SZ: Poslanecká sněmovna jako zrcadlo společnosti
Poslanecká sněmovna (dále jen PS) by měla tvořit pokud možno věrné zrcadlo společnosti, což znamená, že by v ní měly být zastoupeny všechny významnější politické proudy (a zaznívat všechny relevantní požadavky, přítomné mezi občany), a to v poměru, který odpovídá jejich skutečné síle mezi občany, přičemž do pojmu občané by mělo být zahrnuto co možná nejvíce obyvatel České republiky.
Domnívám se, že podobný ideál měli na mysli i tvůrci naší ústavy, v níž je m.j. zakotveno, že volby do PS probíhají podle poměrného volebního systému, zatímco většinový systém byl ponechán pro volby do Senátu. Naším cílem je přiblížení se tomuto ideálu „zrcadla společnosti“, příp. jeho prohloubení. V následujících odstavcích se pokusím nastínit konkrétní změny, které by k tomu měly přispět.
Prvním požadavkem je zastoupení všech relevantních polit.proudů, přítomných ve společnosti, což s sebou přináší otázku na snížení volební klauzule, která je nyní ve výši 5 %. Volební klauzule existují v mnoha demokratických zemích proto, aby bránily přílišné roztříštěnosti v parlamentech, event. jako ochrana před extremistickými silami. Zůstává otázkou, zda tyto funkce opravdu plní a zda daň, kterou za to platíme – tj. určitá redukce volné politické soutěže a ztížená možnost výměny politických elit – není příliš vysoká, a zda by zrušení či snížení volební klauzule nevedlo k demokratizaci politického života. Existují však země, kde volební klauzule neexistují vůbec a přitom se jedná o země s vysokou úrovní demokracie (Švýcarsko či Nizozemí). V řadě dalších demokratických zemí je pak volební klauzule nižší (Rakousko, Belgie, Švédsko a jiné) a jen výjimečně vyšší (Rusko, Turecko). SZ je pro otevření diskuze na téma snížení volební klauzule, a to jak pro jednotlivé strany (např. na 4 % jako v Rakousku), tak zejména pro volební koalice, kde by uvítala návrat před rok 2001, kdy koalicím více politických stran stačilo pro vstup do PS méně hlasů než činil součet za jednotlivé subjekty (7 % pro koalici dvou stran, 9 % a 11 % pro koalice tří, resp. čtyř a více stran).
Hlasy = mandáty
Dalším požadavkem je, aby poměr získaných mandátů politických stran odpovídal počtu odevzdaných hlasů, tedy aby neobsahoval prvky systému většinového jako v současnosti, kdy v malých krajích, jako je kraj Karlovarský či Liberecký, je k zisku jediného mandátu potřeba přes 10 % hlasů. Příznivci existence většinových prvků často argumentují, že je tak usnadněno sestavování většinových vlád a umožněno efektivní vládnutí. K tomu je třeba dodat, že při posledních volbách v roce 2006 to bylo právě omezení poměrnosti volebního systému, které přispělo k patové situaci, neboť v čistě poměrném volebním systému by současná vládní koalice získala 104 mandáty a mohla by pohodlně vládnout. Není tedy pravda, že zavedení většinových prvků zvyšuje akceschopnost vládnutí a navíc, že jejich existence narušuje rovnováhu zakotvenou v ústavě, podle níž se jedna komora volí poměrně a druhá většinově.
Možností jak zajistit, aby byl systém opravdu poměrný a počet mandátů zhruba odpovídal počtu odevzdaných hlasů, je více. Relativně nejjednodušší je přerozdělit mandáty stranám na celostátní úrovni, což je metoda, která se uplatňuje např.v Nizozemí. Nevýhodou je, že je tak oslabena vazba voliče na konkrétní poslance, zvolené přímo v daném kraji. Tato nevýhoda je řešitelná mnoha způsoby od toho, že po rozdělení mandátu politickým stranám na celostátní úrovni jsou ve druhé fázi vybráni v rámci stran poslanci, kandidující v konkrétních krajích až po systémy dvou a více skrutinií, kdy jsou naopak poslanci nejdříve zvoleni v krajích a mandáty jsou pak dorovnávány na celostátní úrovni, jak tomu bylo i u nás do roku 2001.
Další možnosti úpravy volebního systému směrem k větší poměrnosti spočívají ve změně volebního dělitele (místo současného d’Hondtova použít Hagenbach-Bischoffův či Sainte-Laguë) či ve snížení počtu volebních krajů ze 14 např. na 8. Pak by bylo možno použít regiony NUTS 2, jejichž hranice respektují hranice současných krajů. Oba způsoby jsou navzájem kompatibilní a při současném uskutečnění obou z nich by bylo dosaženo systému více poměrného.
Zvýšení počtu preferencí
PS by měla věrně odrážet preference voličů nejen v rozdělování mandátů mezi polit. strany, ale i ve volbě jednotlivých poslanců, jejichž zvolení ovlivňuje volič pomocí preferenčních hlasů. Uvítali bychom, kdyby se počet hlasů, které může volič dát jednotlivým kandidátům, zvýšil ze současných 2 aspoň na 4, jak tomu bylo do r. 2001. Ideální by bylo, kdyby voliči měli možnost vybírat kandidáty z více politických stran, jak je tomu např. ve Švýcarsku.
Posledním požadavkem je zvážit snížení věkové hranice pro zisk aktivního volebního práva z 18-ti na 16 let. Bylo by možné postupovat obdobně jako v Rakousku, kde byla věková hranice snížena nejdříve u zemských voleb a poté, co se tato osvědčila na zemské úrovni, byla uplatněna i na úrovni celostátní.
