Liberálně konzervativní akademie - Cevro

Vlády po celém světě panikaří a schvalují tučné státní podpory pro své banky. Automobilky se inspirovaly a přesvědčují stát, že bez jeho pomoci nepřežijí. Je státní pomoc lékem, nebo přináší morální hazard?

Pokud se v polovině 90. let vytýkalo ČR, že provádí bankovní socialismus, poslední kroky vlád v USA i EU přinášejí bankovní socialismus v desetinásobné velikosti. Nikoli finanční krize, ale hysterické reakce vlád začínají ohrožovat základy tržní ekonomiky. Znárodnění bank, záruky za úvěry, neomezené pojištění vkladů a nové regulace ukazují, že finanční sektor zažívá revoluci.

Americký plán
Emergency Economic Stabilization Act za 700 miliard dolarů, který se dosluhující americké administrativě podařilo protlačit Senátem a Kongresem, burzy příliš nenadchl. Původně měl stát vykoupit toxické hypotéky a deriváty, pomoc měla být poskytnuta postupně. Návrh byl šit horkou jehlou. Finanční instituce je definována mlhavě, takže o státní podporu státu bude moci žádat kdekdo.
   Existuje nebezpečí, že banky se přestanou chovat odpovědně, když vědí, že jim stát v potížích pomůže. Klienti mohou být motivováni přestat splácet hypotéky, nechat banku jejich pohledávku odprodat a nakonec od finančního zprostředkovatele vlastní dluh odkoupit za minimální cenu. Původní objem špatných hypotéčních úvěrů v hodnotě 300 miliard dolarů se tak při státním řešení může ještě zvýšit.
   Dosluhující americký ministr financí Henry Paulson už změnil strategii s tím, že podpora nepůjde na vykoupení špatných aktiv, nýbrž bude využita jako kapitálové injekce. Balíček v každém případě změnil vztah veřejného a soukromého sektoru v USA. Zatímco dříve byl vklad v bance soukromou záležitostí a banka soukromou institucí, po schválení plánu odpovídá za dobré či špatné obchody nikoli manažer nebo vlastník, nýbrž stát.

Evropské balíky
Evropské země vyčlenily na pomoc bankám neuvěřitelné dva biliony eur. Na sanaci bank vyčlení Británie 500 miliard liber, Německo půl bilionu eur, Irsko 400 miliard eur, Francie 360 miliard eur, Dánsko 200 miliard eur, Rakousko 100 miliard eur. Pokud Evropa vynakládá na krizi troj- až čtyřnásobek toho, co USA, není to normální. Záchranné plány nespadnou z nebe. Protože zvyšování daní by neprošlo, vlády si na ně musí půjčit. Tím odčerpají zdroje ze soukromého sektoru, zapůsobí efekt vytlačování.
   Rozvolnění Paktu stability, které Německo, Británie, Itálie a Francie prosadily v celé Unii, může ohrozit stabilitu eura. Už v roce 2005 si členové eurozóny prosadili, že za určitých okolností lze rozpočtová pravidla zmírnit. Např. v situaci, kdy členská země padne za oběť mimořádným událostem, které jsou mimo její kontrolu. Za takovou událost se teď považuje právě finanční krize. Je to bezvadná výmluva. Nejvíce z rozhodnutí těží Francie, která dlouhodobě nedodržuje limit deficitu veřejných fi­nancí.
   Neomezené garance vkladů fungují na principu „ožebrač svého souseda“. Pojištění vkladů není zadarmo, nýbrž jde na účet daňových poplatníků. Jako z jiného světa působí nápad Evropské komise posílit 25 miliardami eur krizový fond EU, jenž by vyplácel peníze lidem, kteří přišli kvůli krizi o práci. Podpory v nezaměstnanosti jsou všude v národní kompetenci, globalizační fond je mrháním penězi. 
   Státní pomoc automobilkám je nedomyšlená. Krize evropských a amerických automobilek nesouvisí ani tak s finanční krizí, nýbrž s cenou ropy, která vylétla v létě až příliš vysoko. Lidé začali šetřit a poptávají auta s nízkou spotřebou. Pokud dochází ke změně struktury poptávky, je to ozdravný proces. Jak cena ropy dnes klesá, automobilový průmysl se dříve či později postaví na nohy. Státní pomoc není třeba.

Politická neodpovědnost
Místo aby zachoval klid a uklidnil veřejnost, svolává francouzský prezident Nicolas Sarkozy tiskové konference, na nichž dramatickým hlasem oznamuje, že finanční krize na nás udeří „s ničivou silou“ a její důsledky budou osudové. Řešením finanční krize je prý vybudovat „nový kapitalismus“ s větší regulací a odpovědností státu. Hyperaktivita francouzského prezidenta působí víc škody než užitku.
   Výsledky listopadového summitu G20, na němž se sešli šéfové zemí představujících 90 % světové ekonomiky, jsou znepokojivé. Summit načrtl spíše vágní úkoly. Podrobnosti, které se dojednají v březnu 2009, však mohou přinést nepříjemná překvapení v podobě větší regulace finančních trhů. Že by MMF či Světová banka mohly lépe předvídat budoucí finanční krize, je utopie. Finanční krize jsou z podstaty nepředvídatelné.
   Nynější krize není selháním trhu, ale selháním státu. Zavinila ji státní podpora riskantních hypoték. Státní dotace zdraví finančního sektoru neprospěje. Místo aby neúspěšné firmy zkrachovaly a menší se spojily, stát ­zachraňuje všechny. O pomoc přitom žádají nejen nemocné, ale i zjevně zdravé firmy, které si chtějí přilepšit. Náklady rozpočtového hýření budou astronomické.