Liberálně konzervativní akademie - Cevro

Václav Klaus podepsal po rozhodnutí Ústavního soudu Lisabonskou smlouvu. Nejásám kvůli tomu a neslavím další rozvoj Evropské unie. Smlouvu beru jako záruku, že česká zahraniční politika půjde směrem stejným jako uplynulých dvacet let.

Lisabonská smlouva nepřináší dobro na zemi a kdybychom o ní jednali znovu, jistě bychom vyjednali spoustu věcí jinak. Chtěli bychom větší roli v Radě, méně oblastí hlasovaných kvalifikovanou většinou nebo zachování národního veta v justici a bezpečnosti. I přesto je dobře, že současný dokument začne v České republice platit.

Znamená totiž spoustu věcí – uvnitř samotné smlouvy posílení role národních parlamentů, v politické rovině otevírá prostor pro jednání o komisaři, které právě tahanice kolem Lisabonu brzdily (a v době, kdy toto číslo vyjde, zřejmě již osoba našeho zástupce v Evropské komisi bude známa), konzistenci jednotlivých ústavních složek potvrzením podpisu premiéra Mirka Topolánka a obou komor Parlamentu. Avšak nejdůležitější z důsledku je ten mezinárodně-politický.

Volbou Lisabonské smlouvy jsme totiž řekli, že chceme dále stát po boku západoevropských partnerů a prohlubovat spolupráci na poli ekonomiky, politiky a bezpečnosti. Dali jsme najevo, že ze dvou variant energetické politiky preferujeme tu jistě ne stoprocentně správnou a zcela bezchybnou bruselskou cestu místo podřadné a pro naši zemi již jednou (a negativně) vyzkoušené spolupráce s Kremlem.

Rusko již jednou předvedlo, jak ústupky chápe – vstřícný krok USA v otázce radaru prostě přijalo a neudělalo prakticky žádný vstřícný krok. Naproti tomu v naší zemi dále působí ruské podnikatelské špičky a dělají si zálusk na dostavbu Temelína. Tou by naše země došla do dalšího stadia závislosti na Ruské federaci a jejích energetických zdrojích. To jistě není, nejen v době dvacátého výročí pádu komunismu, v zájmu naší země, a i proto jsem rád, že o těchto i dalších otázkách budeme v budoucnu diskutovat jako rovní partneři v Evropské unii.