Republikáni a volby v roce 2008
Po těžké porážce z roku 2006 představují výsledky voleb v roce 2008 další významný neúspěch Republikánské strany, která tak během pouhých čtyř let ztratila úřad prezidenta, většiny v obou komorách Kongresu a zaznamenala i řadu neúspěchů na úrovni jednotlivých států.
Volbami se potvrdily některé nepříznivé trendy, s nimiž se strana bude muset snažit vypořádat.
Eroze postavení na severovýchodě
Prvním takovým trendem je dlouhodobá eroze jejího postavení na severovýchodě USA. Je pravdou, že zejména v minulosti byl tento trend více než vyvážen republikánskými zisky v bývalých jižanských státech, nicméně v posledních dvou volbách, během nichž republikáni mimo jiné přišli o téměř všechny své kongresmany za stát New York, to již neplatilo. Navzdory dlouhodobě klesajícímu volebnímu potenciálu a politického významu této části USA by proto mělo být prvořadým úkolem republikánů pokusit se získat zpět alespoň část ztracených pozic.
Pokud jde o důležité voličské skupiny, pro republikány představuje velký problém rostoucí podpora Demokratické strany mezi mladými (do 30 let) a hispánskými voliči. Ačkoliv mimořádný úspěch Obamy u mladých voličů (podle povolebních průzkumů jej volilo 66 % voličů mladších 30 let) byl zčásti dán souběhem několika mimořádných okolností (rasový apel Obamy, stáří obou protikandidátů, prezentace Obamy jako kandidáty „změny“ aj.) průzkumy naznačují, že tito voliči více důvěřují větší roli státu a levicové agendě, než jejich starší souputníci, kteří prožili období 70. let a tehdejší neúspěchy amerického sociálního státu a státních zásahů do ekonomiky. Situaci republikánů navíc zhoršuje fakt, že demokraté byli v uplynulých letech výrazně úspěšnější při propagaci svých názorů, získávání finančních prostředků a mobilizaci voličů prostřednictvím internetu, přičemž zejména mladí voliči jej používají jako hlavní informační zdroj.
Republikáni se rovněž musí pokusit zvýšit svou podporu v řadách hispánských voličů, kteří zejména ve státech podél hranic s Mexikem představují stále významnější voličskou skupinu. Nezdá se přitom, že automatickým řešením je pro republikány podpora imigrační reformy, která by ve svých důsledcích znamenala amnestii pro ilegální imigranty. Ačkoliv právě McCain patřil na straně republikánů ke stoupencům takové politiky, zaznamenal menší podporu ze strany hispánských voličů než George Bush v roce 2004 (i když je pravdou, že tento výsledek je částečně zkreslen hlasováním mladých hispánských voličů, kteří nově přišli hlasovat pro Obamu).
Pokud jde o hlasování voličů podle příjmů, zatímco republikáni si nejlépe vedli u voličů se středně velkými příjmy, Obama a další demokratičtí kandidáti dokázali zvítězit díky zdánlivě paradoxní koalici tvořené především skupinou nejbohatších voličů a voliči s nízkými příjmy. Jak připomíná známý americký politický komentátor Michael Barone, právě díky takové volební koalici, kterou přitáhla jeho politická agenda (štědrá podpora a rozbujelé sociální programy pro chudé, tolerance vůči kriminálníkům z řad skupin obyvatel z nízkými příjmy), dokázal v New Yorku už v 60. letech ve volbách dvakrát zvítězit tehdejší starosta John Lindsay. Dlouhodobé výsledky jeho politik ovšem byly pro New York a obyvatele dalších měst, kde se k moci dostali politici s podobnou agendou, katastrofální.
Fiskální konzervatismus, boj proti korupci, nové tváře
Ačkoliv se program Obamy od těchto programů zčásti liší, zdá se být zřejmé, že i zde ponesou významnou část nákladů demokratických ekonomických politik přímo či nepřímo příslušníci střední třídy. Právě tady se republikánům nabízí asi nejlepší šance, jak zlepšit své volební výsledky. Je k tomu ale nutné, aby se vrátili k idejím fiskálního konzervatismu a boje proti korupci (a to i ve vlastních řadách) a aby současně předložili hodnověrné a politicky průchodné plány reformy zdravotnictví a sociálního zabezpečení. Pokud jde o taktiku v Kongresu, republikáni si nemohou dovolit vystupovat obstrukcionisticky za každou cenu (jinak se vystaví obvinění médii ze skrytého rasismu), avšak současně by se měli ve spojení s konzervativními a umírněnými demokraty pokusit zabránit realizaci těch nejhorších částí Obamovy politické agendy. V neposlední řadě je nutné, aby se do popředí dostaly i nové osobnosti, které dokážou razantně obhajovat republikánský program a zvýší politickou přitažlivost strany v očích středopravicových voličů. V tomto ohledu již republikáni učinili první kroky a po rezignaci některých dosavadních nejvyšších představitelů strany ve Sněmovně reprezentantů se do jejího vedení dostali někteří z nejslibnějších kongresmanů, jakými jsou Eric Cantor, Mike Pence či Pete Sessions, kteří by mohli společně se skupinou populárních republikánských guvernérů (vedle Sarah Palinové například Bobby Jindal, Charles Christ či John Hoeven) a některými mladšími schopnými senátory (např. John Cornyn, Tom Coburn či Jim DeMint) reprezentovat dlouhodobou budoucnost strany.
