Petr Sokol: Ladislav Feierabend a život plný útěků

22. května 2010
22 Kvě
www.reflex.cz
15.05.2010

Ladislav Feierabend stihl za svou politickou kariéru opravdu mnoho. Byl ministrem ve vládách pomnichovské druhé republiky, ministrem ve vládě Protektorátu Čechy a Morava, členem vedení domácího protinacistického odboje, ale také ministrem exilové londýnské vlády za druhé světové války a po únoru 1948 představitelem agrární strany ve Spojených státech. Jeho osud symbolizuje české dějiny mezi lety 1940-1950.

Na konci ledna 1940 přejel česko-slovenskou hranici mezi Veselím na Moravě a slovenskou Skalicou osobní noční vlak, jehož lokomotivu řídila zvláštní posádka. Vedle zkušeného strojvedoucího stál nezvyklý topič se sazemi začerněnou tváří. Strojvůdce na hranicích zažertoval s německou hlídkou, že to dnes nějak dlouho trvá. Němci odpověděli, že se nemůže divit, protože hledají uprchlé protektorátní ministry Feierabenda a Nečase. Strojvůdce opáčil, že takoví lumpové jen přidělávají lidem práci, a hraniční kontrola bez komplikací skončila. Topič, který tuto cestu absolvoval poprvé, si mohl vydatně oddechnout. Byl jím totiž právě zmiňovaný ministr protektorátní vlády na útěku před gestapem - Ladislav Karel Feierabend.

Do vlády

Vystudovaný právník a rodák z východočeského Kostelce nad Orlicí se většinu života věnoval činnosti při organizování českého zemědělství, a to zejména v družstevním hnutí a při budování obilního monopolu, který měl řídit veškerý obchod s obilím. Patřil sice k agrární straně, ale spíše jako její řadový člen a odborník, jenž nestál o stranickou kariéru. Právě jeho pověst schopného odborníka mu v pohnutých dobách mnichovské katastrofy otevřela dveře do vysoké politiky.
Když Feierabenda zastihl 4. října 1938 v Kooperativě - vrcholné organizaci českého zemědělského družstevnictví - vzkaz, aby se bezodkladně dostavil na Hrad, čekal, že prezident Beneš chce být v této těžké situaci informován o situaci v zásobování potravinami. Jako zástupce obilního monopolu by nešel k prezidentovi v takové věci poprvé. Když mu ale prezident Beneš nabídl funkci ministra zemědělství v druhé vládě generála Syrového, byl natolik překvapen, že si přes naléhání prezidenta na okamžité rozhodnutí vzal dvě hodiny na rozmyšlenou. Vše zkonzultoval s nejbližšími spolupracovníky a s manželkou, a přestože si byl vědom, že před vládou čeká nevděčný úkol, kdy každý její čin bude "Hitlerovi málo a národu příliš mnoho", jmenování ministrem přijal. O den později prezident Beneš novou vládu jmenoval, následně se vzdal prezidentského úřadu a odjel do zahraničí.

