Pokusy o zákaz komunismu v ČR
Úvahy o zrušení Komunistické strany Československa se objevily již v průběhu tzv. sametové revoluce v roce 1989 (a to i uvnitř této strany), ale nebyly s ohledem na tehdejší vývoj akceptovány. Na mimořádném sjezdu v prosinci 1989 se KSČ na rozdíl od státostran v Maďarsku, Polsku či v Německé demokratické republice nepřejmenovala ani nerozpustila.
V roce 1990 se o zákaz propagace komunismu pokusil tehdejší pražský prokurátor (a pozdější ministr vnitra a ještě později významný advokát) Tomáš Sokol, ale neuspěl. Totéž potkalo i iniciativu několika menších stran. V roce 1991 byla přijata novela trestního zákona, která zakotvila zákaz propagace fašismu i komunismu, avšak tehdejší federální ústavní soud taxativní výčet obou hnutí zrušil.
Jeho argumentace spočívala v tvrzení, že hnutí potlačující práva a svobody občanů musí naplňovat určité znaky, což ovšem všechny formy komunismu nemusejí splňovat. Proto vypustil přímý odkaz na fašismus a komunismus, což ovšem neznamenalo, že by byl trestně právní postih komunismu vyloučen. Nicméně ustanovení trestního zákona omezující svobodu projevu nebyla na projevy komunismu uplatňována. Jedinou výjimku představoval až soudní proces s mladým dogmatickým komunistou Davidem Pěchou v letech 2001–2003 (důvodem byly jeho články v časopise Pochodeň), který byl ovšem osvobozen.
Novela trestního zákona z roku 2001 (jejímž iniciátorem byl tehdejší poslanec za ODS Jiří Payne) zakotvila v § 261a trestnost veřejného popírání, zpochybňování, schvalování nebo ospravedlňování nacistického nebo komunistického genocidia nebo jiných zločinů komunistů nebo nacistů proti lidskosti. Ani toto ustanovení ovšem nebylo proti projevům komunismu v dokončeném trestním řízení využito. Poslední aktivitou k zákazu KSČM je zpráva senátní komise, vedené senátorem Jaromírem Štětinou, která navrhuje pozastavit činnost strany.
Potlačuje KSČM lidská práva?
Hlavní možný protikomunistický paragraf 260 zní: „Kdo podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.“ (Kvalifikovaná skutková podstata zpřísňuje tresty na tři roky až osm let při spáchání činu tiskem, rozhlasem, televizí nebo jiným podobně účinným způsobem, při spáchání činu členem organizované skupiny nebo za stavu ohrožení státu nebo válečného stavu.) Tento paragraf je však v dokončených trestních řízeních využíván pouze proti neonacistům.
O zákaz propagace komunismu se pokoušela i řada obecních vyhlášek, které měly územně ohraničenou působnost. Byly však nadřízenými správními orgány i ústavním soudem rušeny s poukazem na skutečnost, že takováto úprava není obcím zákonem svěřena do jejich kompetencí. V antikomunistických strukturách se objevily i pokusy o využití zákona o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu při potlačování polistopadového komunismu. S ohledem na deklaratorní povahu tohoto zákona směřujícího do minulosti to však nebyl odpovídající právní podklad.
Stinné stránky zákazu KSČM
Po případném zákazu KSČM a trestním postihu komunistů by jejich myšlenky hlásané pod mírně pozměněnou hlavičkou měly odezvu ve velké části veřejnosti a staronová strana by mohla získat ještě větší popularitu. Nejdogmatičtější komunisté by teoreticky mohli přejít k sabotážní i teroristické činnosti, i když např. historické zkušenosti se strukturami StB po přijetí lustračních zákonů to nepotvrzují.
Zákaz komunistických symbolů by se navíc v době stále silnějších zásahů státu do svobody jednotlivce v evropském prostoru mohl stát i prostředkem k diskreditaci a odstranění nepohodlných osob, případně k postupům vůči nonkonformní levicové mládeži (která by z levicového přesvědčení za několik let vyrostla) v zemích s konzervativními vládami.
Paušální zákaz komunismu by mohl sjednotit i proudy, které se v rámci ultralevice hlásily k vlastnímu pojetí komunismu a přitom bojovaly proti ostatním, čímž oslabovaly celkovou akceschopnost krajní levice. Je např. možné připomenout, že nejnásilněji v polistopadové historii ČR proti komunistům marxisticko-leninského a trockistického zaměření vystupovaly osoby vyznávající anarchokomunistické ideje.
Výhodou opakujících se snah o zákaz komunismu tak může být nastavování zrcadla totalitním levicovým proudům propojeným s evropským mainstreamem. Právě z této oblasti vycházejí v poslední době iniciativy za stále silnější omezování svobody slova pod záminkou boje proti fašismu, xenofobii a rasismu, které může být snadno zneužitelné i proti demokratické pravici. (Typické je to mj. pro činnost Komunistického svazu mládeže a s ním spjatých trockistických skupin např. na základě debat o imigraci.)
Článek vyšel s laskavým svolením Centra pro studium demokracie a kultury, analýza vyšla v Revue politika 2/2005. Kráceno, mezititulky redakce.
