Liberálně konzervativní akademie - Cevro

Co považujete za hlavní příčiny ekonomické krize?
Úvěrová expanze centrální banky v kombinaci s regulacemi, jež nutily firmy přehlížet riziko spojené s ­po­skytováním hypoték, stojí neoddiskutovatelně za dnešními problémy. Vedle toho existuje samozřejmě řada drobnějších vlivů, ovšem bez masového pumpování peněz do ekonomiky FEDem by nikdy problémy nenabyly takového rozměru.

Stojí v počátku krize regulace nebo krize volného trhu?
Bankovnictví je jedno z nejregulovanějších odvětví a centrální banka je státem vytvořeným monopolem. Těžko si představit v tomto odvětví „krizi volného trhu“, neboť nic takového nemá šanci vůbec existovat. Je ale třeba si uvědomit, že současná podoba regulace samozřejmě vyvolá perverzní chování soukromých subjektů. Tedy že vláda svými dotacemi a regulacemi a centrální banka svou expanzí vytvoří prostor, aby banky půjčovaly méně majetným a rizikovějším klientům, aby se chovaly rizikověji, krátkodobě se těšily velkým ziskům a spekulovaly, že možné následné problémy přesunou na bedra daňových poplatníků.
   Mimochodem, F. A. Hayek – velký teoretik kapitalismu – dostal Nobelovu cenu právě za vysvětlení toho, čeho jsme dnes svědky; ukázal, jak politika levných úvěrů vyvolává zdání prosperity, ale ve skutečnosti je jen bublinou, díky níž dojde k pokřivení výrobní struktury, jejíž nutná korekce vede k bolestným jevům – krachům, propuštění, nezaměstnanosti. Je škoda, že centrální banky a vlády si Hayekovy poznatky neosvojily a stále věří, že hospodářství mohou úvěrovou expanzí pomoci.
   Zajímavou otázkou je ovšem bezpochyby i to, jak je možné, že řada institucí, specialistů na obchod s rizikem, se zúčastnila velké párty na vlně úvěrové expanze, aniž by dělaly to, za co byly placeny. Jejich krach by měl být „odměnou“ za jejich nekvalitní služby.
   Jaký je lék? F. A. Hayek ve své knize Soukromé peníze tvrdí, že historie je dlouhou sérií inflací zosnovaných centrálními bankami ve prospěch států a jejich centrálních bank. Dnes zažíváme jen další variaci na totéž téma. Proto by se opět měla do povědomí laické i odborné veřejnosti dostat myšlenka, že centrální banka neprospívá, ale škodí; a následně otázka, zda neodpolitizovat peníze a nehledat cesty k odstranění tak mocné instituce, jako je centrální banka; zdroje velkého rizika a často i utrpení milionů lidí na celém světě. K myšlenkám tzv. svobodného bankovnictví se dnes hlásí nejen akademici, ale i někteří z osvícenějších centrálních bankéřů. Koneckonců krach socialismu nás vedl k odstranění státní plánovací komise a ne k její „lepší regulaci“. Státní plánovací komisi na úvěrovém trhu v podobě bankovní rady centrální banky stále máme a možná že i tato instituce by měla uvolnit místo pro fungování nepokřiveného úvěrového trhu.

Jak by krizi řešil pravověrný liberální ekonom a jak v této souvislosti hodnotíte počínání evropských státníků?
Chyba vznikla v inflační politice centrální banky, řešením proto nemůže být další produkování inflace a umělé snižování úrokových měr. Vláda tedy musí přestat žít nad poměry a centrální banky musí přestat manipulovat s úrokovými měrami a tlačit je směrem k nule. Světoví státníci však bohužel dělají opak, a tak deformace výrobní struktury nadále pokračuje – a tedy vzniká potenciál pro další budoucí krizi. Tu samozřejmě vládní regulátoři okamžitě označí za další krizi svobodného trhu!

Dá se srovnat dnešní situace s ekonomickou krizí 30. let?
Dnes jsou podmínky jiné než tehdy – jsme bohatší a nehrozí masové rozšíření chudoby. Ekonomiky jsou, zdá se, flexibilní a politici naštěstí neuvažují o zavádění cel a ochromení světového obchodu. Proto můžeme stále dnešní krizi považovat za „omezený sektorový problém“, nikoliv světový kolaps. Na druhou stranu, prohlášení budoucího amerického prezidenta Baracka Obamy (jehož kampaň byla mimochodem velmi štědře financována zkrachovalými polostátními hypotečními agenturami), že zvýší daně a rozšíří expanzi vlády, flexibilitě ekonomiky nepomáhá a dnešní situace na finanční krizi může i toto odrážet.

V jakém časovém horizontu podle vás důsledky krize pominou?
Záleží na reakci vlád, stejně jako za Roosevelta, který – byť je jedním z nejoslavovanějších amerických prezidentů – přeměnil svými politikami krátkou recesi ve více než desetiletí trvající krizi, která zcela přetrasformovala americkou společnost a z USA učinila de facto sociální stát se všemi neduhy z toho plynoucími. Nesmíme tedy opakovat Rooseveltovy chyby – bránit přizpůsobení a prodlužovat neživotaschopné projekty další inflací a dotacemi. V takovém případě může krize odeznít spíše v řádu měsíců než let. Za přispění aktivních politiků však můžeme mít co dočinění s krizí trvající roky.
   V této souvislosti bychom neměli zapomínat, že války a krize jsou zdravím státu. Stát v době krizí vždy posiluje svou moc – začíná regulovat, znárodňovat, zdaňovat a přerozdělovat. Lidé si prostě nechávají líbit věci, proti nimž by se za „normálních“ okolností velmi bránili.

 
Josef Šíma (nar. 1972)
• profesor Katedry ekonomie a managementu Vysoké školy CEVRO Institut