Opatrná politika

Feierabendovi jen o několik týdnů později přibyl ještě resort spravedlnosti a sjednocení zákonů, který do té doby vedl slovenský autonomistický ministr Fajnor. Vládě připadl nevděčný úkol naplňovat mnichovskou dohodu, jak ji pro Československo dohodly západní velmoci s Hitlerem a Mussolinim. Feierabend byl ve své vládní funkci svědkem toho, jak Francie s Británií v pomnichovském období nedodržely ani malé záruky dané okleštěnému Československu a daly ho plně všanc nacistickému Německu. Československo se potýkalo s nekompaktním územím, přílivem uprchlíků a neustálým tlakem Německa. Vláda přesto věřila, že opatrnou politikou může udržet alespoň tuto formu státní samostatnosti. K tomu měla přispět i výměna v čele vlády, kdy 1. listopadu 1938 generála Syrového nahradil ostřílený agrární politik Rudolf Beran.
Beranova vláda přiznala pod tlakem separatistických snah autonomii Slovákům i obyvatelům Podkarpatské Rusi, přejmenovala stát na Česko-Slovensko a fakticky ho federalizovala. Ani to nestačilo a slovenští luďáci stát v koordinaci s Hitlerem v březnu 1939 úplně rozbili a nacisté následně okupovali zbytek českých zemí, kde vyhlásili Protektorát Čechy a Morava. V okamžiku okupace prezident Hácha do čela vlády jmenoval bývalého legionáře, generála Aloise Eliáše. Feierabend chtěl při té příležitosti z vlády odejít, ale po dlouhém přemlouvání budoucího premiéra i dalších politiků nominaci do vlády přijal. Během sedmi měsíců Feierabend 28. dubna 1939 skládal třetí ministerský slib do rukou prezidenta třetího státního útvaru (Československa, Česko-Slovenska a protektorátu) a sloužil jako ministr pod třetím předsedou vlády.
Byla-li role v druhorepublikové vládě obtížná, nedalo se to srovnat s prací ve vládě protektorátu.
Jak řekl Feierabendovi před jmenováním premiér Eliáš, protektorátní vláda musí chránit národ před likvidací a zabraňovat jeho demoralizaci a to si vyžádá určitou spolupráci s Němci. Bude to spolupráce nechtěná a odporná, ale podle Eliáše nebylo v dané národní situaci vyhnutí.

Riskantní dvojí hra

Feierabend se ovšem nespokojil s defenzívní rolí protektorátního ministra a velmi brzo navázal v osobě Edvarda Grégra, vnuka známého mladočeského politika, kontakt s domácím odbojem a při jedné z cest za hranice protektorátu také s odbojem zahraničním.
V září 1939 mu jeho vládní kolega Nečas tlumočil nabídku vstoupit do podzemní organizace, jež by koordinovala odbojovou činnost. Zasedali v ní zástupci hlavních politických stran první republiky a Feierabendovi připadla role reprezentovat agrárníky. Tímto způsobem vzniklo Politické ústředí jako vedení nekomunistického odporu vůči nacistům. Politici z parlamentní první republiky, přestože někteří z nich ještě pamatovali podzemní činnost za Rakouska-Uherska, nebyli připraveni na brutalitu, s jakou gestapo potíralo jakékoli známky odporu. I to přispělo k poměrně rychlému prozrazení Politického ústředí.
Když si Feierabenda 15. ledna 1940 povolal narychlo předseda protektorátní vlády Eliáš, bylo jasné, že se něco vážného děje. Eliáš šel od německého říšského protektora Konstantina von Neuratha, který mu sdělil, že gestapo odhalilo členství Feierabenda v odbojovém Politickém ústředí. Eliáš přesvědčoval šéfa nacistické správy v protektorátu, že nic takového není možné a jistě se jedná o falešnou stopu. Eliášovi se podařilo Neuratha zviklat, ale ten přesto trval na tom, že je nezbytné, aby Eliáš okamžitě zařídil Feierabendův odchod z vlády. Totéž platilo pro ministra - předsedu Nejvyššího cenového úřadu Jaromíra Nečase. Eliáš si u Neuratha vymohl několikadenní odklad zatčení obou ministrů a spěchal oba o vzniklé situaci informovat.

Grégrův plán

Edvard Grégr připravil Feierabendovi složitý plán útěku, v němž klíčovou roli hrála síť sociálně demokratických železničářů, kteří dokázali veřejnosti známého ministra bez vědomí gestapa dostat z Prahy až na česko-slovenské pomezí a následně i za hranici na Slovensko. Tam se opět několik dní skrýval a poté přešel zelenou hranici s Maďarskem. Po Maďarsku se již pohyboval s falešným jugoslávským pasem a podařilo se mu vycestovat do spojenecké Jugoslávie. Nejzapeklitější částí této etapy útěku se stal okamžik, kdy se při celní kontrole omylem do formuláře podepsal "Feierabend", ale maďarský celník si ničeho nevšiml a cesta do svobodného světa byla volná. Po krátkém pobytu v Jugoslávii se Feierabend lodí dostal do Francie, kde se přihlásil československé zahraniční akci, která v čele s Československým národním výborem tehdy sídlila v Paříži. Dal se sice zahraničnímu odboji okamžitě k dispozici, ale nedostalo se mu žádného zapojení. Ve Francii zažil porážku země nacisty, naprostou národní demoralizaci a následnou kapitulaci. Se štěstím odjel jednou z posledních lodí z Bordeaux do Velké Británie, kde přistál 22. června 1940. Po krátkém pobytu v internačním táboře pro uprchlíky se po intervenci samotného Beneše dostal na svobodu. Několik dní nato se Feierabend s Benešem osobně setkal a šéf československé zahraniční akce mu nabídl funkci ministra v připravované exilové vládě. Feierabend nejprve odmítl, protože nesouhlasil s Benešovým nápadem jmenovat předsedou exilové vlády předsedu prvorepublikové Československé lidové strany Šrámka. Po delším váhání a přemlouvání ze strany Beneše Feierabend své námitky vůči osobě Šrámka překousl a do vlády se rozhodl vstoupit.

