Sociologie modernity / Danilo Martuccelli
Nejnovější publikace Centra pro studium demokracie a kultury se věnuje stále diskutovanému problému modernity a jejího vlivu na člověka. Hned úvodní kapitola se zaměřuje na otázku, co to vlastně modernita je. A nachází řadu odpovědí. Je to vůle dát smysl světu, který zakouší prapůvodní neklid, snahu vytvořit stabilní modely sociální reality v nestabilním světě, spojení něčeho co odděluje. Teorií modernity je několik, snaha o její pochopení však znamená najít jednotící prvek v situaci mnohonásobné plurality.
Danilo Martuccelli, sociolog univerzity v Lille a Centra sociologické analýzy a intervence v Paříži, se o uchopení dnešní situace pokusil souborem teorií čtrnácti světových sociologů rozdělených do tří, jak on říká, matic (témat) – sociální diferenciace, racionalizace a moderní situace.
Sociální diferenciace (rozdílnost) začíná dílem Emila Durkheima, který se zabývá dělbou práce v moderní společnosti – ta podle něj vede ke vzniku stále odlišnějších skupin, které jsou stále autonomnější, na druhou stranu roste požadavek na jejich vzájemnou komplementaritu. Narůstá tak problém vytváření společných kulturních významů. O krok dál posunuje dílo Talcott Pardone, který věří spíše v morální integraci společnosti, a Pierre Bourdieu se schopností účastníků adaptovat se na aktuální situaci. Kruh pak uzavírá Niklas Luhmann, který opět věří v dominanci rozdílností nad možností sjednocení.
Druhou charakteristikou modernity je racionalizace, i k té však autoři přistupují z rozdílných pozic. Klasikem v této věci je Max Weber a jeho teorie odkouzlení světa, podle níž ze světa vyprchala veškerá mystika a život se stal předmětem výhradně intelektuální rozvahy. „Moderní svět je tak charakterizován expanzí racionality do všech sfér sociálního života. Výsledkem je vytvoření neustále vzájemně nezávislejších oblastí jednání, která jedince omezují.“. Narůstá role formální racionality, v níž se aktéři výhradně orientují podle svých účelových zájmů, ve výsledku pak dochází ke ztrátě svobody lidí, kteří jsou nuceni jednat na základě vnucených vnějších kritérií. K tématu existuje plejáda přístupů – Norbert Elias vidí v racionalizaci možnost ještě většího vlivu lidí na řízení světa a nikoli na jejich úkor, Herbert Marcuse se naopak obává absolutní převahy objektivity odosobňující svět. Další přístupy představují Michel Foucault a Jürgen Habermas.
Poslední část je věnována analýze moderní situace v podání Geroga Simmela, sociologů tzv. chicagské školy, Ervinga Goffmana nebo Anthony Giddense. V závěru pak dostávají prostor ještě postmoderní kritici.
Hlavní předností knihy je mimořádná šíře záběru, s níž autor zkoumá pokusy sociologů uchopit přímou zkušenost člověka v moderním světě. Řada prací, jimiž se kniha zabývá, dosud v českém jazyce nevyšla, což znásobuje praktickou hodnotu této publikace.
