Evropské volby – hlavní trendy
Všeobecně se očekávalo, že evropské volby v čase hospodářské krize pomohou levici. V realitě se ale opak stal pravdou. Socialisté dokázali zvítězit jen v Řecku, na Maltě, na Slovensku, ve valonské části Belgie, v Rumunsku, v Dánsku a ve Švédsku. V posledních třech jmenovaných státech ale celkové výsledky znamenaly, že socialistické strany přes zisk pozice nejsilnější strany s pravicí spíše remizovaly.
Strany, které můžeme přiřadit k pravici, se staly nejsilnějšími v devatenácti zemích Unie a ve vlámské a německojazyčné části Belgie. Z devatenácti zemí s vítězstvím pravice se ve dvou případech jednalo o strany patřící k nové konzervativní frakci (ECR) a o sedmnáct zemí, kde vyhrála členská strana Evropské lidové strany nebo strana, která se do ní hlásí (Lotyšsko).
Liberální strana se stala nejsilnější silou pouze v Estonsku.
Účast klesá
Letošní volby potvrdily dva trendy typické i pro volby před pěti lety a jeden naopak vyvrátily. Trendem, který letošní volební klání potvrdilo, se stala klesající volební účast (ze 45 % na 43 %), potvrzující, že voliči nepřikládají evropským volbám stále patřičný význam. Přes rozšiřující se pravomoci Evropského parlamentu voliči stálé volby do něj odsuzují nízkou účastí do kategorie voleb druhého řádu. Vzhledem k faktu, že volby pokrývají země, v nichž žije celkem půl miliardy občanů, jsou volby do EP největšími volbami druhého řádu na světě.
Volby v tomto roce rovněž potvrdily převahu pravice v EP, která platí již od roku 1999.
Vlády vs. opozice = remíza
Vyvrácena byla naopak charakteristika evropských voleb jako voleb, v nichž v drtivé většině vítězí opoziční strany, protože voliče využije tyto méně důležité evropské volby k tomu, aby vytrestal uprostřed funkčního období svou vládu. To pak vede k vítězství opozičních či k úspěchům netradičních stran. K tomu druhému se ještě vrátíme, ale nyní prozkoumejme, jak si vedly vlády, respektive strany, které je tvoří, v evropských volbách. Nejsilnější stranou se opoziční strana stala ve dvanácti státech, v dalších dvou státech (Bulharsku a Lotyšsku) vyhrála strana, která dosud není v národním parlamentu, protože od jejího vzniku neproběhly žádné národní volby. Ve dvanácti státech naopak vyhrála vládní strana, ve dvou případech z toho (v Rakousku a Rumunsku) byla nejúspěšnější stranou menší strana zastoupená ve velké koalici. V poslední, sedmadvacáté zemi – České republice – vítěze nelze zařadit, protože zemi vládne nestranická úřednická vláda. I zde ale vyhrála strana, která byla hlavní složkou poslední politické vlády.
Krajní pravice se zviditelnila
Výrazným trendem voleb se stal i nástup krajní pravice. Té se v několika státech podařilo profitovat z hospodářské krize a zaznamenat výrazné úspěchy. Většinou se ale jednalo jen o vstup do EP, a to ještě spíše v menších státech, takže si krajní pravice nebude moci ani založit vlastní frakci.
Vůbec ve věci frakcí v EP se převratné změny nekonaly. Evropská lidová strana (EPP) si zachovala pozici nejsilnější frakce, i když v ní již nejsou konzervativci z prvku Evropští demokraté (ED). Ti spolu s částí stran z bývalé frakce Unie pro Evropu národů (UEN) založili nefederalistickou frakci Evropští konzervativci a reformisté (ECR, podrobněji v samostatném článku). Zbytek UEN se spojil s euroskeptiky z bývalé a nyní již neobnovené frakce Nezávislost a demokracie (IndDem) a založili frakci Evropa svobody a demokracie (EFD, podrobněji v samostatném článku). Všechnu ostatní frakce zůstaly zachované a tak se počet frakcí nezměnil: stejně jako před volbami jich bude sedm. Jen druhá nejsilnější frakce – socialistická – si změnila název a bude se jmenovat Progresivní aliance socialistů a demokratů (PASD, podrobněji v samostatném článku). Socialisté celkově ve volbách oslabili a jejich frakce přes rozšíření o italský subjekt (Demokratická strana) bude slabší než dosud. Totéž platí pro liberály (ALDE) a komunisty (GUE–NGL). Lehce posílili zelení ve spojenectví s regionalisty. Konzervativní ECR je silnější, než dosud byla příbuzná frakce ECR, a antiintegrační EFD je přibližně stejně silná jako bývalá frakce IndDem. V řadě frakcí ale došlo ke změně vnitřní rovnováhy, například v EPP převážily strany křesťanskodemokratické a konzervativec ze Švédska ani nebyl zvolen do předsednictva.
Volby také objevily nový typ strany – stranu s jediným bodem programu, liberalizací internetu, a to v podobě úspěchu Pirátské strany ve Švédsku.
Příbuzní do Štrasburku!
Zajímavým trendem se letos stala častá kandidatura příbuzných známých politiků do EP. Do EP byla tak například zvolena žena švédského ministra zahraničí, syn bývalého polského prezidenta, dcera úřadujícího rumunského prezidenta či syn bývalého estonského premiéra a současného dosluhujícího poslance EP. Poslední dva jmenovaní byli dvěma ze tří kandidátů zvolených do EP jako nezávislí. Známý politik pomohl do EP i Bogdanu Kazimirzovi Marcinkiewiczovi v Polsku, tohoto neznámého jmenovce bývalého premiéra Poláci „vykřížkovali“ preferencemi do EP.