V londýnské vládě

Pro československý exil znamenal 21. červenec 1940 přelomový den, kdy Britové konečně uznali Beneše prezidentem exilového Československa. Britská vláda zároveň oficiálně souhlasila, aby Beneš jmenoval československou vládu v exilu. Ve vládě lidovce Šrámka se Feierabend stal státním ministrem, což znamenalo, že mu nebyl přidělen konkrétní resort, ale zároveň měl ve vládě plnoprávné postavení jako ostatní ministři. Feierabend se tím stal stejně jako sociální demokrat Nečas ministrem exilové vlády, jenž měl za sebou zkušenost s členstvím ve vládě Protektorátu Čechy a Morava. Vstup do vlády pro Feierabenda znamenal potvrzení správnosti postupu, který zvolil, když si vybral útěk z protektorátu, ale na druhou stranu byl počátkem pochyb, zda měl pozici ministra přijmout, když jeho rodina zůstala v okupované vlasti a v moci nacistů.
V prvním období se Feierabend řídil přáním prezidenta Beneše, aby exilová vláda nebyla postavena na stranickém základě, a neusiloval o zorganizování exilové agrárnické skupiny.
V říjnu 1940 prezident dekretem jmenoval členy Státní rady, jež se měla stát prezidentovým kontrolním a poradním orgánem a vlastně určitým kvaziparlamentem, který ale fungoval v prostředí, kdy vše důležité rozhodoval svými dekrety samotný prezident. Feierabend se stal členem Státní rady, ale jako ministr v ní neměl hlasovací právo. Před jmenováním tohoto orgánu Feierabend nelobboval za větší zastoupení agrárníků, čehož později začal litovat.

Aféry

Československý exil měl jako každá politická struktura i své aféry. A právě jedna z nich, tzv. zbrojařská, nakonec vynesla Feierabenda do čela ministerstva financí. Její podstatou byla činnost exilového ministra financí Edvarda Outraty, který jako bývalý ředitel Zbrojovky Brno zařídil pro exil využití některých zahraničních aktiv tohoto zbrojařského gigantu. Nečinil tak ale vždy s plným vědomím vlády, což mu vyneslo obvinění, že svého postavení zneužil k vlastnímu obohacení. To se neprokázalo, ale přesto postupně z exilové vlády odešel.
Reakce nacistů na Feierabendovu činnost v Londýně na sebe nenechala dlouho čekat. Ministrův otec a bratr byli odvlečeni do koncentračního tábora v Dachau. Krutost tohoto kroku vynikne zejména v souvislosti s tím, že jeho otci tehdy bylo již 81 let. Feierabendova žena a švagrová byly drženy v dalším koncentračním táboře, Ravensbrück, a K. H. Frank v rozhlase nezakrytě vyhrožoval jejich dalším potrestáním. Obavy o osud rodiny narůstaly jak po zjištění informací, že zahynuli příbuzní jiných členů protektorátní vlády, tak po heydrichiádě, kdy dramaticky narostly počty každodenních poprav. Po heydrichiádě byl rovněž popraven bývalý předseda protektorátní vlády generál Eliáš, jehož nacisté odsoudili k smrti mimo spolupráce s odbojem také za to, že věděl o Feierabendově útěku. Feierabend navrhl ve vládě prohlášení k Eliášově popravě, ale jeho návrh o hlas neprošel. Odrážela se v tom oživující se stranická diferenciace londýnského exilu. Levice pod vlivem komunistického centra v Moskvě nechtěla mít s protektorátní vládou nic společného a množily se i útoky i na samotného Feierabenda.

