Pohled KDU-ČSL na změnu volebního systému
Parametry přepočtu voličských hlasů na mandáty v poměrném systému se dají stanovit natolik různě, že to může při stejném volebním výsledku výrazně ovlivnit složení PSP. Přepočet by měl být především spravedlivý.
Velké strany budou jistě považovat za spravedlivé, pokud systém zvýrazní jejich volební zisk, a tedy umožní lehce sestavit vládu. S takovým přepočtem ale samozřejmě naopak nikdy nebudou souhlasit strany malé, protože je poškodí. Za spravedlivý bychom tudíž měli považovat přepočet, který, pokud možno, žádnou stranu výrazně nepoškodí, a tedy odrazí podporu stran u občanů v zastoupení v PSP.
Deformovaný volební systém
V současnosti je poměrný systém deformovaný. V důsledku výrazných velikostních rozdílů mezi volebními kraji a aplikace tzv. d’Hondtova dělitele dochází k tomu, že v malých volebních krajích (např. Karlovy Vary) získává volební systém spíše většinový charakter. Jak nám ukázaly poslední volby v roce 2006, systém poškozuje pouze nejmenší strany. Zatímco KDU-ČSL za 7,22 % hlasů získala ještě téměř odpovídajících 13 poslanců (6,5 %), Strana zelených za 6,29 % hlasů pouhých 6 mandátů (3 %)!
Pokud vyjdeme právě z posledních voleb do PSP a zkusíme na jejich výsledky aplikovat kombinace různých metod, zjistíme, že jednou z nejspravedlivějších variant by byla metoda současného d’Hondtova dělitele (tj. řada přirozených celých čísel začínající číslem 1) za situace, kdy by byla celá ČR jedním volebním obvodem. V tomto případě dochází k nepřesnější proporci zisku mandátů vzhledem k zisku hlasů a žádná ze stran není poškozena.
Z ostatních variant stojí za povšimnutí metoda přepočtu hlasů, na které se v době opoziční smlouvy dohodly ODS a ČSSD (zákon č. 204/2000 Sb., jehož klíčové pasáže na návrh prezidenta zrušil Ústavní soud). Hlavním rozdílem oproti dnešku byly dva parametry – 35 volebních krajů a d’Hondtova řada dělitelů začínající 1,42 (místo 1). Pozoruhodné je, že souboj „pravice–levice“ by dopadl opět velmi vyrovnaně (99:101). Z toho vyplývá, že tento volební systém rozhodně nezajišťuje silné vládní koalice, což byl v roce 2000 hlavní argument ODS a ČSSD. Jediné, co garantuje, je eliminace malých stran (např. to, že zelení by se svými 6,29 % získaných hlasů sice „postoupili do PSP“ – lépe řečeno do skrutinia –, přitom by však nezískali ani jeden mandát, je skutečně absurdní; KDU-ČSL by pak získala jen 1 poslance, KSČM 8). Více volebních krajů totiž „rozdrobuje“ podporu malých stran, kterou pak v rámci těchto malých krajů velké strany za vydatné pomoci zvýšeného prvního dělitele snadno porážejí.
V programovém prohlášení vlády se koalice zavázala, že „navrhne novelu volebního zákona tak, aby volební systém garantoval vyšší míru proporcionality (Hagenbach-Bischoff) a zajistil vítězi voleb tzv. volební prémii v rámci přerozdělení mandátů v druhém skrutiniu, o jejíž podobě bude vedena diskuse.“
V KDU-ČSL se nyní diskutuje návrh, který je založen na principu Hagenbach-Bischoffova kvocientu a přepočtu mandátů na celostátní úrovni (aby byla dodržena co největší míra proporce v přepočtu), obsahuje bonus pro vítěze voleb a zachovává krajské kandidátní listiny (je tedy zachována i vazba poslance k volebnímu obvodu). Bonus pro vítěze bývá realizován za účelem zvýraznění vítězství jednoho volebního bloku – počítá ovšem především s modelem dvou volebních bloků. V realitě českého stranického systému se jeví jako nevhodný, neúčinný. Návrh, aby přece jen vyhověl zadání, všechny mandáty, které nebyly v rámci prvního skrutinia přiděleny, přiznává vítězné straně. Jednalo by se o přibližně 1 až 3 mandáty. Žádná úprava volebního systému (ani různě velké bonusy pro vítěze) ale nemůže eliminovat možnost volebních patů – pouze uzákonění lichého počtu poslanců.
Metody zvýšení volební účasti
Volební účast, jež bývá velmi malá zejména u voleb tzv. „nižšího významu“ (krajské, senátní, evropské), se dá zvýšit různými prostředky. Asi jen těžko by šlo představit si v naší současné realitě zavedení volební povinnosti. A je tu i otázka, zda by takto vynucený volební akt byl, vedle nárůstu administrativy s ním spojeným, skutečně přínosem.
KDU-ČSL má ve svém volebním programu prosazování možnosti elektronického hlasování. To by mohlo zvýšit volební účast zejména u mladé generace, kde bývá tradičně nižší. Elektronický systém hlasování běží již úspěšně od roku 2005 v Estonsku a jeho testování se chystá i v naší zemi.
Pokud jde o snížení hranice aktivního volebního práva, lze o něm samozřejmě vést diskuzi, a to především v celkové souvislosti s hranicí zletilosti. Zajímavějším tématem je tzv. „volební právo rodin“. Jak česká, resp. evropská společnost stárne, budou mít politické strany klesající motivaci k podpoře mladých rodin s dětmi. Poslanec T. Kvapil, inspirovaný podobnou debatou v CDU/CSU, vyzval k diskuzi o této problematice již v roce 2003. Dnešní politický systém ošetřuje lépe zájmy svobodných a starších než potřeby rodin s dětmi. Rodiče by si zasloužili jistě silnější politický vliv. Určitě by se toho dosáhlo, pokud by se volební právo rozšířilo i na děti, za něž by je do dosažení plnoletosti realizovali jejich zákonní zástupci. Zavedení, do značné míry kontroverzního „volebního práva rodin“, by se však muselo uskutečnit jen po široké shodě napříč politickým spektrem. V opětovném rozpoutání věcné diskuze nám však nic nebrání již nyní.
