Co nám řekly výsledky druhých eurovoleb v Česku
V historicky druhých volbách do Evropského parlamentu opět zvítězila ODS. Její červnový výsledek dokonce předčil výsledek před pěti lety. Kdo volil ODS? Proč ji volil a proč neuspěla ČSSD, tolik rozjetá po triumfu v krajských volbách? Co nám tyto výsledky říkají směrem k podzimním předčasným volbám? To jsou tři základní otázky, na které se ve stručnosti pokusí odpovědět tato stať.
Voliči a nevoliči
K evropským volbám podobně jako před pěti lety přišli voliči s největším zájmem o politiku. Lidé bez zájmu zůstali doma. Jelikož již řadu let platí, že právě pravicový volič je ten, který politikou nejvíce žije, neměl by nás úspěch ODS – ani vysoké procento hlasů odevzdané roztříštěným středopravým uskupením – nikterak překvapit. Koneckonců právě fragmentace malých uskupení je dalším důvodem, proč ODS uspěla. Zatímco před pěti lety proti ní stála silná alternativní formace v podobě SNK–ED v čele s relativně populárním Josefem Zieleniecem, nyní bylo alternativ tolik, že hlasovat pro ně představovalo až příliš velké riziko.
ČSSD tentokrát nenašla recept, jak přivést k urnám tolik lidí jako v podzimním krajském klání. Chyběl jí obdobně silný motiv, jakým byly regulační poplatky, silný lídr, zejména však zájem jejích voličů. Mnozí její voliči totiž byli přesvědčeni o tom, že volit do EP nemá vůbec žádný smysl. Sociální demokraté si navíc nezodpovědným „sestřelením“ vlády během předsednictví přidělali dva zásadní problémy. Zmizel hlavní nepřítel – nepopulární vláda Mirka Topolánka. A dokonce i část voličů ČSSD tento krok hodnotila jako podraz na image České republiky, nejen coby země předsedající EU. Mnozí tradiční voliči ČSSD vedle toho experimentovali s menšími stranami, zejména Suverenitou Jany Bobošíkové.
Další faktory úspěchu ODS
Novým prvkem volební kampaně ODS byla silná negativní a srovnávací linka. Zdá se, že strana po letech přešlapování pochopila, že bez těchto atributů se volby v 21. století prostě nevyhrávají. ODS nahrála i předvolební atmosféra, která vyústila ve vajíčkové útoky na lídra ČSSD. Jejich intenzita ukazuje dva zajímavé fenomény: a) jisté opadnutí apatie mladých voličů, kteří jsou schopni a ochotni se svým vlastním stylem vyjadřovat k věcem veřejným, b) pokud intenzita útoku překročí jisté hranice, řekněme hranice obecného vkusu, může přerůst v opačný efekt – vyvolání soucitu s „obětí“. Čísla z průzkumů ukazují, že právě soucit sociálním demokratům zachránil aspoň jakýs takýs výsledek. Ostatně, nebylo to poprvé, neboť podobný efekt jsme mohli vidět už před sněmovními volbami 2006, v době tzv. Kubiceho aféry.
Negativní pocity vůbec představovaly silnou složku motivace těch, kdo přišli volit ODS. Přibližně třetina z nich v povolebních průzkumech uvedla, že mezi důvody volby patřila jednak osoba Jiřího Paroubka, jednak populistické sliby ČSSD.
Zajímavou otázku představuje po dlouhé roky vliv volební účasti na výsledky. V minulosti bezpochyby platilo, že nižší účast nahrává stranám s disciplinovanými voliči: KSČM, KDU–ČSL a ODS. Časy se v tomto ohledu poněkud mění. Sociální demokraté si své voliče lépe chrání a posilují jejich vazby na stranu. Naopak u ODS došlo k určitému oslabení loajality voličů, což dobře prokázaly krajské volby 2008. Stejně tomu je u KDU–ČSL a v menší míře i u komunistů. Letošní eurovolby tento trend částečně potvrdily, o čemž svědčí přece jen mnohem větší zisk ČSSD a naopak ztráty KSČM. Stejně tak ale můžeme konstatovat, že ODS opět prokázala schopnost oslovení vlastních voličů, jež je ale úzce spjata s jejich již zmíněným zájmem o věci veřejné a zároveň silně „proevropským“ cítěním, z něhož pramení i pocit volební odpovědnosti.
Co nás čeká na podzim?
Eurovolby jsou už minulostí. Politická scéna již naplno žije podzimním kláním o poslanecká a ministerská křesla. Eurovolby nám ale v každém případě naznačují, co můžeme očekávat od politického podzimu. V prvé řadě velmi nákladnou a viditelnou kampaň, která podle všech indicií předčí vše, co jsme zatím zažili. Kampaň to navíc bude velmi ostrá, plná negativismu.
Zdá se, že tématem číslo 1 bude ekonomika, jejíž propad se stále nezastavil. Jistou šanci na relativní serióznost snad představují přání velké části veřejnosti, která si tváří v tvář ekonomické krizi přeje přece jen více racionality a méně populismu. Kdo to dříve pochopí, bude mít velký náskok. Do hry navíc mohou promluvit (staro)noví političtí hráči: TOP 09 vedená populárním Karlem Schwarzenbergem s očekávanou sebestylizací do role nejracionálnějšího a nejméně populistického, přesto ale ryze centristického uskupení, případně subjekt typu Suverenity, jejíž elektorát v eurovolbách sestával ze zklamaných z různých pólů politického spektra.
V každém případě ale eurovolby ukázaly, že výsledek volebního klání bude až do konce mnohem otevřenější než kdykoli v nedávné minulosti. A to je asi vůbec nejzajímavější výpověď…