Ústupky Sovětům

Ministr financí nelibě nesl, že československá vláda, a zejména Beneš začali v mezinárodních otázkách ustupovat Sovětům, kteří odmítali myšlenky na užší spolupráci středoevropských států nebo plán na vytvoření československo-polské konfederace. Za velmi špatný krok označoval Feierabend uzavření sovětsko-československé spojenecké smlouvy v prosinci 1943, kterou Beneš podepsal proti vůli Britů - hostitelů jeho exilu. Navíc na dvacet let, k čemuž neměl oprávnění.
Nejvýznačnějším počinem ministra Feierabenda v exilovém resortu financí se stala příprava a tisk tzv. státovek - tedy peněz, jež se měly stát oběživem v osvobozeném Československu. V Británii vydané státovky nesly zajímavý odkaz právě na Feierabenda nejenom tím, že na nich byl jako ministr financí podepsán, ale rovněž tím, že vodotisk použitý na nich jako ochrana proti padělání nesl podobiznu ministrova syna Iva.
Feierabend také zastupoval československou vládu na mezinárodní finanční konferenci v Bretton Woods, kde vznikl poválečný světový měnový systém.
Činnost exilu ale stále více formulovaly stranické zájmy a snahy komunistů vydobýt v poválečné republice maximum vlivu. Vrcholem se stala dohoda politických stran, že na moskevských jednáních o budoucnosti poválečného Československa bude zemědělce zastupovat řadový člen Státní rady Pácl, a nikoli ministr Feierabend. Účasti Pácla na jednáních v Moskvě se podařilo zamezit, ale výsledkem se stalo, že zemědělci a agrárníci na klíčové schůzce žádného zástupce neměli.
Feierabend v reakci na to rezignoval na funkci ministra. Stal se tak jediným londýnským ministrem, který jasným činem protestoval proti snaze komunistů využít války a osvobození k mocenskému převratu.

Proti Národní frontě

Po osvobození Feierabend nejprve váhal, zda se domů vůbec vrátit. Košický vládní program, jejž dohodly obě socialistické strany s komunisty a lidovci na jednáních v Moskvě, nejenom potvrdil zákaz všech dalších politických stran a omezení demokratického systému první republiky, ale stanovil také, že všichni členové protektorátních vlád patří před speciálně ustavený Národní soud, který je měl soudit za jejich údajně vlastizrádnou činnost v době protektorátu.
To se vztahovalo i na samotného Feierabenda, jenž riskoval život v čele domácího odboje i během útěku do exilu, kde navíc několik let neúnavně pracoval pro obnovu demokratického Československa. Feierabendovi londýnští spolupracovníci, včetně ministrů exilové vlády, ho sice ujišťovali, že na něho samozřejmě v tomto ohledu nedojde, ale on sám již při snaze dostat se domů do Československa začal pociťovat, že se k němu řada lidí začíná chovat úplně jinak.
Před setrváním v exilu dal nakonec přednost rychlému návratu domů, protože se chtěl okamžitě shledat se svými příbuznými a zjistit, zda všichni přežili věznění v koncentračních táborech. V poválečné vřavě se mu podařilo rychle zjistit, že všichni jeho blízcí přežili. Z Dachau se dokonce vrátil jeho čtyřiaosmdesátiletý otec, i když byl velmi zesláblý a v nedobré fyzické kondici. Také jeho manželka a švagrová se z Ravensbrücku vrátily v relativním pořádku.

