Proč lidé ve Vrchlabí sepisují petice častěji než v celém kraji
Vše má své dopady, na vše existují plány, na každé věci má někdo zájem. Takže se pohybujeme v oblasti střetů různých zájmů, kde se dá prosadit jen to, co jde, ne to, co chceme a považujeme za nejlepší. Politika je umění možného. V takovém prostředí se věci mění pomalu, po krůčkách, už z principu.
V této situaci dopadne petice za lepší park, tržní vyhlášku, volný pohyb na zimním stadionu bez dalšího placení při opuštění areálu, vyřešení psích exkrementů ve městě a další s razancí dělostřeleckého granátu. Chceme všechno pro lepší život. Všechno a všem, od Aše až k Čiernej pri Čope. Neodpovídáte? Pošleme to někomu dalšímu, a jeho odpověď „s tím nemáme nic společného“ zveřejníme (!) a v plném znění, včetně hlaviček (!!). Co bude za měsíc? Vyhlásí organizátor petice válku Kalifornii a Rusku? Tak se totiž adresátům petic mohou některá prohlášení v peticích jevit. Prohlásí se pak petice za neadekvátní a drzé, v horším případě za bezpředmětné.
Dožadovat se však něčeho přece můžeme po státu, samosprávě, prostě po těch, co řídí věci veřejné, do kterých lijeme své peníze ať chceme či nechceme. V očích organizátorů petic je to někdy marný boj. Jsou to lidé, kteří mají zájem o věci kolem sebe a ještě jsou ochotni veřejně jednat. Petici pak mají jako jednu z posledních možností, když se zhroutí dlouhotrvající jednání a jen stálé ujišťování z řad vedení města, že již snad po dvou letech bude konečně tržní vyhláška a po dvanácti letech koše na psí výkaly.
