Liberálně konzervativní akademie - Cevro

Brněnské nakladatelství CDK přišlo s dalším titulem z řady Klasikové společenských věd, a to publikací Emilia Gentileho Politická náboženství. Kniha je úvodem do studia tzv. sakralizace politiky, která nastoupila paralelně s ústupem vlivu klasických náboženství. O politických, resp. občanských náboženstvích hovořil již Alexis de Tocqueville a identifikoval je jako nezbytná pro udržení soudržnosti politické komunity. Postupem času však došlo k jejich degeneraci a vrcholem politizace náboženství se stal nacismus a komunismus. Emilio Gentile zkoumá jak teoretické základy a jak se politické náboženství vyvíjelo, tak praktické důsledky snahy vybudovat nebeský ráj na zemi.
   K nacionálnímu socialismu Gentile například napsal: „Sakralizace politiky na sebe vzala v případě nacionálního socialismu dominantní a nepronikající roli. Do všech stránek života v Německu zasahovala její dogmata, její mýty, její obřady a její symboly … Politické náboženství národního socialismu bylo – a dopomohla mu k tomu odborně vedená propaganda – nejsilnějším podnětem pro masové liturgické projevy, které vyvrcholily zbožňováním Führera.“ (str. 65). I komunismus měl obdobné rysy s uctíváním jedné strany, jednoho vůdce a podmaněním všech oblastí lidského života a Gentile na ně v knize detailně upozorňuje.
   Publikaci lze doporučit všem, koho zajímá pozadí fungování politiky v dnešní době. Ta se vyznačuje vzrůstající skepsí k tradičním náboženstvím, které nahrazuje alternativními systémy víry a loajality. Nahlédnutí do dřívějších konceptů sakralizace politiky (ne nutně nedemokratických!) umožní pochopit fungování dnešní politiky zase z jiné perspektivy.

Druhá světová válka definitivně zničila fašistické a nacionálně socialistické náboženství, v kolektivní paměti je odsoudila k věčnému zatracení, neznamenala ale konec sakralizace politiky. V některých starých západních demokratických státech, v nichž se projevovala dříve, existovala v druhé polovině 20. století dál s různou intenzitou a po různě dlouhou dobu více či méně zřetelně a institucionálně coby občanské náboženství. To bezkonfliktně existovalo bok po boku tradičních náboženství. Ve stejné době v jiných částech světa se objevila politická náboženství nová či znovu oživená.