Na indexu

Konec války ale přežil Feierabendův otec jen o měsíc, protože z koncentráku podlomené zdraví mu vypovědělo službu 6. června 1945. Při Feierabendově repatriaci se znovu projevilo, že je již na indexu, protože se mu z Londýna nepodařilo dostat ani na otcův pohřeb. Až osobní návštěva jeho ženy u prezidenta Beneše mu pomohla 17. června přiletět po pěti letech exilu zpět do vlasti.
Když už se Feierabend vrátil přes určité pochyby do vlasti, nechtěl stát mimo politické dění, a dokonce se rozhodl více zapojit do stranického života. Osídlování pohraničí řízené téměř výlučně pod taktovkou komunistů, masívní znárodnění provedené bez ekonomické logiky a pouze podle politické šablony i stále sílící pozice komunistů v bezpečnostním i státním aparátu stejně jako činnost komunistického ministra zemědělství Ďuriše potvrzovaly jeho přesvědčení, že "lidová demokracie" v pojetí Národní fronty slouží pouze komunistům. Feierabend byl navíc přesvědčen, že se KSČ připravuje na úplné "zkomunizování" a sovětizaci země. Jeho názory ovšem ani drtivá většina nekomunistů nesdílela, pravidelně se o tom přesvědčoval při schůzkách s prezidentem Benešem i dalšími kolegy z londýnské exilové vlády. Ti všichni ho chlácholili, že věci vidí jako bývalý agrárník "zhrzený" neobnovením své strany příliš černě, či věřili, že vše se otočí k lepšímu po odchodu Rudé armády či nejpozději po parlamentních volbách. Feierabendův názor naopak utvrzovala tzv. retribuce, která se mimo potrestání opravdových zrádců a kolaborantů z období protektorátu zaměřovala i na mnohé významné politiky nepovolených stran.

Soud s Beranem

Exemplárním případem byl proces s bývalým šéfem agrárníků a premiérem vlády pomnichovské druhé republiky Rudolfem Beranem, jenž byl sice nacisty za okupace vězněn, ale nový režim ho odsoudil za kolaboraci.
Feierabend se více než kdy jindy zapojil do agrárnické politiky. Účastnil se nejprve snah o to, aby byla jako další politická strana povolena v nějaké formě strana, jež by se zaměřila na zemědělce. Po neúspěchu tohoto snažení se spolupodílel na aktivitách, které směřovaly k rozšíření činnosti slovenské Demokratické strany, v jejímž vedení i členstvu pracovalo vysoké procento bývalých slovenských agrárníků, do českých zemí.
Zatímco povolení zemědělské strany odmítali hlavně komunisté, proti rozšíření silně antikomunistické Demokratické strany se postavili hlavně lidovci a národní socialisté, již se obávali politické konkurence.
Skupina bývalých agrárníků, jejímž neformálním vůdcem se Feierabend spolu s Oldřichem Suchým stal, musela řešit dilema, ke které z nekomunistických českých stran se v této situaci přidat. Mezi bývalými agrárníky v této otázce nepanovala jednota, ale nakonec převážil příklon k národním socialistům, protože se jevili v dané chvíli jako nejsilnější oponent komunistů. K názoru přiklonit se ke straně, jež měla zároveň nejblíže prezidentu Benešovi, se připojil i sám Feierabend.
Při jednáních s vedením národních socialistů byly vytyčeny podmínky "přestupu", ale už tady se ukázalo, že nová strana přijímá bývalé agrárníky napůl na zapřenou. Ukazovalo se to například na nevýrazných a polovičatých reakcích národně socialistického tisku na útoky komunistického Rudého práva, které hlásalo, že příchodem agrárníků, a zejména Feierabenda přebírá ve straně národních socialistů moc zpátečnická reakce spojená se starým mnichovanským a protektorátním režimem.
Feierabend získal volitelné místo na kandidátce strany ve středních Čechách, ale kandidatury se před volbami nakonec vzdal, protože chtěl ubrat sílu komunistickým útokům na něj a jeho prostřednictvím na národní socialisty. Zapojil se však o to výrazněji do předvolební agitace a oslovil tisíce agrárnických voličů. Přes takto získané venkovské hlasy ale národní socialisté ve volbách 1946 hladce prohráli s komunisty. Cesta k Únoru byla otevřená. Zvlášť když ani u národních socialistů všichni nedbali na Feierabendova varování před blížící se komunizací země.

