Liberálně konzervativní akademie - Cevro

V poslední době jsme svědky jevu známého jako zelenání pravice. V rámci tohoto jevu lze pak vymezit přibližně dvě kategorie, za prvé uzavírání koalic mezi pravicovými stranami a zelenými a za druhé, a to zejména, přebírání ekologické problematiky a „zelené“ agendy přímo do programu pravicových stran.
   V tomto kontextu je v současnosti zmiňována zejména britská konzervativní strana po nástupu Davida Camerona. V tomto textu se budu zabývat pouze touto druhou kategorií.
   Nechci a nebudu zde rozebírat, nakolik je enviromentalismus slučitelný s konzervatismem či liberalismem. Budu se spíše zabývat konkrétní politickou strategií pravice vůči enviromentalismu. Zcela kruciální otázky tak zní, měla by pravice otevírat témata ochrany životního prostředí? Měla by se výrazněji profilovat tímto směrem? A do třetice, měla by tato témata tvořit základ její předvolební agendy?
   Každá pravicová strana, která má ambici být catch-all-party, by zcela určitě měla mít program své ekologické politiky. Pokud je taková strana ve vládě, měla by a pravděpodobně i musí řešit ekologické problémy, protože ty reálně existují. Ekologickými problémy mám na mysli celou škálu problémů, od havárie ropného tankeru přes nadměrnou hlučnost komunikací až po čistotu ovzduší. Ať už vláda k těmto věcem zaujme jakýkoli postoj, je nutné, stejně jako v jakékoli jiné oblasti, aby byla schopna svou politiku vysvětlit a prodat lidem.
   Logicky zde tak existuje jistá profilace tímto směrem. Otázkou spíše je, nakolik je potřeba tyto změny akcentovat? Domnívám se, že v případě, kdy se na této problematice neprofiluje žádná z relevantních stran a zároveň existuje poptávka elektorátu po postmateriální hodnotě ochrany životního prostředí, je pro pravici možné a výhodné, jako právě v případě britských konzervativců v čele s Davidem Cameronem, vydat se cestou akcentace témat ochrany životního prostředí, boje proti globálnímu oteplování, podpory emisním povolenkám a celkově se tak posunout směrem ven z tradičního prostoru vpravo. Cenou za tento posun je pak právě ztráta, či minimálně otupení dosavadního charakteru takovéto pravicové strany, mnohdy zcela oprávněně spojená s otázkou, zda je tato strana stále ještě stranou pravicovou.

ČR není Británie
Rozdíl mezi situací v této věci je mezi Británií a Českem dosti značný. V Británii před nástupem Davida Camerona do čela Konzervativní a unionistické strany žádná jiná strana relevantní na celostátní úrovni toto téma nevlastnila, v Česku jej vlastní Strana zelených. Téma ochrany životního prostředí může jakákoli jiná strana akcentovat silněji než Zelení jen stěží.
   Navíc čeští Zelení nedosáhli svého úspěchu ve volbách do PS PČR v roce 2006 díky svému zelenému programu, ale díky tomu, že se jim podařilo získat velkou část hlasů liberálních voličů a voličů takzvané pravdy a lásky. Zelení tak nebodovali v regionech s výraznou ekologickou zátěží, jakými jsou například Ústecký a Moravskoslezský kraj (v Moravskoslezském kraji zaznamenali dokonce nejslabší výsledek ze všech krajů), ale hlavně v místech s vysokou životní úrovní a tradičně silným postavením ODS, jedná se zejména o kraj Liberecký, o Prahu a další velká města.
   ODS by se určitě měla snažit otevřít nová témata, a to nejlépe v těch oblastech, kde dosahuje na vládní úrovni největších úspěchů. Zároveň by se mělo jednat o témata, kterými lze oslovit co možná nejširší vrstvy obyvatel. I z výše uvedených důvodů se nedomnívám, že se jedná o témata ochrany životního prostředí. ODS samozřejmě musí, jakožto catch-all-party, mít k této problematice program, nicméně ten by měl být jen doplňkem, a ne vlajkovou lodí volebního programu. Nosným tématem volební kampaně by se spíše měla stát agenda práva a spravedlnosti. Mám na mysli zejména problematiku vymahatelnosti práva, ale i kriminality a korupce. Dokonce je ke zvážení, zda by v rámci takovéto agendy neměla být prosazována politika známá jako třikrát a dost.