Řecká varianta je spravedlivější než skotská

09. dubna 2009
09 Dub
www.revuepolitika.cz
01.04.2009

Jakub Charvát ve svém příspěvku (v Revue Politika 3/2009 – pozn. red.) reaguje na můj článek týkající se návrhu volební reformy. Dovolím si polemizovat se třemi tezemi, které v textu uvádí a na jejichž základě s původním článkem nesouhlasí.

V úvodu autor zpochybňuje charakter Saint-Laguëho volebního dělitele a posuzuje jej jako nejproporčnější volební přepočet, jenž malé strany nezvýhodňuje. Tento argument není pravdivý. Pokud totiž srovnáme obě diskutované varianty, tedy řeckou a skotskou, vyplyne, že poměr obou variant v kritériu disproporcionality výsledků je prakticky vyrovnaný (viz tabulky). Poměr by výrazně nezměnila ani varianta s pevným devítimandátovým bonusem, o níž se zmiňuji dále.

Tabulky: Poměr hlasů a mandátů u jednotlivých variant volební reformy

2006Procento hlasůProcento mandátů (skotská varianta)Procento mandátů (řecká varianta)
ODS35,384042,5
ČSSD32,3233,533,5
KSČM12,811312,5
KDU-ČSL7,2276
SZ6,296,55,5


2002Procento hlasůProcento mandátů (skotská varianta)Procento mandátů (řecká varianta)
ODS24,4726,527,5
ČSSD30,23737,5
KSČM18,5120,520
Koalice14,271615


1998Procento hlasůProcento mandátů (skotská varianta)Procento mandátů (řecká varianta)
ODS27,7430,530,5
ČSSD32,33940,5
KSČM11,031211,5
KDU-ČSL8,999,59
US8,698,5


1996Procento hlasůProcento mandátů (skotská varianta)Procento mandátů (řecká varianta)
ODS29,613641
ČSSD26,4428,528,5
KSČM10,331110
KDU-ČSL8,0787
ODA6,367,55,5
SPR-RSČ898


Řecká varianta produkuje spravedlivější (rozuměj proporčnější, a tedy poměrnému systému více odpovídající) výsledky než skotská varianta. Zajímavé také je, že s výjimkou posledních voleb se Saint-Laguëho přepočet k malým stranám choval pokaždé daleko vstřícněji než Hagenbach-Bischoffova metoda.

Druhý Charvátův argument se týká povahy přepočtu v druhém skrutiniu. Podle něj splňuje znaky stranického blokového hlasování, a je tedy většinové. To je však pravda pouze za podmínky, že je daná technika použita i v prvním skrutiniu. V případě řecké varianty tomu tak ale není. Druhé skrutinium je jen doplňkové; přerozděluje mandáty, o nichž voliči již rozhodli – v osmi sdružených, resp. čtrnácti volebních krajích. Druhé skrutinium je tedy pouhou technikou přerozdělení zbylých mandátů, na niž voliči nemají přímý vliv. Odpadá tím i tzv. psychologický vliv volebního systému, o němž mluvil Giovanni Sartori a který počítá s tím, že voliči jsou při svém rozhodování ovlivněni mj. i parametry volebních systémů. Popisovat první skrutinium jako poměrné a druhé jako většinové je sice technicky správné, reálně je ale první skrutinium (nejen v počtu rozdělovaných mandátů) důležitější.

Třetím zásadním argumentem je autorovo tvrzení o typech smíšeného volebního systému. Tvrdí: „Podle toho, zda mezi jednotlivými úrovněmi volebního systému existuje nějaká vazba, rozlišují Wattenberg se Shugartem smíšený proporční systém (vazba existuje) a smíšený většinový systém (vazba neexistuje). Z hlediska ústavní podmínky na systém poměrného zastoupení by byl zřejmě ještě obhajitelný smíšený proporční systém, smíšený většinový systém ale jen stěží.“ Následně uvádí, že řecká varianta takovou vazbu postrádá, a proto je neústavní. Toto tvrzení je ale nepravdivé. Rozdělení bonusu je přímo závislé na počtu rozdělených mandátů v prvním skrutiniu; i z tohoto důvodu je jeho velikost neurčitá, „plovoucí“. Podobně by musel uvažovat i Ústavní soud. Nemohl by se omezit pouze na zrušení přidělení bonusu, aniž by zasáhl do první úrovně rozdělování mandátů. (Navíc upravená varianta, s níž přišel ministr Pospíšil a která hovoří o devíti pevně přidělovaných mandátech, uvedenou vazbu paradoxně ztrácí a Charvátovou perspektivou se volební systém stává smíšeným. Rovněž je třeba upozornit, že změnou dochází k „vybití“ kritických argumentů, že hranicí smíšenosti je deset mandátů a plovoucí bonus by ji mohl překročit.)

Autor v textu používá řadu dvojznačných tvrzení – srovnává navrhovanou Hagenbach-Bischoffovu metodu s tou z devadesátých let, ačkoliv vzápětí uznává, že byla aplikována v prostředí jiných volebních obvodů. V jiné části uvádí, že „není možné jednoznačně říci, zda při aplikaci řecké varianty půjde o smíšený systém“ a také relativizuje pozitivní dopad „řeckého“ návrhu na Stranu zelených. Oproti současnému volebnímu systému je však disproporcionalita nižší. Stejně tak Charvát neurčuje přesně ani výsledný bonus a nebere v potaz, že by nedosahoval nominálního počtu všech přidělených mandátů vítězné straně, ale pouze takového počtu, o nějž by se tento počet lišil od případného jiného typu přidělování mandátů (např. d´Hondtova), při kterém by vítězná strana dostala jinou (největší) část mandátů.

Navrhovaná změna volebního zákona jistě není bez chyb a je podmíněna stranickou realitou. Na druhou stranu činí volební systém spravedlivějším a více odpovídajícím demografickému složení ČR.

V souvislosti s pádem vlády je schválení volební reformy méně pravděpodobné, nicméně vstřícný krok ODS stanovit pevný bonus devíti mandátů je ústupkem jak lidovcům, kterým se nezamlouvala eventualita příliš velkého bonusu, tak i kritikům reformy, kteří operovali s číslem deset jako hraničním. Přestože stanovení pevného bonusu není ideální (Ústavní soud jej může zrušit, aniž by se změna dotkla prvního skrutinia; existuje tedy hrozba „volební krize“, resp. nerozdělení všech mandátů), je stále v mantinelech programového prohlášení vlády a napomáhá řešení situace, jíž jsme byli v Poslanecké sněmovně v poslední době svědky – nekontrolovaného přeskupování poslanců a permanentního vyvolávání nedůvěry v občanech.

Dosud se při komentářích o návrhu používala řada argumentů, často však operovala na teoretické, nikoliv praktické bázi. Rozhodnutí o změně volebního systému je však vrcholně politické. Přistupujme proto tak i k předloženému návrhu.


Zbyněk Klíč
výkonný redaktor CEVRO Revue

Původní verzi článku najdete zde