Banánová politika EU
Je to téměř sedmnáct let od chvíle, kdy začal nejdéle trvající obchodní spor Evropské unie, a přibližně měsíc, co se jej podařilo do jisté míry zažehnat. Jádrem sporu, který vedly státy Latinské Ameriky s Evropskou unií a který určitým způsobem také charakterizoval jejich vzájemné vztahy, nebylo nic prozaičtějšího než banány.
Banány jsou tropická plodina, za jejíž původ je označována oblast Jihovýchodní Asie. S postupem staletí, ale také díky kolonizaci byla její produkce rozšířena téměř do všech tropických oblastí na celém světě. Banánové plantáže je tak možné najít ve Střední Americe, na Madeiře, na Kanárských ostrovech, v oblasti Guinejského zálivu a na mnohých dalších.
Největším banánovým producentem je bezkonkurenčně Indie s více jak jednou pětinou světové produkce. Avšak indické banány končí z velké většiny na domácím trhu a na export jde pouze malá část. Největší podíl na světovém trhu má naopak latinskoamerický Ekvádor, který zajišťuje téměř jednu třetinu světového trhu. Latinská Amerika jako celek se pak podílí více než osmdesáti procenty.
Od největších producentů a exportérů je nutné se také podívat na nejvýznamnější dovozce banánů. Těm vévodí Evropská unie s téměř čtyřicetiprocentním podílem, následují Spojené státy s jednou čtvrtinou.
Takto vypadá rozložení na světovém banánovém trhu. Důvodem, proč vedou latinskoamerické státy banánovou válku s Evropskou unií, jsou podmínky, které obchodování s touto komoditou ovlivňují. Evropská unie je jako největší odběratel samozřejmě nejatraktivnější obchodní partner pro všechny exportéry banánů, jenže ne všichni mají identické podmínky pro vstup na její trh.
Kořeny v rozpadu koloniálního systému
Kde je zakopán pes? Kořeny sporu je nutné hledat několik desetiletí před samotným jeho vypuknutím. Souběžně s procesem evropské integrace probíhal i proces rozpadu evropského koloniálního systému. Není překvapivé, že evropské mocnosti měly zájem na tom, aby si udržely svůj vliv v nově vznikajících státech. K prostředkům, které proto využily, lze počítat i smlouvu z Lomé. Ta byla podepsána v roce 1975 mezi Evropským společenstvím a skupinou států Afriky, Karibiku a Tichomoří (ACP) a umožnila bývalým koloniím preferenční přístup na trh zemí ES. Ten těmto zemím zaručil možnost bezcelního dovozu zemědělských komodit a vytěžených surovin.
Až do roku 1993 panoval na trhu s banány relativní klid, zapříčiněný tím, že některé země ES měly výjimky z preferenčního systému, který byl nakloněn zemím ACP. Například Německo díky Adenauerově klauzuli mohlo nabídnout latinskoamerickým exportérům banánů zcela bezcelní přístup. Proto není divu, že německý trh byl plný takzvaných dolarových banánů. Dolarových proto, že většina společností působících v Latinské Americe je původem ze Spojených států, jako například Chiquita, Dole nebo Del Monte.
Již zmíněný rok 1993 znamenal podstatnou změnu. Tou byl podpis Maastrichtské smlouvy a vytvoření jednotného evropského trhu. Výsledkem bylo přijetí jednotných pravidel pro vstup na trh ES. Pro skupinu států ACP to znamenalo neskutečnou výhodu, preferenční přístup jim byl zachován a zároveň rozšířen na celý trh ES. Od tohoto okamžiku se státy jako Ekvádor, Panama nebo Kostarika ocitly v znevýhodněné pozici, dovoz jejich banánů byl jednak omezen kvótami, a navíc zatížen clem.
Prvním tahem proti chování Evropské unie byla v roce 1996 společná stížnost Spojených států, které hájily své investice v Latinské Americe, Ekvádoru, Guatemale, Hondurasu a Mexiku na půdě Světové obchodní organizace. Ta o rok později prohlásila, že chování EU je proti principům světových obchodních pravidel. Rozhodnutí WTO však nemělo žádný efekt a EU svá pravidla nezměnila. Neústupnost EU měla za následek, že WTO umožnila Spojeným státům zavést ekonomické sankce vůči EU ve výši 191 milionů dolarů a o rok později mohl stejné sankce zavést i Ekvádor, a to ve výši 201 milionů dolarů.
Podpora EU? Snížení cel…
Jaký byl výsledek? EU povolila, ale pouze částečně. Opatřeními, která zavedla, byly zrušeny kvóty na dovoz latinskoamerických banánů, cla ale ponechala.
Polovičatá reakce EU měla ve své podstatě za následek krach jednání WTO v Doha v roce 2001 a blokovala jakoukoli dohodu o světových celních pravidlech až do současnosti. V následujících letech se v podstatě nic nemění, znevýhodněné země si stěžují u WTO a EU nepodniká žádná zásadní opatření.
Zásadní zlom přišel minulý rok před Vánoci, podařilo se uzavřít mír. Výsledek? EU okamžitě snížila clo ze 176 eur za tunu na 148 eur a do roku 2017 se zaručila snížit clo až na 114 eur. Jenže jako asi jakákoli dohoda, jedná se o kompromis, ze kterého nemusí být každý nadšen. Pro země ACP stále platí preferenční přístup, ale zároveň se předpokládá razantní snížení jejich podílu na trhu EU. Evropská unie za kompromis zaplatí zemím ACP téměř 200 milionů eur jako kompenzaci za ušlé zisky. A nakonec nemůže být rád ani koncový spotřebitel, který za banány zaplatí mnohem víc, než je jejich reálná tržní cena.
