Liberálně konzervativní akademie - Cevro

Co jsme četli v CEVRO revue před 8 lety


Volební systém je tématem dnešních dní. Již takřka deset se vedou debaty nad jeho změnou, posílením akceschopnosti vlády či zvýšením reprezentativity pro menší strany. Podívejme se, jak se na změnu volebního systému díval před osmi lety na stránkách CEVRO Revue politolog a ředitel CEVRO Ladislav Mrklas.

Není to tak dlouho, co jsme si mohli připomenout první výročí přijetí zásadní novely zákona o volbách do Parlamentu ČR. Novely, která razantním způsobem reformovala volební systém do Poslanecké sněmovny. Sotva po půl roce byla však volební reforma zastavena rozhodnutím Ústavního soudu, který zrušil většinu jejích podstatných součástí. Měla by tedy česká politická reprezentace – slovy klasika – „udělat tečku za tímto případem“?

Odpověď je prostá: ani náhodou. Česká politická scéna trpí stejnými neduhy jako v době, kdy byla volební reforma iniciována. V prvé řadě nemáme již více než pět let většinovou, a tudíž stabilní a zároveň akceschopnou vládu. (Stabilita socialistické vlády je dána toliko účelovou dohodou – opoziční smlouvou.) V důsledku toho není chování našich českých vlád ani dostatečně razantní, ani příliš odpovědné. Vlády se odhodlávají pouze k nezbytné údržbě věcí veřejných, namísto důsledného pokračování v reformách. A stejně neodpovědně se povětšinou chová opozice. Je si totiž dobře vědoma, že může v poklidu slibovat nesplnitelné. Takřka jistě jí nehrozí, že by snad své sliby musela naplňovat ve vládě. A kdyby snad opravdu byla nucena vstoupit do vlády, pak půjde o vládu koaliční nebo menšinovou. A tam se dá odpovědnost snadno přenést na koaliční partnery, nebo naopak na opoziční strany, které blokují vládní návrhy. Všeobjímající kompromisy se tak stávají prostředkem spokojeného přežívání v politice. Nikdo není za nic odpovědný, k neúspěchům se nikdo nehlásí, úspěch patří všem.

Důvody, proč takto vypadá česká politika, jsou nabíledni. Především současný volební systém do Poslanecké sněmovny, jíž je odpovědná vláda, nedává českému voliči do ruky účinný prostředek k potrestání nebo naopak k odměnění politické strany. Český volič tak má poměrně malý vliv na konkrétní politickou, neřkuli personální podobu vlády. O těchto „podružnostech“ totiž nerozhoduje výsledek voleb, ale povolební jednání, kde má nejvýhodnější postavení strana s největším koaličním potenciálem.

S tím souvisí obecný fakt, že české politické strany nehrají takovou roli, jakou jim přisoudili voliči ve volbách. Vrcholem pyramidy byla reálná úvaha o šéfovi KDU-ČSL, tedy až čtvrté nejsilnější strany (!), jako o premiérovi po volbách v roce 1998.

Mezi vedlejší, avšak neméně závažné důsledky tohoto stavu patří opětovné zatažení nereformované komunistické strany do politické hry. A také frustrace velké části voličů, kteří ztratili důvěru v politiku a ohlížejí se, někteří do minulosti, jiní hledají nové, často nestandardní politické alternativy. V neposlední řadě jsme svědky nových a nových vln zpochybňování samotných politických stran jako legitimního základu parlamentní demokratické politiky.

Na všech těchto neblahých vlastnostech současné české politiky má lví podíl stávající volební systém do Poslanecké sněmovny. Jeho jednotlivé prvky (zejména pak velikost volebních obvodů a způsob přepočtu mandátů) i výsledná kombinace totiž upřednostňují princip reprezentativity (či spíše proporcionality) před principem efektivity. Tyto dva principy jsou základem politicko-odborného sporu o charakter demokracie. Sporu, který je po desetiletí veden v západních zemích. Oba zmíněné principy mají nepochybně svou hodnotu. A je tedy dobré, pokud jsou alespoň do určité míry zastoupeny v každém demokratickém politickém systému. Zároveň je jisté, že nemohou být nikdy zastoupeny rovnoměrně, a že tedy vždy musíme některý z nich upřednostnit.

Hlavním kritériem pro naše rozhodnutí by měl být charakter společnosti, ve které jej chceme uplatnit. Pro multietnickou první Československou republiku nebo federativní Československo, kde vedle sebe žili příslušníci dvou velkých národů, byl vhodný model především zajišťující reprezentativitu zastoupení. Dnešní Česká republika je však zemí etnicky a jazykově velmi homogenní. Je také zemí bez výrazných regionálně či dokonce separatisticky zaměřených hnutí. Druhým významným kritériem při rozhodování je umírněnost rozhodujících politických sil. Ze současných pěti stran, zastoupených v Poslanecké sněmovně, jsou takovými stranami rozhodně čtyři (ČSSD, ODS, KDU-ČSL, US). Tyto čtyři strany získaly v posledních volbách přes 80 % hlasů, a proto i tuto podmínku můžeme považovat za splněnou. Lze tedy konstatovat, že v ČR je možné upřednostnit princip efektivity, a to zejména ve smyslu efektivity vládnutí.