Liberálně konzervativní akademie - Cevro

Vlámsko: souboj titánů

Jako souboj titánů byly v médiích komentovány volby ve vlámském volebním kolegiu, kde se letos volilo třináct poslanců – o jednoho méně než v roce 2004. Tři nejsilnější strany zde nominovaly skutečné „těžké“ váhy.

Křesťanské demokraty, kteří se ve Vlámsku jmenují Křesťanskodemokratičtí a vlámští (CD&V), vedl do voleb bývalý premiér a současný evropský poslanec Jean-Luc Dehaene. Na pozici posledního náhradníka na listině CD&V figuroval také Yves Leterme, který byl v roce 2008 devět měsíců belgickým premiérem a před tím tři roky regionálním premiérem ve Vlámsku.

Souboj expremiérů

Vlámští liberální demokraté (VLD) nasadili do čela kandidátky stejně jako v roce 2004 dalšího bývalého premiéra Guye Verhofstadta. Premiér z let 1999 až 2008 získal mandát již před pěti lety, ale na rozdíl od křesťanského demokrata Dehaena se tehdy mandátu vzdal. Zatímco v roce 2004 v souboji obou bývalých premiérů vyhrál křesťanský demokrat Dehaene 2:0, letos jejich souboj zůstal nerozhodný. Křesťanští demokraté sice získali celkově ve Vlámsku nejvíce hlasů, ale v hodně mediálně sledovaném souboji o kandidáta s nejvyšším počtem osobních hlasů uspěl nejvíce liberál Verhofstadt. Otázkou zůstává, zda tento výsledek neovlivnil i vysoký zisk osobních hlasů u dalšího kandidáta (CD&V) Y. Leterma, který na posledním náhradnickém místě získal 265 tisíc hlasů a stal se čtvrtým nejpopulárnějším kandidátem celých belgických voleb a třetím ve Vlámsku.

Obě nejsilnější strany získaly po třech křeslech. CD&V za 23 % hlasů ve vlámském volebním kolégiu a VLD za 20 % hlasů. Obě strany sice ztratily hlasy oproti roku 2004, ale srovnání obou výsledků je trochu zavádějící, protože obě v roce 2004 kandidovaly v předvolební koalici s jinou stranou.

Dodejme, že v trojicích evropských poslanců za obě nejsilnější strany najdeme kromě dvojice bývalých premiérů také dvě stranické předsedkyně. Za CD&V byla na druhém místě zvolena předsedkyně strany a místopředsedkyně frakce EPP v Evropském parlamentu Marianne Thyssenová, za VLD předsedkyně liberální eurostrany – Evropských liberálů, demokratů a reformistů (ELDR) Annemie Neyts-Uyttebroecková. Na třetí pozicích pak byli zvoleni dosavadní evropští poslanci Ivo Bellet (CD&V) a Dirk Sterkx (VLD).

VB: Sestra bratra nevystřídá

Silnou pozici si v posledních letech ve vlámské části Belgie udržuje krajně pravicová strana Vlámský zájem (VB) – přímý následovník soudně rozpuštěného Vlámského bloku. Zastánci samostatného vlámského státu a odpůrci narůstající imigrace v letošních evropských volbách příliš nezazářili. VB sice uhájil pozici třetí nejsilnější strany, ale ztratil sedm procent voličů a jeden mandát v EP. Dva stranické mandáty v EP obsadí dosavadní evropský poslanec Frank Vanhecke – lídr kandidátky a stranický předseda – a Filip Dewinter, který dosud předsedal frakci strany ve vlámském parlamentu. Dewinter do EP „skočil“ díky osobním hlasům z dvanáctého místa kandidátky a odsunul z volitelného druhého místa dceru zakladatele Vlámského bloku Karla Dillena Marijke. Pokud by Marijke Dillenová byla letos zvolena, vystřídala by paradoxně v EP svého bratra Koena Dillena, který v něm za VB zasedal od roku 2004 a letos byl až třetím náhradníkem.

