20 let svobody: Nastolení komunismu a vůle lidu ve volbách 1946
Komunistická strana Československa po desetiletí odvozovala svoji vládu jako legální výsledek projevu vůle lidu Československa v parlamentních volbách roku 1946. Úvaha o tom, že Češi volili „z osmdesáti procent doleva (napůl komunisticky a napůl socialisticky)“, což je citát Petra Pitharta, sugeruje vidinu téměř apokalyptickou o tom, že tento národ propadl když ne přímo komunismu, tak socialismu.
Tato ideologie vznikla především nesprávnou interpretací voleb v zájmu komunistů: nebyla věnována pozornost volebnímu zákonodárství a zejména byla podle pravidel parlamentarismu závislá na získání většiny a podpoře ostatních koaličních stran.
Výsledky parlamentních voleb v r. 1946 byly především dobře připravené. Předpoklad vyslovený při jednáních představitelů československého západního a východního odboje v Moskvě v prosinci 1943, že po válce dojde v rámci obvyklé poválečné radikalizace k posunu doleva, byl nahrazen dohodou o zákazu kolaborujících politických stran.
Dosah některých opatření volebního zákona z roku 1946
Co znamenalo stanovení aktivního a pasivního volebního práva na 18 a 21 let? Až do té doby byly osoby mladší 18 let nezletilé a věk do 20 let byl (v trestním právu) všeobecnou polehčující okolností. Rovněž v přídělovém hospodářství byly tyto osoby pokládány za děti. Přihlédneme-li k situaci v jiných zemích, bylo volební právo od 18 let výjimečné. Přes varování vznesené ministerstvem školství a osvěty, že náladovosti a menší životní zkušenosti mladých lidí využíval fašismus a nacismus a vyslovené obavy, aby se tři nejmladší ročníky nestaly volebním faktorem, jehož početní vliv by nebyl úměrný politické vyspělosti, bylo těmto ročníkům volební právo přiděleno, takže do voleb přistoupilo bez zkušenosti s volbami v demokratické společnosti celkem čtrnáct ročníků, z nichž prvních sedm ročníků mužů náleželo k nejpočetnějším. Voliči ve věku 18–20 let tvořili 513 000 občanů oprávněných volit, tj. 7,2 %. Více než čtvrtina voličů šla k volbám poprvé ve svém životě. Průhledné cíle sledovalo také udělení volebního práva příslušníkům branné moci a Sboru národní bezpečnosti.
Všeobecné a rovné volební právo bylo přes varování odborníků, kteří se obávali precedentu i pro jiné oblasti, omezeno pouze na státní občany české, slovenské nebo jiné slovanské národnosti, takže byli vyloučeni nejen Němci a Maďaři, kteří měli být odsunuti, ale také osoby židovské národnosti a příslušníci maďarské a německé národnosti, kteří měli podle Ústavního dekretu o státním občanství československé státní občanství a dokonce i ti z nich, kteří se v čs. vojenských jednotkách zúčastnili druhého odboje.
Komunistická strana otiskla svůj volební program nejpozději. Pojala do něj prakticky vše, co obsahovala prohlášení jejích partnerů z Národní fronty. Nesmiřitelný boj nahradila národní a sociální solidaritou a tvůrčí spoluprací všech vrstev národa. K pracující dělnické třídě, kterou kdysi reprezentovala, přiřadila pracující inteligenci, zemědělce a živnostníky, pro něž všechny reklamovala svobodu práce a podnikání. Vedle rudých praporů se na dělnických manifestacích objevovaly i československé prapory, vedle Internacionály se zpívala i čs. hymna. Odpovídalo to cítění doby. Autonomie až do odtržení, požadovaná před válkou pro Území osídlená převážně Němci, se změnila v požadavek počeštění pohraničí a v aktivní účast při odsunu Němců. KSČ se proto mnohým současníkům jevila jako strana vlastenecká a státnická.
Předmětem úsilí o získání voličských hlasů bylo tradičně dělnictvo, ale i osídlenci v pohraničí (osidlovací Úřad mělo v rukou komunistické ministerstvo vnitra). K nim se řadili také zemědělci, vděční za příděly na rozparcelovaných velkostatcích. Inteligenci získávala strana proklamacemi o obnově školství, rozšíření české kultury do pohraničí a požadováním „nejpřednějšího místa“ pro kulturu, uměleckou a vědeckou práci. Formulovala do svého programu i to, co bylo pro ostatní demokratické strany samozřejmé, jako svobodu učení a svědomí, svobodu tisku, shromažďovací aj. Díky těmto požadavkům vypadal komunistický program pro nezkušené voliče úplněji než ostatní programy. Byl také koncipován se značnou obratností: vše, co se děje, a vše, co se má dít, je v zájmu lidu. Komunismus nebyl zmíněn vůbec, socialismus pouze jednou, v závěrečné části. Ani slovo o diktatuře proletariátu. Obecně se soudilo, že komunistická strana přestala být „přízrakem stálého ohrožení a nežádoucího nebezpečí pro většinu občansky cítícího národa, jest významným kladem pro náš budoucí vývoj …, postavila se na základ právního řádu a demokratických zásad“ (Svobodný zítřek). Pro volební úspěch KSČ mluvilo i to, že byla stranou neopotřebovanou a nevyzkoušenou. Čtrnáct ročníků z celkového počtu 53, které přistoupily k volbám, nebylo ještě rozvrstveno mezi politické strany, mnohé strany zanikly. Totalitní strany přinášejí ve svých programech snadná řešení všech problémů. Bylo to jako pokušení.
Článek je převzat ze stránek www.masarykovaspolecnost.info.
