Liberálně konzervativní akademie - Cevro

Popsal byste čtenářům základní charakteristiky obou stran politického extremism, tedy pravicového i levicového?
Předně bych začal tím, že pravicový i levicový extremismus jsou zaměřeny proti demokratickému zřízení. I když se to možná nezdá, mají několik společných rysů. Společné jim je to, že jejich představitelé jsou značně dogmatičtí a pasují se do role hlasatelů nezpochybnitelné pravdy. Zároveň jsou značně netolerantní, což se projevuje v tom, že okolní svět interpretují v nesmiřitelných pozicích stoupenec–nepřítel. Každá země má jinak nastaveny parametry měření míry extremismu jednotlivých stran. Například v českém politickém prostředí nepanuje shoda v tom, jestli je dnešní KSČM stranou extremistickou (a tedy antidemokratickou) či nikoli. Dočasná komise Senátu ČR nasbírala přes 70 indicií, které podle nich KSČM z extremismu usvědčují. Jiná komise, například kdyby byla ustanovena v Poslanecké sněmovně, by třeba došla k jiným závěrům. V poslanecké sněmovně se totiž s komunisty čile spolupracuje, tam by si to jen tak někdo nedovolil. V tom se situace v senátu liší. Tato neshoda platí i například o německé Levicové straně (Die Linke). Zatímco v českých pravidelných zprávách o extremismu KSČM nefiguruje mezi levicově extremistickými subjekty, je to u Die Linke jiné, tu v německých zprávách o ochraně ústavního pořádku nalezneme. Tento odlišný přístup je zcela jistě ovlivněn odlišným postavením obou stran ve stranických systémech obou zemí, Die Linke není na celoněmecké úrovni třetí nejúspěšnější stranou jako KSČM v České republice.
   Tu odlišnou míru nedemokratičnosti vyjadřujeme i terminologicky, rozlišujeme mezi populismem, radikalismem, extremismem a terorismem, přičemž populistické a radikální strany ještě nejsou antidemokratické, pouze vyjadřují radikální stanoviska. Strany extremistické a teroristické pak porušují zákon.
   K otázce základní charakteristiky pravicového a levicového extremismu: Velmi zjednodušeně řečeno považujeme za pravicový extremismus takové politické síly, které usilují o utvoření rasově, etnicky i kulturně jednotné pospolitosti. Je pro ně typická nenávist vůči cizincům, vůdcovský princip, princip nadřazenosti, rasismus, antikomunismus atd. V ČR můžeme dnes odlišit tři základní kategorie: za prvé populisticko-nacionalistickou pravici reprezentovanou zejména Národní či Dělnickou stranou, za druhé strany fašizující jako například Vlastenecká fronta a za třetí neonacistické organizace jako například Bohemia Hammer Skinheads a Národní odpor.
   Levicový extremismus je reprezentován na straně jedné komunistickým (resp. trockistickým), na straně druhé anarchistickým křídlem.

Který typ extremismu je v Evropě silnější – pravicový, nebo levicový?
Politologové dnes vedou diskuze o tom, zda je celkově vzato společensky nebezpečnější pravicový nebo levicový extremismus. Tu diskuzi nepovažuji za adekvátní, neboť je zřejmé, že ohrožení lidské svobody a plurality názorů hrozí zprava i zleva. Celkově vzato můžeme však přeci jen poněkud diferencovat. Pravicový extremismus ve většině evropských zemí bývá označován za tzv. tvrdý extremismus, levicový za tzv. měkký extremismus. Aktuálně jsou totiž společensky více nebezpeční pravicoví extremisté či populisté, což je dobře viditelné i například v sousedských zemích ČR, zejména v Německu. Míra společenské nebezpečnosti však ne vždy koreluje s politickou silou jednotlivých subjektů vyjadřovanou volebními výsledky.

Jak si vysvětlujete růst extremistických populistických stran ve východním Německu, Rakousku či Maďarsku?
Nárůst podpory populistů a extremistů je vždy třeba vidět v kontextu s krizí důvěry v demokracii a v pokles důvěry občanů v politiku. Tak lze odvodit zvýšené sympatie extremistické NPD ve východní části Německa. A platí to i o populistických stranách jako např. o Die Linke a jejím neočekávaném úspěchu v zemských volbách v Hesensku (a koneckonců i v Bavorsku, kde se s výsledkem čtyři procenta také nepočítalo) nebo o rakouské Svobodné straně (FPÖ) a Spolku Budoucnost Rakouska (BZÖ), které se navíc při parlamentních volbách v letošním roce mohly spolehnout na prvovoliče.

Co mohou udělat velké strany pro snížení extremistických tendencí ve společnosti?
Mohou či musí dělat odpovědnou politiku. Zároveň však velké strany (a nejen ony) mají tendence se co nejvíce ideologicky rozkročit, aby tím oslovily co nejširší záběr voličů. Tak například ODS svými některými vyhrocenými názory například na budoucnost ČR v EU (viz striktní obhajoba národních zájmů, obavy z ohrožení vnitřní suverenity země atd.) zcela jistě a záměrně oslovuje i některé pravicové radikály. V ČSSD si zase část pěstuje dobré vztahy s KSČM a strana si určitými líbivými populistickými kroky snaží zajistit alespoň část komunistických voličů. Tento fenomén pozorujeme i v jiných zemích. Tento boj na levici i na pravici není veden jen směrem do středu, tedy směrem ke středovému voliči, ale je veden i směrem k extrémní pravici. Nepovažuji to za špatný jev, i to patří k politické soutěži.

 
Lukáš Novotný (nar. 1979)
• analytik Sociologického ústavu
• odborník na politický extremismus a radikalismus
• vyučuje na Univerzitě J. A. Komenského a FF UK