo člověk úspěšně pracující v oboru? Ve spojených státech tato praxe úspěšně funguje řadu let, proč ji nezavést u nás?
   Zbývá odpovědět na poslední ze čtyřech položených otázek. Použiji svá slova z Kongresu ODS z roku 2006: „Platí teze: Čím svobodnější budou češi, tím silnější bude ODS. Čím vzdělanější budou češi, tím silnější bude ODS. Proto považuji za důležité, aby resort školství měla v rukou ODS a mohla realizovat jeho modernizaci.“ A musím bohužel konstatovat, že navzdory tomu, že máme jasnou představu o problémech, potřebách a nových tématech ve vzdělávání, není nám v tuto chvíli dáno je řešit a naplňovat.
(Při přípravě textu bylo využito Modré šance pro vzdělávání, 2002, autor W. Bartoš.)