CEVRO – Liberálně konzervativní akademie

Zahraniční politika patří k základním politikám, kterými se musí zabývat každý stát. To platí o to víc v dnešním, globalizovaném světě. Zahraniční politika je nástrojem, jak se zapojit do celosvětového dění, jak dosahovat blahobytu a zajistit svou bezpečnost. Každý suverénní stát má možnost aktivně formulovat a prosazovat své národní zájmy.

Aby Česká republika úspěšně dosáhla svých základních národních zájmů, musí se v prvé řadě samozřejmě zaměřovat na vztahy se svými sousedy a státy EU a na transatlantické vztahy včetně obranné spolupráce. Neméně významnou úlohu spatřuji v ekonomické diplomacii a rozvojové pomoci.

Ekonomická diplomacie a rozvojová pomoc
Mocenská politika první poloviny dvacátého století (silová) je dnes upozaděna za politiku obchodní, což je pro nás výhodné – díky tomu, že jsme otevřená ekonomika, máme větší možnost se uplatnit na mezinárodním poli. Vhodně nastavenou ekonomickou diplomacií můžeme zejména díky svému geografickému postavení a vysoce kvalifikované pracovní síle dosahovat výrazných úspěchů.
   K tomu potřebujeme zlepšit servis poskytovaný zastupitelskými úřady v cílových zemích (komunikace se zájmovými a profesními svazy, s podnikatelskými subjekty, zlepšení propagace ČR a jejích firem). K tomu však potřebujeme centralizovat kompetence ministerstev pod jedno (dnes MZV a MPO nejsou schopny jasně formulovat jednotné cíle a prostředky).
   I když je prvořadým cílem naší ekonomické spolupráce Evropa, je třeba analyzovat možnosti trhů třetího světa. I rozvojová pomoc poskytovaná těmto zemím musí brát v potaz jaký z ní bude přínos. Namísto pouhého „nalévaní“ finančních prostředků můžeme více umísťovat české podnikatele a jim financovat poskytování služeb v daných zemích.

Evropa
Jsme zemí, která se geograficky nachází v centru rozšířené Evropy. Vstupem do EU se nám rozšířil exportní trh. V ekonomické oblasti spatřuji největší přínos našeho vstupu.
   Na politice Evropské unie je přesně vidět, že stát by měl zůstat základní jednotkou tvořící zahraniční politiku (a nejen ji, samozřejmě). Dnešní nesourodé evropské státy stále sice žijí pohromadě, ale to neznamená sjednoceně, tedy společně a vzájemně. Národ je spojován dohromady společnou národní identitou – svým jazykem, historií (a jejího jednotného výkladu), což se o Evropské uniie říct rozhodně nedá.
   Evropská unie je příliš nesourodá na jednotnou zahraniční politiku. Dnešní velké téma – uznání nezávislosti Kosova ukazuje, že každý stát má odlišné historické zkušenosti, má jiné sousedy, a tedy jiný názor na dané za­hra­nič­ně­-po­li­tic­ké téma. Rumunsko, Kypr a Slovensko se právem mohou obávat precedentu, který uznáním vznikne. A přesto Anglie, Německo a další uznaly Kosovo s velkým nadšením. Přestože EU společnou zahraniční politiku nemá, její přední státy jsou přesvědčeny o opaku.
   Přijetím Lisabonské smlouvy nás samozřejmě moc dobrého nečeká. Zásadní změnou je rozšíření oblastí, v nichž se bude rozhodovat kvalifikovanou většinou, nikoliv jednohlasně. Vzdání se práva veta pro nás bude zákonitě znamenat, že co se v Evropě i přes náš nesouhlas prosadí, budeme muset v ČR aplikovat, jinak nás postihnou sankce. Přesto by jakákoliv její blokace znamenala naše vyčlenění, izolaci, protože smlouva vznikla na základě dohody a následného podpisu všech států. V zahraniční politice je důležité vyvažování. Nechceme-li skončit v izolaci, musíme pro své zájmy hledat spojence. Pokud státy přijmou Lisabonskou smlouvu, budou tvořit blokační menšinu čtyři státy.

Transatlantická vazba
Dnešní odpor proti umístění radaru v Brdech a souvisejícímu pobytu amerických vojáků ukazuje, jak Češi málo tuší o naší historické vazbě s USA.
   Američané nám nezištně pomohli v letech 1918, 1945 a 1989. V roce 1918 by bez nátlaku prezidenta Woodrow Wilsona a jeho trvání na právu národů na sebeurčení nevzniklo Československo a neměli bychom dnes tedy co řešit. V roce 1945 osvobodili velkou část našeho území, aniž bychom po té skončili v jejich područí, na rozdíl od Sovětského svazu. Nebýt studené války, kdy jen Spojené státy byly světovou protiváhou SSSR, komunistické režimy v Evropě by nepadly. O Clintonově pomoci při vstupu do NATO v roce 1999 ani nemluvím. Ani jednou za to po nás nic nechtěli, nikdy nám nic neprovedli (nenapadli nás v roce 1939, neokupovali nás v roce 1968).
   Před druhou světovou válkou nikdo nevěřil, že by Hitler rozpoutal válku. Dnes je také populární věřit, že nám žádné nebezpečí nehrozí, že snad ani nikdo nevyvíjí jaderné zbraně. Ale pokud přece jen nějaká raketa na Evropu vzlétne, kdo ji zastaví? Němci? Nebo snad Rusové, pokud nepoletí na ně? Navíc Američané jsou jediným členem NATO, který je schopen akčně reagovat na případná rizika a aktuální hrozby.
   V zahraniční politice musíme hledat spojence k prosazování svých národních zájmů . Vzhledem k naší velikosti sami neprosadíme nic, ale přesto je nutné být zemí aktivní, zemí, která evropskou a světovou zahraniční politiku spoluvytváří.