Liberálně konzervativní akademie - Cevro

Nový Zéland odmítl změnu volebního systému

Matěj Trávníček, spolupracovník redakce

V zemi s přibližně 4,4 miliony obyvateli se 26. listopadu loňského roku vydali občané po třech letech k volbám. Nejednalo se však o volby předčasné, jak by snad zmíněné tříleté funkční období napovídalo, ale řádné. Nový Zéland totiž patří spolu s Austrálií, Mexikem, Filipínami, Salvadorem a Nauru k jediným zemím na světě, které používají pro dolní nebo jedinou komoru svého parlamentu pouze tříleté funkční období.

Jednoznačným favoritem voleb byla od počátku vládní National Party, která v průzkumech veřejného mínění pravidelně překračovala magickou hranici zisku 50 % hlasů. Strana vznikla roku 1936 v reakci na sílící sociálně demokratické hnutí reprezentované Labour Party sloučením konzervativní Reform a liberální United Party, které historicky tvořily pilíře novozélandského bipartismu.

Krach levice

National se nakonec musela ve volbách spokojit s výsledkem, který jí může závidět většina stran působících v zemích s poměrným volebním systémem. Získala 47 % hlasů. Na hlavu tak porazila svého tradičního konkurenta Labour Party, která obdržela jen 27 % hlasů. Její lídr Phil Goff v reakci na volební krach rezignoval.

O volební noci slavili i zelení. Potvrdili pozici třetí nejsilnější strany, kterou si vydobyli v předchozích volbách. Celkově navíc posílili, když získali 11 % hlasů a vůbec poprvé tak dosáhli dvouciferného volebního zisku.

Po tříleté pauze se na čtvrtém místě vrátila do Sněmovny reprezentantů se ziskem lehce přesahujícím 6,5 % populistická New Zealand First vedená od svého vzniku v roce 1993 někdejším ministrem za National Winstonem Petersem.

Do parlamentu pronikly ještě Maori Party a Mana reprezentující zájmy maorské menšiny, původních obyvatel Nového Zélandu. A dále pak libertariánská ACT (Asociace zákazníků a daňových poplatníků) a centristická United Future. 

Šesté volby podle nového volebního systému

Tyto strany sice získaly pouze zanedbatelný počet hlasů, dokázaly ale naplnit jedno ze dvou kritérií uzavírací klauzule. Nový Zéland totiž v důsledku referend z let 1992 a 1993 a práce expertní komise jím předcházející opustil dosavadní většinový systém prvního v cíli (známý také jako systém prosté většiny a užívaný v současné době například ve Spojeném království). Tento byl praktikován prakticky po celou dobu od ustavení novozélandského parlamentu a nahradil jej personalizovaný poměrný systéme, který je používán například ve volbách do německého Spolkového sněmu.

Volič v tomto systému disponuje dvěma hlasy. Jeden odevzdává kandidátovi v příslušném jednomandátovém volebním obvodu, ve kterém mandát získá kandidát s nejvyšším počtem hlasů, a druhý celostátní kandidátní listině. Mandáty jsou následně proporčně alokovány politickým stranám, které získaly alespoň 5 % stranických hlasů, nebo jejichž kandidát zvítězil alespoň v jednom z jednomandátových volebních obvodů, na základě hlasů udělených celostátním kandidátním listinám. Od zjištěného počtu mandátů jsou pak odečteny mandáty získané danou stranou v jednomandátových volebních obvodech. Těch bylo ve volbách v roce 2011 celkem 70.

Podle nového volebního systému, který vedl ke zvýšení počtu stran zastoupených ve Sněmovně reprezentantů a zároveň k nahrazení dosavadní praxe jednobarevných většinových vlád vládami menšinovými a koaličními, se v minulém roce volilo již pošesté. 

Pokračování pravicové koalice

Vítězná National tak získala 59 mandátů a k dosažení absolutní většiny v novém 121mandátovém parlamentu jí tak schází pouhé dva hlasy. Strana se dokázala dohodnout na pokračování stávající vládní koalice, tedy na spojenectví s Maori Party, ACT a United Future. Menší koaliční strany získaly posty ministrů mimo kabinet a staronovým premiérem se stal lídr National Party John Key.

Staronový premiér Nového Zélandu John Key slaví vítězství své National Party v listopadových volbách