Petr Sokol: Berlusconiho nástup na hřiště
Když nedávno udeřil Massimo Tartaglia předsedu italské vlády Silvia
Berlusconiho do obličeje modelem milánské katedrály, nebyl to jen čin vyšinutého
jedince. Byl to symbolický vrchol napjaté politické atmosféry Itálie posledních
měsíců, která se blíží STUDENÉ OBČANSKÉ VÁLCE. O co jde?
Italská levice se stále nedokáže vyrovnat s faktem, že Berlusconiho nemůže
porazit politickými prostředky, jako jsou volby. Stále častěji ho proto chce
vyřadit ze hry mimopolitickými kroky. Staré pokusy skandalizovat premiéra přes
obvinění z korupce a nekalých podnikatelských praktik odezněly. Na scénu proto
nyní vyplouvají historky z premiérova soukromého života. Mužem, který vyniká ve
snaze o Berlusconiho vyřazení ze hry, je bývalý soudce Antonio Di Pietro. Právě
on přispěl k pádu italské první republiky na počátku devadesátých let minulého
století a mnozí jsou přesvědčeni, že se o totéž snaží nyní. V cestě mu ovšem
stojí politik, kterému krajané přezdívají Il cavaliere - rytíř. Političtí
oponenti Berlusconiho stále znovu spojují s mladými ženami, skandály a korupcí,
ale on přesto opakovaně vyhrává volby. Kde je podstata fenoménu Berlusconi? Pro
odpověď se vraťme na začátek devadesátých let.
Psal se rok 1993 a v Itálii se hroutila politická scéna, jak ji Italové znali
od druhé světové války. Po padesáti letech vlády středopravicové křesťanské
demokracie v kombinaci s menšími stranami obyvatelům Apeninského poloostrova
došla trpělivost s všudypřítomnou korupcí.
Skupina soudců, z nichž mnozí měli blízko k politické levici a mezi kterými
vynikal již zmíněný Antonio Di Pietro, rozjela akci s názvem Čisté ruce. V
jejich sítích uvízla řada klíčových politiků pěti hlavních politických stran.
Všechny politické strany s výjimkou krajní levice a pravice byly v troskách.
Komunistům konečně svitla naděje, že se dostanou k moci.
LEGENDÁRNÍ PROJEV
Na jaro 1994 byly vypsány předčasné volby a ještě na Nový rok 1994 nikdo nepochyboval,
že vítězem se stane mírně reformovaná Strana komunistické obnovy. V tom
okamžiku se na scéně objevil podnikatel Silvio Berlusconi.
Šestadvacátého ledna 1994 vystoupil v televizním vysílání a pronesl svůj
legendární projev. V emotivním a do každého detailu připraveném vystoupení
sdělil národu, že ho láska k Itálii dovedla k rozhodnutí vstoupit na politické
hřiště.
"Nechci žít v nesvobodné zemi," brnkal Berlusconi na strunu obav z
vládního angažmá přejmenovaných komunistů. "Nastupujeme na hřiště,"
dodal. Začal se rodit fenomén Berlusconi jako hlavní úkaz druhé Italské
republiky, jak se v Itálii nazývá období od krachu zavedených italských
politických stran v roce 1993.
Tehdy sedmapadesátiletý Silvio Berlusconi byl již výraznou postavou italského veřejného
života, ale dosud se držel stranou politiky. Muž, který chtěl otočit politický
poměr sil v zemi, nebyl jen druhým nejbohatším Italem, ale pro mnohé
spoluobčany zejména symbolem individuálního podnikatelského úspěchu.
Pocházel ze střední vrstvy, ale svou pílí se vypracoval na majitele největšího
mediálního impéria v zemi. Začal podnikat ve stavebnictví, ale rychle pozornost
zaměřil na média, a to hlavně televizi. Jeho původně milánská lokální televize
se rozrostla do celonárodního spojenectví regionálních televizí, které
pokrývaly celý Apeninský poloostrov.
TYPICKÝ RYS
Už zde můžeme najít jeden Berlusconiho typický rys. Italská legislativa tehdy
chránila veřejnoprávní televizi RAI monopolem na celostátní vysílání.
Berlusconi tedy zákon obešel: vytvořil síť regionálních televizí, které obsáhly
celou Itálii. A pak prolobboval u svých politických přátel, a to překvapivě
zejména socialistů, změnu zákona.
Dva měsíce po svém projevu o "vstupu na hřiště" Berlusconi
zaregistroval novou politickou stranu. Do jejího budování zapojil čelné
manažery svých společností a specialisty na reklamu. V atmosféře všeobecného
znechucení politickými stranami Berlusconi vsadil na symbol, s nímž si ho
většina Italů také spojovala - sport.
