Josef Šíma: Ekonomická slepota

19. července 2010
19 Červ
www.euro.cz
19.07.2010

Cesta k bohatství je představována strastiplným úsilím zabránit plýtvání. V malých společnostech, například v rodinách, se lze plýtvání vyhnout rozvážnými nákupy, pečlivým investováním a náležitou péčí o vlastněná aktiva. Velmi dobře totiž rozumíme tomu, co děláme - známe své bližní, jejich zájmy i potřeby, stejně jako zdroje, jež máme k uspokojení těchto potřeb k dispozici. Chyby jsou snadno a rychle rozpoznatelné, a tudíž existuje silná motivace k jejich nápravě a především k jejich neopakování. Rodinná ekonomika na základě těchto přímých znalostí může bez problémů fungovat. Jakmile však překročíme hranice rodiny, svět začíná fungovat jinak. V čem je rozdíl?

CENY JAKO OČI

Ve velké společnosti, v národní či globalizované ekonomice nevíme přesně, pro koho vyrábíme, ani nemáme přesnou představu o dostupnosti zdrojů, jež k produkci potřebujeme. Základní problém však zůstává i zde nezměněn. Je nutné vyhnout se plýtvání, tedy s co nejmenším množstvím vstupů dosáhnout maximálního uspokojení (spotřebitelů). Jak se ale pozná, kdy naše činnost představuje plýtvání, a kdy jde naopak o skvěle odvedenou práci, když přímou znalost o světě nemáme a ani mít nemůžeme? Ekonomové nabízejí jednoduchou odpověď. Zajistit koordinaci v komplexních velkých společnostech lze pouze na základě nepřímé znalosti o hodnotě vstupů a výstupů naší činnosti, a tu nám mohou dodat ceny. Konkurenční prostředí vygeneruje ceny na vstupu naší výroby (což nás bude informovat o vzácnosti zdrojů), konkurenční prostředí na výstupu dá vzniknout cenám výstupů (což nám poskytne informaci o užitečnosti našich produktů pro ostatní). Ceny nám zkrátka umožní vidět ekonomický svět okolo nás - úspěšnému podnikateli ve formě zisku "oznámí", že zvolil dobrý způsob vyhýbání se plýtvání; podnikatele ve ztrátě nutí k tomu, aby změnil to, co dělá, protože jeho současná činnost přetváří hodnotné věci v produkty mající hodnotu nižší.

SEKTOROVÉ PLÁNOVÁNÍ

Dopady ignorování poznatku o koordinačních schopnostech cen jsme poznali v dobách reálného socialismu. Jeho ekonomická slepota by způsobovala masivní plýtvání, i kdyby v pozicích centrálních plánovačů byli lidé dobří a vzdělaní. Dnes je bráno téměř jako samozřejmost, že ceny jsou nutným základem našeho tržního hospodářství. Přesto není argument koordinace na základě cen pouhou kapitolou do učebnic historie. Dnes máme sice mnohdy formálně "ceny" - číselné ukazatele - za něž se směňuje, avšak tyto kvantitativní ukazatele v žádném případě našima opravdovýma očima nejsou. Nezprostředkovávají nám totiž informaci o vzácnosti zdrojů ani preferencích spotřebitelů; říká se jim mnohdy ceny, ale jsou to administrativní - politická či byrokratická - rozhodnutí. Zasedne-li bankovní rada a vyhlásí-li aktuální úrokové míry, je to takový případ. Rozhodne-li vláda o placení u lékaře nebo dohodnouli se strany koalice na výši školného, je to totéž.

ADMINISTRATIVNÍ POPLATEK

Úlohou ceny není danou věc zatížit platbou, ale poskytnout informaci. A tu může obsahovat pouze v případě, že se na jejím vzniku podílejí kupující a prodávající, kteří mohou říci "ano" i "ne"; tedy není administrativní, nýbrž konkurenční. Tento argument nestojí na jakési posedlosti trhem, ale hlubokém pochopení problému koordinace komplexních systémů - nutnosti neplýtvat; uvědomění si, že například cenu a kvalitu služeb dnešních restaurací nemáme proto, že by někdo z ústředí rozhodl, jaká je maximální politicky přípustná a sociálně ohleduplná cena obědu státního podniku Restaurace a jídelny. Kvalitu zde máme proto, že poskytování veledůležitých služeb stravování bylo odpolitizováno. Místo jednoho státního molochu máme tisíce konkurujících si podnikatelů - dochází tudíž k experimentování ve prospěch spotřebitele, který dnes a denně říká "ne" a vykazuje některé z podnikatelů, kteří svět vidí skrze ceny, z trhu.
Naproti tomu například při poskytování též veledůležitých služeb vzdělávacích zůstane silné sektorové plánování i po zavedení dnes tak diskutovaného školného na veřejných vysokých školách. Nikdo se totiž prozatím nechystá toto odvětví odpolitizovat. Školné v takovém systému není cenou (nositelkou informací), ale obyčejným administrativním poplatkem (daní) za přístup do státních škol. A jelikož není výsledkem konkurence, k řešení problému plýtvání v tomto sektoru nikterak zásadně nepřispěje. Ekonomická slepota bude totiž nutně přetrvávat, a to navzdory poctivé snaze školských reformátorů.

Euro 29/2010