Socialisté oslabili

Ve Vlámsku tradičně slabší socialisté – Socialistická strana jinak (SP.A) obsadila čtvrté místo, když ji volilo 13 procent vlámských voličů. Také SP.A oslabila, ale i zde je třeba připomenout její předvolební koalici z roku 2004. Vlámští socialisté nově vyšlou do EP dva zástupce, zatímco předvolební koalice se stranou SPIRIT před pěti lety vybojovala tři mandáty. Do EP nyní za socialisty míří vlámská regionální ministryně mobility, sociálních věcí a rovnosti Kathleen van Bremptová a syn marockého přistěhovalce Said El Khadraoui. Van Bremptová již v EP zasedala v letech 2000 až 2003, El Khadraoui je poslancem od roku 2003.

NVA: Brepoelsová – první mezi kandidáty i náhradníky

Samostatně letos poprvé v evropských volbách kandidovala Nová vlámská aliance (NVA), která vznikla z pravicového křídla bývalé autonomistické Lidové unie (VU). NVA získala ve volbách téměř deset procent hlasů(9,88 %) a stala se černým koněm voleb ve vlámské části království. Z posledního, třináctého místa kandidátky NVA byl jediným poslancem zvolen předseda strany Bart de Wever, který ale mandát nepřijal. Přenechal ho kandidátce i náhradnici číslo 1 Friede Brepoelsové, která již nyní v EP zasedala. NVA ovšem před pěti lety kandidovala společně s CD&V v tzv. kartelu, jak se v Belgii nazývají předvolební koalice. Brepoelsová po volbách v roce 2004 zamířila společně s kolegy z kandidátky, poslanci CD&V, do frakce EPP–ED. Nyní bude jediná zástupkyně NVA v EP zasedal ve frakci Zelení – Evropská svobodná aliance (G–EFA), protože se dohodla s její regionalistickou složkou – Evropskou svobodnou aliancí (EFA).

Vraťme se ale v souvislosti s F. Brepoelsovou k systému náhradníků v belgických volbách. V této země totiž platí, že kandidáti jsou rozděleni na kandidáty a náhradníky. Jeden politik ovšem může být jak v seznamu kandidátů, tak v seznamu náhradníků. Volič může dát svůj osobní preferenční hlas jednomu z kandidátů, ale i jednomu z náhradníků. Na základě těchto preferenčních hlasů je sestaveno pořadí kandidátů a pořadí náhradníků. Zvoleni jsou ti, kteří se umístili na prvních místech v pořadí kandidátů. Pokud ovšem některý zvolený kandidát odstoupí nebo mandát vůbec nepřijme, nastupuje na jeho pozici první z pořadí náhradníků. Takto byla letos zvolena i F. Brepoelsová. V pořadí kandidátů ji sice přeskočil předseda Strany B. De Wever, ale ten se mandátu vzdal a na jeho místo nastoupila první v pořadí náhradníků F. Brepoelsová, kterou strana původně nominovala do čela kandidátky kandidátů a do čela kandidátky náhradníků.

F. Brepoelsovoá bude sdílet frakci se zástupem strany, kterou NVA ve volbách předstihla, ekologickou formací Zelení! (Groen!). Ti obdrželi ve vlámském kolegiu 7,9 % hlasů a udrželi jeden mandát. Ten získal Bart Staes, dosavadní poslanec Evropského parlamentu. U Staese stojí za zmínku, že byl do EP zvolen již v roce 1999, tehdy ještě jako stranický kolega Brepoelsové ve straně Lidová unie (VU). Po rozpadu VU Staes zamířil k zeleným.

