Proč se pravice neumí prodat ?
Tisíce filozofů, tisíce názorů. Tisíce politiků, miliony názorů. Tolik již bylo vyřčeno v souvislosti s problémem postulovaným v titulku tohoto textu. Přesto problém, totiž komplikovaná propagovatelnost pravicové politiky, přetrvává. S blížícími se volbami do Poslanecké sněmovny se stává opět problémem konkrétním, a to ne ani tak pro malé pravicové strany snažící se proniknout do světa velké politiky (ty totiž mají buďto jasně dané centrální téma své politiky, nebo vysoce charismatické vůdce), jako spíše pro strany velké. Abych byl konkrétní, pro ODS. Dovolím si zde postulovat k oněm zmíněným tisícům a milionům další názor na problém i na možnost jeho řešení. Věřím, že budu podnětný.
Z hlediska abstraktního pohledu na filozofii a základní směřování neexistuje rozdíl mezi levicovou a pravicovou politikou. Obě nejsou ničím víc než různými stranami téhož. Stojí za nimi určitý typ vidění světa a následná potřeba tento svět tvarovat v duchu onoho vidění. Na náměstí křičící revoluční vůdce se od moderního pravicového politika neliší v tom, že oba dva se snaží mobilizovat sociální kapitál voličů proto, aby ve volbách získali legitimní podklad realizace svých vizí. Můžete namítat, že ony vize jsou diametrálně různé a stejně tak i nástroje jejich realizace, ale podstata je v obou případech takřka táž. Aby bylo možné měnit svět, je potřeba získat hlasy. Pro získání hlasů je třeba jejich nositelům něco nabídnout.
Výhodou levicového vůdce v boji o hlasy je, že může nabídnout unikátní mix konkrétních řešení a obecných zásad. Tedy; může lidem přednést, jak abstraktní ideje (rovnost), tak jejich konkrétní aplikaci (progresivní zdanění) i zamýšlený důsledek (všichni se budou mít podobně). Tím vzniká komplexní a hlavně konzistentní idea „levicového světa“ na kterou instinktivně slyší i ti voliči, kteří by se jinak prohlašovali za zastánce pravicové politiky. Proč? Protože přináší jistotu v solidaritě. V situaci, kdy většina společnosti sama sebe zařazuje do nižších či nižších-středních společenských sfér to přináší představu, že na levicové politice vydělám, přičemž náklady ponesou značně abstraktní „bohatí“.
Pravicová politika má k dispozici všechny nezbytnosti, aby mohla provádět totéž, přesto se jí to může podařit jen ve velmi omezené míře. Obecná zásada (rovnost příležitostí) v kombinaci s konkrétní aplikací (rovná daň) a vysuzovatelným důsledkem (budeme se mít dle zásluh a úspěšnosti) vytváří rovněž konzistentní ideu „pravicového světa“, ovšem bez pocitu jistoty v solidaritě. A navíc s nepříjemnou pachutí nutnosti podílet se na nákladech (že v důsledcích se občané podílejí na nákladech levicové politiky více než pravicové, je před volbami nepodstatné). A protože i lidé, kteří jsou převážně ochotni vsadit vlastní štěstí na vlastní práci, mohou časem rezignovat, je volba levice volbou pohodlnosti. Pokusy pravice využívat ověřený levicový přístup přitom nejen nevedou k úspěchu, ale jsou přímo kontraproduktivní.
Prodávat pravicově
Problém tedy není proč se pravice neumí prodat, ale spíše že se nemůže prodávat levicovými prostředky. Princip solidarity a rovnosti (ve vlastnictví, ne v příležitostech) je principem kolektivním. Naproti tomu principy pravicové jsou spíše individuální. Pravice tedy musí hledat cestu, jak nabídnout svůj program a své ideje voličům tak, aby byly atraktivnější než levicové, a to způsobem, který je s jejími cíli konformní.
Takovým způsobem je individuální přístup. Každému jednotlivému člověku lze s ohledem na jeho společenský statut, ekonomický, vzdělanostní či rodinný stav, náboženské přesvědčení a věk jednoznačně říct, co přesně pozitivního právě jemu pravicová politika přinese. To je něco, co levice neumí, neboť právě takovým přístupem by nakonec musela demaskovat své nedostatky. Je to však cesta, která je potenciálně schůdná pro pravici. Je v ní totiž možné jasně deklarovat fakt, že pro dosažení nabízeného benefitu se ten konkrétní volič musí osobně a jednoznačně angažovat ve volbách.
Aby bylo možné „prodání se“ pravicové politiky individualizovat, je potřeba použít v něm mnoha zásad typických spíš pro produktovou reklamu než tradiční politickou propagaci. Program se stává produktem, který nabízí určité vlastnosti. Důsledkem je, že místo toho, aby pravice lákala své voliče na sliby konzistentních světů, nabídne jasně dané výhody za jasně daných podmínek, a to zcela férovým přístupem. Nikoli v konfliktu s levicovou politikou a jejími prostředky, ale prostě jinak. A troufám si říct, že efektivněji.
