Liberálně konzervativní akademie - Cevro

Všichni si před nadcházející říjnovou Evropskou radou netrpělivě kladou otázku: S čím ti Irové přijdou? Česká delegace v čele s premiérem Mirkem Topolánkem patří asi k těm nejzvědavějším. Od irského návrhu dalšího postupu v ratifikaci Lisabonské smlouvy (LS) se totiž odvíjí, to do jaké míry se bude české předsednictví zabývat nesmírně složitými vyjednáváními o budoucí podobě institucí EU.
   Kombinací variant budoucího vývoje je několik, ale nad všemi se vznáší základní požadavek české vlády: další rozšiřování EU se nesmí stát obětí evropské institucionální debaty.
   Zatím nikdo prakticky neuvažuje o možnosti ukončení ratifikace LS a pokračováním fungování EU na základě Smlouvy z Nice. Tento postup zatím nepodporuje ani česká vláda, a to zejména proto, že by ve svém důsledku vedl k zastavení dalšího rozšiřování (pod záminkou nedostatečné připravenosti unijních orgánů).

Téma dne: Irsko
Klíčovou otázkou tedy je, zda bude v Irsku další referendum a pokud ano, tak kdy?
   Nyní je vyloučené, že by se opakované referendum konalo bez jakýchkoli právních úprav LS, ať již formou dodatečného prohlášení či protokolů. Dodatečné prohlášení by nebylo součástí primárního práva EU, a tak by nebylo třeba opakovat ratifikaci ve všech členských státech. V případě dodatečného protokolu by tomu bylo naopak. Uvažuje se i o řešení precedentem, který vznikl po odmítnutí Maastrichtské smlouvy v Dánsku. Změny LS by projednala pouze Evropská rada a opakováni ratifikace by se týkalo pouze Irska. Některé státy včetně ČR však upozorňují na to, že z hlediska mezinárodního práva a vnitrostátních ústavních postupů by tato varianta byla problematická. Z hlediska dlouhodobého postoje ČR pro rozšíření EU se jeví jako značně problematická i možnost částečné novelizace stávajícího právního základu změnou institucionálního rámce EU v duchu LS (tzv. „plán minitreaty“). Tuto změnu lze realizovat např. jejím začleněním do přístupové smlouvy s Chorvatskem. Mohlo by se však stát, že země, které mají výhrady k určitým institucionálním změnám budou vydírány tím, že jejich případné „ne“ minismlouvě ohrozí budoucnost Chorvatska v EU. V horším případě se Chorvatsko obětí institucionálního odporu stane. Navíc vzhledem k postupu chorvatských negociací je toto řešení minimálně ve střednědobém horizontu.
   Dnes se tedy jako nejvíce pravděpodobné jeví, že Irové budou dotlačeni k tomu, aby referendum zopakovali. Řada z nich však v soukromých rozhovorech připouští, že by jeho konání rádi posunuli až za termín červnových evropských voleb. Co z toho vyplývá pro ČR?

Jak s Komisí a Europarlamentem?
České předsednictví bude pravděpodobně muset řešit dvě institucionální otázky: nové složení Evropské komise (EK) a pravidla voleb do Evropského parlamentu (EP). Zatímco v otázce voleb do EP máme již dnes jistotu, že proběhnou podle stávající úpravy, která oproti těm minulým mění jen celkový počet europoslanců i mandátů pro jednotlivé země, otázka složení EK bude pro českou diplomacii skutečnou zatěžkávací zkouškou.
   Funkční období současné EK končí 31. října 2009. Pokud se do té doby uskuteční druhé irské referendum s pozitivním výsledkem a LS vstoupí v platnost, zůstane počet členů Komise zachován do roku 2014. Nebude-li LS platná do konce října, vyvstane nutnost řešit otázku snížení členů nové EK, která plyne z protokolu současného primárního práva EU. V souvislosti s případným irským referendem se zde trochu dostáváme do situace Hlavy 22, neboť právě otázka případné ztráty „svého“ komisaře bude pro Iry mimořádně citlivá. Někteří navrhují, aby případná ztráta komisaře byla dané zemi vykompenzována jinou významnou funkcí např. generálního tajemníka Evropské rady. Jinou možností, která se ČR coby předsednické zemi Rady¨nabízí, je zachování současného počtu členů EK. To lze provést jednak změnou primárního práva,  což představuje složitou a zdlouhavou politicko-právní operaci. Další možnost spočívá v dočasném pověření současné EK výkonem funkce až do jmenování Komise nové. Toto řešení se sice nyní jeví jako politicky nejméně kontroverzní na úrovni hlav vlád a států, nicméně nemá oporu v unijním právním řádu. Navíc by dočasnost tohoto řešení implikovala opakování irského referenda v době přelomu října a listopadu a zároveň by tím na Iry vyvíjel ohromný tlak, aby hlasování dopadlo pozitivně.
   Jak je vidět, variant vývoje a postupu je mnoho. Nicméně znakem vyspělé diplomacie je umění pružně reagovat na změny okolností, a proto lze nyní jen těžko nalinkovat přesný postup ČR. Jedno je však jisté dnes: české předsednictví bude ve znamení klíčových institucionálních jednání, Irové se budou v případném referendu rozhodovat ne svobodně, ale pod velikým tlakem a Češi by měli být těmi posledními, kteří budou k tomuto tlaku vědomě přispívat.