Liberálně konzervativní akademie - Cevro

Václav Benda vystudoval Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy a již v roce 1968 se angažoval ve studentském hnutí. Byl jednou z nejvýraznějších osobností české protikomunistické opozice – patřil mezi první signatáře a mluvčí Charty 77 (v letech 1979 a 1984). V letech 1979–1983 byl komunistickým režimem vězněn. Spoluzakládal též Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS).

Ten měl, jak název napovídá, na starosti především sledování případů politické perzekuce, informování o jejích obětech doma i v zahraničí a praktickou pomoc stíhaným a jejich rodinám. Pochopitelně, bez ohledu na jejich osobní politické či „světonázorové“ přesvědčení. Šlo o práci velmi nevděčnou, o jakousi první linii střetu opozice s režimem. Ačkoliv je Václav Benda správně zařazován jakožto přestavitel křesťanského proudu v českém disentu, neusiloval o vytváření nějakého křesťanského disidentského ghetta ani se neomezoval na otázky náboženské svobody. Ba právě naopak, Bendův postoj byl veskrze katolický čili univerzální, vedený zájmem o každého člověka, jehož režim zotročuje a jemuž brání ve svobodném naplňování jeho vlastního života. V užším politickém smyslu to pak znamenalo snahu o společné působení všech jednotlivců a skupin, které spojoval odpor vůči komunistickému systému.

Svorník teorie a praxe
Filosof Benda (vydavatel samizdatového časopisu PARAF – PARalelní Akta Filosofie) v sobě integrálně spojoval teorii s praxí. Kromě svých konkrétních aktivit v Chartě i VONSu proslul hlavně svým te­ore­tic­ko­-stra­te­gic­kým textem Paralelní polis, jenž měl poskytnout praktický návod pro činnost Charty 77. Benda v něm ­ape­loval na vytváření nezávislých vzdělávacích, kulturních, informačních, diskusních, ale i ekonomických struktur, zejména ve smyslu hmotné pomoci perzekvovaným i shromažďováním prostředků na opoziční činnost. Tvrdil též, že by se opozice měla obracet především na společnost, nikoliv na úřady. Volal tedy přesně po tom, co tvořilo základ úspěchu polské opozice. Ale v prostředí Charty převládl spíše odpor k organizovaným vazbám a důraz na neformálnost, byť je třeba vzít v úvahu i obtížné podmínky, které vytváření organizační sítě silně nepřály.

Tvůrce konzervativní části ODS
Po listopadu 1989 se v českých zemích ustálilo pojetí, které z náboženství činí cosi soukromého na neděli, věc spíše až záhrobní než to, čím by (v případě křesťanství zcela nepochybně) mělo být: vodítkem a normou pro aktivní působení v konkrétním čase a prostoru. To vystihuje Bendovo politické myšlení a jednání před rokem 1989 i po něm. Církev se tak často redukuje na spolek provozovatelů kultu a KDU­-ČSL se v honbě za hlasy v převážně ateistické (agnostické) společnosti za křesťanství spíše stydí. ­Mi­mochodem, Václav Benda, navzdory přikázání „milujte nejen bližního, ale i své nepřátele“, právě lidovce v lásce zrovna neměl. Patrně kvůli jejich přespříliš pragmatickému „bytí při tom“ za každou cenu i kvůli temným vazbám řady významných činitelů strany z doby komunistického režimu. I proto nakonec přivedl svou KDS do aliance s ODS, kde mohla tvořit základ pro vznik křesťanského (konzervativního) křídla převážně liberálních Občanských demokratů.
   Je hořkou ironií osudu, že KDS převzal uhlazený Ivan Pilip, jenž se tak vyšvihl až ke korunnímu princovství v ODS a po „Sarajevu“ a několika dalších peripetiích až do křesla viceprezidenta Evropské investiční banky. Je-li Pilipova kariéra znamením doby, pak Bendův život svědčí o tom, že na něco podstatného zapomínáme.

Václav Benda (8. 8. 1946–2. 6. 1999)
• signatář Charty 77
• vydavatel a redaktor samizdatového filosofického časopisu Paraf
• zakladatel a předseda Křesťanskodemokratické strany