V roce 1986 koupil milánský fotbalový klub AC a jeho investice tým dovedly k
vrcholu klubové historie. Byl to právě nový majitel, kdo do klubu přivedl
hvězdné nizozemské trio Gullit-Rijkaard-van Basten, vyhrál s ním sedm italských
titulů a získal pět vítězství v tehdejší obdobě Ligy mistrů. Fotbalová Itálie
mu ležela u nohou a majitel AC to hodlal využít pro svůj další politický
vzestup.
ITÁLIE, DO TOHO!
Svou novou stranu proto nazval netradičně Forza Italia, což se sice do češtiny
většinou překládá jako Vzhůru, Itálie, ale přesnější verze by zněla spíše
Itálie, do toho!", protože slovo forza italští fotbaloví fanoušci
používají jako pokřik obdobný našemu do toho!.
Sázka na kombinaci sportovní terminologie a obrazu úspěšného podnikatele vyšla.
Volební výsledek z jara 1994 potvrdil, že Italové Berlusconimu uvěřili, že je
tím, kdo vyvede Itálii z krize a zabrání nástupu bývalých komunistů.
Forza Italia se stala nejsilnější stranou v parlamentu, ale k vytvoření vlády
se musela spojit s autonomisty ze severu země i s reformovanými bývalými
fašisty se základnou na jihu. Po půl roce v politice byl z Berlusconiho italský
premiér. Jeho nesourodá koalice v sobě měla od počátku zakódovaný rychlý rozpad
a skutečně se po pár měsících rozpadla. Jenže Berlusconi už získal pozici
nezpochybnitelného lídra nelevicové politiky v zemi a tu si drží dodnes. Vyhrál
třikrát parlamentní volby a strávil více než sedm let v čele vlády. Italská
levice k němu nikdy nenašla adekvátní protějšek. Nebyl jím ani Romano Prodi,
který se Berlusconimu sice mohl vyrovnat v politických dovednostech, ale nohu
mu podrážela nejednota jeho levice. To Berlusconi svou stranu řídil někdy až
diktátorskými způsoby a naučil se rychle držet na uzdě koaliční partnery.
SYMBOL STABILITY
To vše vždy doplňoval využíváním politických kampaní, které se nebály stát na
samém okraji kýče. Kdo měl někdy v ruce předvolební materiál strany Forza
Italia, potvrdí, že po jeho prohlédnutí nebylo těžké podlehnout dojmu, že kam
Silvio vstoupí, vše rozkvete a změní se k lepšímu. A tato forma propagace skutečně
přinášela hlasy.
U nás by se Berlusconiho kampaně daly přirovnat snad jen ke kultu Novy a
"novácké kultuře" v době její největší slávy. Mnohým intelektuálům se
to nelíbilo, ale v prodeji to v obou případech plně fungovalo.
ŽELEZNÝ, NEBO DE GAULLE?
V České republice by měl k Berlusconimu nejenom díky stylu kampaní asi nejblíže
Vladimír Železný. Paralela by ovšem byla přesnější, pokud by Železný vybudoval
televizi Nova od počátku úplně sám a nemusel se o ni přetahovat s americkými
(spolu)vlastníky. V případě italského premiéra totiž nikdo nemůže zpochybňovat
schopnosti, se kterými vybudoval doslova z ničeho své impérium. Oba politiky a
mediální mágy naopak spojovala schopnost využívat svá média k politickým účelům
a schopnost politicky přežívat řadu kontroverzí a skandálů spojovaných s jejich
působením ve veřejném životě. Zatímco Čech Železný se v politické sféře svým
podnikatelským výkonům nikdy nevyrovnal, Ital Berlusconi dospěl v obou oborech
až na samý vrchol. Na evropské úrovni proto můžeme s trochou nadsázky italského
politika přirovnat k nikomu menšímu než generálu de Gaullovi.
Na první pohled troufalé srovnání má do značné míry racionální základ. Ani
Berlusconi se stejně jako dlouholetý francouzský prezident nebál vytvořit nový
politický proud, vtisknout mu velmi osobní ráz a postavit se v okamžiku hluboké
politické krize do čela své země. Ne náhodou oba zmínění politici založili
vlastní "číslovanou" republiku. Ve Francii se od nástupu de Gaulla
počítá takzvaná pátá republika, Berlusconi zase v Itálii "založil"
republiku druhou.
Berlusconi to vše učinil v kulisách barvité italské politiky a v duchu své
velmi temperamentní povahy. To sice trochu zamlžuje jeho politický úspěch, ale
už dnes je Silvio Berlusconi nejenom pro Italy symbolem jedné éry v dějinách
své země.
Reflex 1/2010