Evropský mandarín do EP

Poprvé se do EP probojovala strana s názvem Listina Dedecker, která se jmenuje po svém předsedovi, poslanci Jean-Marie Dedeckerovi. Ten se ještě jako senátor na přelomu let 2006 a 2007 odštěpil od Vlámských liberálů a demokratů, kterým vyčítal posun vlevo. Dedecker je rovněž kritičtější než VLD ke společnému státu s Valony. Ve volbách do EP si strana, která má v belgickém parlamentu pět poslanců a jednoho senátora, odbyla svou premiéru. Kandidátku vedl sám J.-M. Dedecker, ale ani on získaný mandát nepřijal. Na jeho místo do EP proto nastoupil jeho náhradník na kandidátce Nizozemec Derk Jan Eppink. Ten se stal prvním občanem země Beneluxu, zvoleným do EP v jiném státě, než jehož je občanem. Profesí je novinář a v minulosti kromě praxe v novinách pracoval jako šéf kabinetu evropského komisaře z Nizozemska F. Bolkesteina a později i Estonce v Komisi Siima Kalase. Eppink má navíc i zkušenost jako asistent dvou nizozemských socialistických poslanců v EP. Nejvíce ho ovšem proslavila kniha Život evropského mandarína, v níž popsal svou práci pro Evropskou komisi. Eppink po volbách splnil předpoklady, které hovořily o tom, že Listina Dedecker se v případě úspěchu přidá k nové konzervativní frakci. Vstoupil do frakce Evropští liberálové a konzervativci, v níž je jediným belgickým zástupcem.

Spirit mimo

Na mandát nedosáhla strana, která tentokrát kandidovala pod názvem Sociálně liberální strana (SLP), i když v roce 2004 se voleb do EP zúčastnila ještě pod zkratkou SPIRIT, což označovalo složité stranické jméno Sociální, pokrokový, mezinárodní, regionální, úplně demokratická a orientovaná na budoucnost (Sociaal, Progressief, Internationaal, Regionalistisch, Integraal-democratisch, Toekomstgericht). Před pěti lety se tehdy ještě SPIRIT podařilo uzavřít kartel s vlámskými socialisty a v jeho rámci získat jeden mandát. Letos ­kandidovali samostatně a 0,96 % hlasů ve vlámském volebním kolegiu na zisk křesla v EP nestačilo. SLP, která je členem regionalistické Evropské svobodné aliance (EFA), dokonce prohrála s komunistickou Stranou práce (PvdA).

Valonsko – tradiční bašta socialistů

Ve Valonsku dopadly evropské volby jako drtivá většina voleb v posledních letech. Z osmi mandátů ve francouzskojazyčném kolegiu, kam patří Valonsko a Brusel, získala nejvíce – tři – strana, která vévodí regionální valonské vládě, Socialistická strana (PS). Ta vyhrála i souběžné regionální volby ve Valonsku. Strana regionálního premiéra Elia Di Rupa je tradiční volební vítězkou na chudším belgickém jihu.

Pouze v posledních parlamentních volbách ji dokázala ve Valonsku předstihnout liberální strana – Reformní hnutí, která patří k liberální frakci ALDE a eurostraně ELDR. Výjimečný úspěch se liberálům letos zopakovat nepodařilo, a proto vyšlou do EP dva své zástupce. Stejný výsledek dosáhli i frankofonní zelení ze strany ECOLO. Jejich dva zástupci poputují v EP znovu do frakce Zelení – Evropská zelená aliance (G–EFA).

Poslední mandát připadl ve francouzskojazyčné části voleb křesťanskodemokratické straně Demokratický humanistický střed (CDH). Tento mandát posílí frakci Evropské lidové strany. Zastoupení v EP opět uniklo nacionalistické Národní frontě (FN), inspirované svou francouzskou jmenovkyní.

Německý obvod v Belgii

Vedle hlasování ve francouzskojazyčném a vlámskojazyčném kolegiu se v Belgii konají volby do EP ještě v obvodu, v němž volí belgičtí občané německé národnosti. I v tomto obvodě, který kopíruje jednu ze součástí belgické federace, existuje stranické spektrum odpovídající politické scéně v ostatních částech Belgie (křesťanští demokraté, liberálové, socialisté, zelení, regionalisté – Strana německojazyčných občanů). V německém obvodě se volí jen jeden poslanec a od jeho zavedení ho vždy získala Křesťansko sociální strana – Evropská lidová strana (CSP–EPP). Její reprezentant Mathieu Grosch mandát obhájil s náskokem i letos.