Liberálně konzervativní akademie - Cevro

Březnová LKA na témata: Stranické a volební systémy/  Evropská unie: Vývoj a současnost

Ing. Ivo Kaplán

Stranické a volební systémy přišel přednášet Petr Sokol, který má nejen politologickou, ale i prakticky politickou praxi. Odráželo se to na velmi informovaném výkladu, který mohl být pro každého z nás užitečný. V průběhu připravené prezentace jsme však přišli na několik věcí, které se v posledních letech dynamicky mění a v podstatě v každém právním systému se řeší jinak podle povahy vládnoucích stran. Zvláštní je, že nejblíže volebnímu systému praktikovanému ve všeobecných volbách v České republice je volební systém do Evropského parlamentu (EP), kde dělají jednotlivé členské státy jen malé úpravy, avšak dodržují zásadu poměrného systému. To se potom odráží v různorodém složení EP a velkém množství stran, které jsou však nuceny podle předpisu minimálního počtu poslanců sdružovat ve frakce někdy překvapivých kombinací. To je umožněno i tím, že více než dvě třetiny křesel ovládají proevropské skupiny Evropské lidové strany, Socialistů a Demokratů, Zelených a Asociace liberálně-demokratických stran pro Evropu. Uvidíme, co se v tomto ohledu bude dít před příštími volbami, které se konají za tři roky.

Volební systémy v jednotlivých členských státech Evropské unie jsou různé a velice rozdílné – zatímco v Řecku dostane vítěz prémii hlasů stejně jako v Itálii, tak v Maďarsku i Německu jsou systémy poměrné promíchány s většinovými a vzniká tzv. systém smíšený. Nejzajímavější jsou počty v Irsku, kde našli způsob jak dvoukolové volby uspořádat v kole jednom, což se praktikuje i např. v Austrálii. Systém vítěz bere vše, si mohou dovolit jen tam, kde mají omezený výběr stran – Velká Británie, Nový Zéland, Spojené státy americké. Poměrný systém stále kromě nás zachovávají ve Španělsku, Polsku, Portugalsku a na Slovensku, či v Rakousku, Rumunsku nebo Bulharsku. Velmi podobný systém je i ve skandinávských zemích. Tedy jsou-li byť různé, ale ustálené volební systémy, a politické vědomí lidí se v posledních 20 letech dramaticky změnilo, má tento fakt vliv na to, že v mnoha státech jsou velkým procentem zastoupeny sociálně-liberální proudy.

Dříve se konzervativní strany považovaly spíše za liberálně-konzervativní, dnes jsou v opozici k sociálně-liberálním stranám, tedy musí být národně-konzervativní. Rozhojňují se řady korporátních stran a stran určité věkové nebo profesní skupiny obyvatel, či amorfní strany odporu proti establishmentu, kterým se při těch žních voličských hlasů může stát, že nakonec do tohoto establishmentu vstoupí jako u nás volební hnutí ANO. Původní stranický princip velkých stran s bohatou vnitřní diskusí se ztrácí a mizí. Paradoxně ještě nejlépe je udržován ve Velké Británii, Francii a Německu, kde se ti tradiční soupeři na konsolidované pravici a levici spojí proti šovinistickým skupinám UKIP, resp. Národní fronty. V Řecku to např. již nestačilo stejně jako v nedávných volbách v Sasku-Anthaltsku. V každém případě se přechází od tradiční pravo-levé linie k pravo-levé kružnici, uzavřel Petr Sokol. Já dodávám, že tu je zřetelná výměna pravo-levého spektra za ten, kdy proti sobě stojí mondialisté, tedy ti, co posuzují věci z hlediska celosvětového a nacionalisté, kteří někdy mohou mít sympatický národovecký, či vnitrostátní nebo regionální, program, ale mohou to být i šovinisté.

Odpoledne přišla přednášet Markéta Pitrová, prorektorka Masarykovy university, o vývoji a současnosti Evropské unie. Velmi zkušený, předvídavý a již mnohokrát vyzkoušený výklad všem obdivuhodně v necelých čtyřech hodinách rozkreslil, jak se dnešní EU stavěla a jaká má současná pravidla. Problémem je, že ne vždy i samotní aktéři jednání na ministerských radách nebo i na Evropské radě se dostatečně seznámili s tím, co je základem všeho konání, tedy primárním právem EU. Tady je momentálně od 1. 12. 2009 účinné znění Smluv podepsané v Lisabonu představiteli členských států v roce 2007 na základě výsledků a závěrů mezivládní konference v roce 2004. Na příkladu migrační krize můžeme vidět, že i po sedmi letech se někteří musejí ta ustanovení učit za pochodu. EU je totiž Unie práva. Toto právo je stále precizováno i výroky Evropského justičního dvora, které směřovali vždy k prostoru jednotného výkladu práv občanů nebo korporací v jednotlivých členských státech. Jeho nálezy pak mají sílu obdobnou jako Nejvyššího soudu (Primary Court) v USA. Evropská komise zatím málokdy žalovala členský stát u tohoto soudu, byť k tomu má přímou dispozici.

Stále jsme v situaci, kdy nejvyšším orgánem je setkání hlav států a předsedů vlád zvaný Evropská rada. Není tomu vůbec Evropská komise, jak by se z některých referátů médií mohlo zdát. Od účinnosti Lisabonské úpravy Smluv je zřejmé, že Evropský parlament má v podstatě naprosto stejný rejstřík práv a povinností jako národní parlamenty v členských zemích. V Lisabonské smlouvě totiž mimo jiného došlo k uveřejnění „katalogu“ oblastí ve kterých jsou výlučně v rukou členských států, či Evropských institucí, a těch sdílených. Takže k úplnému dotvoření státoprávního uspořádání na Evropské úrovni chybí rozhodování o válce a míru, vlastní (na vládách členských států nezávislé) finanční zdroje a sjednocení hlavy Evropské rady a Evropské komise. Než se toto stane, musíme respektovat složité rozdělení kompetencí, snažit se porozumět tomu, kde jsme schopni rozhodování tohoto komplexního útvaru ovlivnit. Být v kontaktu nejen s česky mluvícími účastníky, ale i s těmi, kteří mají váhu.  S podivem u těch česky mluvících se to stalo zejména těm, kteří byli z české politické scény vytlačeni spojeným úsilím vládnoucího establishmentu.