Zpátky do exilu

Při únorovém komunistickém puči Feierabend dlouho neváhal. O emigraci ho koneckonců vzkazem z vězení požádal i bývalý lídr agrárníků Rudolf Beran, jenž ho vybral, aby odešel jako nejvhodnější kandidát do exilu a postavil se tam do čela exilové agrární strany. Feierabend si i proto odchod ze země naplánoval na čtvrtek 26. února, protože o den dříve měl jeho syn Ivo skládat na pražské právnické fakultě státnici. Pod tíhou šířících se zpráv o zatýkání činovníků nekomunistických stran už ovšem nespal doma ve vile na Ořechovce, ale u nedalekých známých. Odpoledne 26. února se však vrátil do své vily, aby se ženou a dětmi dokončil přípravy k útěku za hranice. Plánovali využít znalosti terénu kolem šumavské Železné Rudy a přejít tam na lyžích do americké okupační zóny Německa.
Při balení je vyrušilo zazvonění neznámého člověka, jenž se představil jako posel se vzkazem, aby Feierabend přišel na sekretariát národních socialistů. Syn Ivo, který šel neznámému otevřít, ovšem správně rozpoznal, že se jedná o léčku, a domluveným znamením upozornil další členy rodiny, že je třeba otce upozornit na pravděpodobný pokus o zatčení.
Feierabend neváhal a dal se přes zahradu a okolní pozemky na útěk. Viděl v okolí několik policejních aut, což ho přesvědčilo, že nešlo o planý poplach. Dalších několik dnů se skrýval u známých a jednu noc přespal dokonce u amerického diplomata, který se sice zdráhal, ale pomoc nakonec neodmítl. Jeho vilu zatím hlídala policie a čekala na jeho návrat. Stejně jako v roce 1940 kontaktoval Feierabend lidi schopné dopomoci mu v cestě za hranice. Hlavním organizátorem útěku se tentokrát stal člověk, jehož Feierabend v pamětech vydaných v době, kdy byla komunistická vláda v Československu naprosto nezlomná, označoval jen krycím jménem Tonda. Během skrývání před komunistickou tajnou policií Feierabend stále řešil dilema, zda utíkat samostatně, nebo s celou rodinou. Vzpomínky na dobu, kdy byl bez rodiny v londýnském exilu, nakonec rozhodly, že bude raději riskovat přechod celé rodinné skupiny, než aby utíkal sám, vystavil rodinu riziku rozdělení a nejbližší vydal všanc případné komunistické perzekuci.

Krycí jméno Tonda

Tonda proto vybral složitější cestu, která ale umožňovala přepravit za hranice celou rodinu. Uprchlíci měli cestovat lodí po Labi z Ústí nad Labem až do Hamburku. Kouzlo této cesty mimo jiné spočívalo v tom, že opouštěla Československo přes méně hlídanou hranici se sovětskou okupační zónou. Únik ve skrytém vnitřním prostoru nákladní lodi, dříve využívaný k pašování zboží, se přes určité peripetie zdařil a rodina doputovala pohromadě do Hamburku v britské okupační zóně. V květnu 1948 přesídlili Feierabendovi dočasně do Británie, aby jejich útěk před komunismem skončil 9. července 1950, kdy přistáli v americkém New Yorku.
Tím symbolicky skončilo "Feierabendovo" desetiletí ohraničené dvěma jeho útěky před totalitními vládci Československa. Z druhého odchodu do zahraničí se tak jako většina jeho vrstevníků Feierabend již do vlasti nikdy nevrátil. Strávil většinu života v USA, zapojil se do exilové agrární strany, pracoval v rozhlasové stanici Hlas Ameriky a zemřel 15. srpna 1969 na dovolené v rakouských Korutanech. Jeho osud ve 40. letech 20. století byl pro tuto etapu českých dějin v mnohém typický, ale zároveň výjimečný. Jen málo tehdejších politiků stálo stejně zásadově proti oběma zlům doby - nacismu i komunismu. Tématem čtyřicátých let se v českých zemích stala okupace, totalita a exil. Se všemi se Feierabend velmi zblízka setkal a ve zkouškách jimi způsobených obstál jako přesvědčený demokrat a vlastenec.


Reflex - speciál Léto, 15. května 2010