Ladislav Tajovský: Poslední šance vyhnout se katastrofě

02. listopadu 2010
02 List
www.ihned.cz
02.11.2010

Státní rozpočet na rok 2011: bezpohlavní účetnický alibismus.

Konečně tu máme vládní podobu návrhu zákona o státním rozpočtu, takto suverénně nejdůležitějším zákonu, s kterým v době míru může kabinet před zákonodárce napochodovat. Dnes se v Poslanecké sněmovně ve stavu legislativní nouze začínají projednávat zákony, které jsou pro přijetí rozpočtu v předkládané podobě nezbytné. A předpokládejme, že časová shoda s Památkou zesnulých nemá ani ty nejbystřejší pozorovatele přimět k dalekosáhlejším spekulacím, a podívejme se na tuto, moderně řečeno, zásadní materii z širší perspektivy.

V parlamentu bude zajisté veselo, řinčení všemožným kovem je slyšitelné ze všech myslitelných stran. Bylo by až nestydatě jednoduché přidat pár ostrých výtek z liberálnějších pozic - Nečasův/ Kalouskův rozpočet až zoufale postrádá ambice, je pořád jen údržbářský, s krátkodechým výhledem. Přes všechna "proti" je tu však několik "pro", či přinejmenším "ještě uvidíme", které zasluhují trochu trpělivosti - chtělo by se říct svaté trpělivosti, když už jsou ty Dušičky.

Hrnout problémy před sebou

V rozpočtu na příští rok jde v zásadě o jednu věc - jaké vytvoří podmínky pro rozpočty příští. Můžeme to označit, a právem, za alibismus a špatně skrývanou snahu hrnout problémy před sebou, ale také pro jednou můžeme sklonit hlavu před realitou politického cyklu, který má jisté zákonitosti. To hlavní, co bychom na předkládaných číslech měli hodnotit, v nich totiž nenajdeme.

Rozpočet na rok 2011 je svého druhu bezpohlavní, absentuje nosná myšlenka a jasná linie - účetnické krácení běžných nákladů ničím takovým není ani omylem; a podle všech proklamací ani být nemělo. Klidně si můžeme představit, že podobné dílo by se mohlo v dané hospodářské situaci zrodit, i kdyby se figurky na české politické mapě po jarních volbách sešikovaly ve zcela opačné konstelaci. Skutečné kontury hospodaření státu v příštím roce dá až podoba rozpočtu na ten následující. Při tom můžeme skřípět zuby, ale nic víc s tím nenaděláme. Jestliže jsou ústupky obsažené v dnes předkládaném rozpočtu jen vytvářením prostoru pro delší rozběh v roce příštím, pak lze i nad deficitem 135 mld. a nulovým reformním nábojem přivřít obě oči. Vláda sama sebe nazývá vládou rozpočtové zodpovědnosti. Tento rozpočet bychom tak v tomto romantizujícím duchu mohli označit za "rozpočet poslední šance".

Na celém rozpočtu je nejnadějnější asi to, co bude vystaveno nejtvrdší a nejlépe zacílené kritice - že de facto neobsahuje žádné významné tzv. prorůstové momenty na výdajové straně. Jeho autoři tedy v rámci mantinelů vytyčených předchozím vývojem, ekonomickou realitou a časovým presem (ale přesně tímhle se nakonec dá omluvit všechno) demonstrují, že skutečně prorůstová hospodářská politika se na výdajové straně rozpočtu téměř neodehrává. Existuje řada seriózních a poměrně příčetných ekonomů, kteří víru v možnosti pozitivního ovlivnění ekonomického cyklu ze strany státního rozpočtu označují za největší průšvih moderní hospodářské politiky. Má-li český rozpočet na příští rok znamenat, že těmto hlasům ministr financí popřál sluchu, pak jen dobře. Že si za to vyslechne svoje, ho určitě nepřekvapí - a podle všeho mu to dělá dobře.

Klíčový střet bude o moc státu

Nečasova vláda opakovaně avizuje, že cílem její rozpočtové politiky je v maximální možné míře odstřihnout české veřejné finance od vlivů hospodářského cyklu. Jinými slovy - veřejné rozpočty by už neměly být zmítány skutečnostmi, na něž aktuální hospodářská politika a její představitelé mají malý nebo žádný vliv. Právě zde se v nejbližších letech odehraje klíčový ideologický střet o směřování nejen českých veřejných financí, ale v širším kontextu střet o rozměr toho, čemu říkáme "stát". Předložený návrh neobsahuje žádnou ostrou munici, pouze něco naznačuje mezi řádky.

Státní rozpočet - jako součást veřejných rozpočtů - v tomto směru sice spíš ještě přešlapuje na místě, ale z některých náznaků je patrné, že se aspoň dívá tím správným směrem. Ve včera zveřejněném fiskálním výhledu ministerstvo financí předpokládá, že nejčastěji používaný ukazatel míry přerozdělování, tedy podíl veřejných výdajů na hrubém domácím produktu (HDP), by měl v meziročním srovnání poklesnout o půl procentního bodu a do roku 2013 se z dnešních 45,7 % snížit na 42,2 %. Výdaje státního rozpočtu, tak jak jsou plánované na příští rok, zaznamenávají sice nepatrný, ale přece jen pokles - měřeno v absolutních číslech. Jde o klasickou situaci zpola prázdné či zpola plné sklenice, každý si může vybrat. I zde bude důležitý až trend, který bude možné vysledovat v dalším fiskálním roce.

Ztracený čas vlády Jana Fischera

Panuje-li shoda, že deficitní hospodaření, tak jak jej známe, je špatně, pak Kalouskem zpracovaný návrh rozpočtu minimálně naznačuje zajímavou změnu fiskálního paradigmatu, zejména ve srovnání s nabízenými levicovými alternativami. Dlouhodobě udržitelné je pouze takové nakládání s veřejnými prostředky, kdy k látání děr nesmějí primárně sloužit operace na příjmové straně (tedy prakticky zvyšování objemu vybíraných daní). Dojde-li dnes k řešení rozpočtové nerovnováhy navýšením daňových příjmů, pak nás ani dvouciferný hospodářský růst neuchrání od opakování stejného příběhu v blízké budoucnosti. Chceme-li hledat v rozpočtu na rok 2011 nějakou naději, pak to můžeme zkusit zde.

Možná jedinou přesnou informací, kterou nám rozpočet na příští rok a technické záležitosti spojené s jeho zpracováním přinášejí, je zpráva o tom, jak efektivní byla doba Fischerovy vlády. Přes erudici a zkušenosti svého šéfa nebylo Janotou vedené ministerstvo financí bez politického krytí schopné předpřipravit dokument, do nějž by pak Nečasova vláda během "pár dnů" pouze zapracovala své priority.

Až někdy příště opět budeme v zoufalství nad politickou scénou snít své sny o apolitické vládě a dělné atmosféře v ní, vzpomeňme si na ztracený čas za vlády hyperoblíbeného Jana Fischera.

Hospodářské noviny, 2. listopadu 2010

Původní článek najdete zde.