Liberálně konzervativní akademie - Cevro

Naše generace je tou první, jež si užívá přepychu takzvané svobody. Má spousty nechvalných přízvisek; posměšně nás označují jako generaci wikipedie a sociálních sítí, generaci rozmazlených „skorojedináčků“, jejichž hlavním smyslem života je nový iPhone a slušivá profilová fotka. Naše existenciální starosti se dle názoru mnohých smrskly na dostatečně vtipný status na facebooku. Narodili jsme se zkrátka do sametu a do našich dětských oušek nám zvonily klíče k té omračující svobodě. Na rozdíl od našich předchůdců, kteří se učili odlišovat pravdu a lásku od lži a nenávisti ve stínu tanků z Východu i Západu, nám zbyl jen boj s větrnými mlýny, a tak mnozí z nás lynčují na pranýři nenávisti mleté maso z McDonald’s.

Odborníci říkají, že na vzkříšení národa po traumatu, jakým bezpochyby bylo celé minulé století, je potřeba dvou generací. My jsme bohužel tou první, jež je stále, a možná nevědomky, zasažena hrůzami uplynulých dekád. Vyrůstali jsme v době, kdy se policistům stále říkalo „esenbáci“, učitelka Macha a Šebestové byla pořád soudružka a půlka národa ve své „blbé náladě“ vzdychala po světlejších zítřcích socialismu. A nám se ta záhadná slůvka náramně líbila, s gustem jsme je opakovali, až se všem dospělým (a tedy vědoucím) v okolí křivily obličeje, jako by se zakousli do šťavnatého citrónu. V té době také bývalí papaláši, s kamenným výrazem profesionálního hráče pokeru, převlékli své rudé kabáty za pravdoláskařské svetry, a dokonale tak zamíchali kartami porevoluční politiky.

Když jsme trochu povyrostli z dětských střevíčků a začali brát rozum, přicházely první otázky, pokládané s nezbytnou dávkou pubertální jízlivosti: „Copak jste, milí, drazí, v té době dělali?“ Odpovědí nám bylo jen poněkud nejisté ticho, v mnoha případech maskované výsměchem naší neznalosti. Otevírání archivů StB pak provázela hysterie, křik a osobní urážky. Neexistovaly nezaujaté informace či relevantní analýzy, tisk byl plný vášní, osobních spekulací a špíny jako nedělní vydání Fuje. Nebylo nikoho, kdo by podal pomocnou ruku porevoluční generaci, topící se v nejasnosti vlastní minulosti. A proto ti, kteří ještě nevzdali marný boj s mlčenlivostí starších, vzali zavděk zase jen vysmívanou wikipedií.

...

Naše současná demokracie bývá nazývána mladou, ale v tomto roce bude existovat už stejně dlouho jako její heroická prvorepubliková prababička. Přesto jsme se dle názorů většiny národa k těm zlatým časům ze zažloutlých fotografií nepřiblížili ani o píď. Čím to jen může být? Copak hrůzy fašismu a komunismu odvály s elegantními klobouky a vycházkovými holemi i poslední špetku dobrých mravů a vkusu? Nebo je náš idylický obraz masarykovské éry čirá utopie, neboť ve správné demokracii jsou ostré osobní výpady, vzduchem létající vajíčka i natržená saka symbolem úchvatné svobody jedince? Ať tak či onak, aktuální stav naší demokratické politiky mnohé nesmírně znechucuje a pamětníkům normalizačních let připomíná déjŕ vu trapných husákovských eskapád. Avšak na rozdíl od poddaných tohoto prezidenta, který konečně vytvořil jednotící jazyk československé federace, máme nespornou výhodu: Oni svůj vzdor a nesouhlas vyjadřovali ostentativním okopáváním záhonků na venkovských chalupách, my však držíme v rukou trumfy v podobě moderních technologií. Internet skýtá úžasný prostor pro chválu i kritiku, výsměch i obdiv, fankluby i sdružení odpůrců. Zkrátka neexistuje lepší místo pro svobodné vyjádření názoru. A pokud snad člověk dostane chuť na nějakou radikálnější akci, může vyrazit na nějaký ten politický meeting s vajíčkem v ruce, aby potřísněním poslancova saka důrazně demonstroval své právo na názor. Nemusí mít přitom obavy z krutého vězení, „stínů“ z StB ani vyhazovu ze školy. Tedy v případě, že se skutečně jedná o špinavé sako a ne rozbitou hlavu. Takové jednání i dle demokratických měřítek poněkud přesahuje tolerovatelné meze svobody slova.

...

Sametová revoluce a pád železné opony nám před dvaceti lety otevřely neuvěřitelné obzory, jež do té doby patřily do říše snů a fantazie, a ukotvily v zákonech tu nejdůležitější hodnotu: svobodu. Ale zákony a jejich vymahatelnost jsou pouze základním stavebním kamenem skutečného osvobození lidského ducha. Cesta k pravé svobodě vede dnes, stejně jako ve všech předchozích dějinných etapách, přes schopnost kritického myšlení, snahu o vlastní nezaujatý pohled na věc a neustálé vzdělávání. Pokud tato základní pravidla vynecháme, staneme se otroky i v tom nejsvobodnějším státě na Zemi. Lidé, kteří jen slepě papouškují názory druhých, budou vždy jen jako tupé ovce plné obav opustit své stádo. Nebudou zajatci zločinného systému, a přesto budou mít svázané ruce – vlastními předsudky a omezeností. Moderní demokracie se všemi svými vymoženostmi skýtá úžasné možnosti, ale to, jak jich dokážeme využít, je jen a pouze na nás samých.

Druhá nejlepší práce literární soutěže CEVRO Institutu a Mezinárodního politologického ústavu na téma Dvacet let svobody aneb Demokracie není samozřejmost. Redakčně kráceno.