ČSSD: Zásahy do volebního zákona nás nelákají
Kde politologové větří ráj, může pro společnost začínat peklo. Stát se jednou volební laboratoří, v níž se co chvíli mění pravidla pro výběr poslanců, není nic záviděníhodného. (Obdobně zavrženíhodné je účelové manipulování s hranicemi senátních obvodů.) Přitom ochotu k dialogu formální, procedurální změny nahradit nemohou.
Sociální demokracie v současnosti nijaké úpravy volebního zákona nepřipravuje a ani v parlamentu nemíní podpořit. Koneckonců, neobdržela od vládní koalice ani žádnou výzvu k diskusi nad volební reformou. ČSSD nemá dvakrát chuť reprizovat nepříliš povedené volební inženýrství z roku 2000. A pokud expremiér Miloš Zeman loni Právu řekl, že „nemůžete změnit voliče, i když by si to někteří politici přáli, ale můžete změnit volební zákony,“ tak rozhodně nemluvil za dnešní sociální demokracii.
ČSSD od volebního systému v první řadě očekává co nejpřesnější mapování vůle voličů. Potřeba generovat silnou a stabilní vládu je až na druhém místě. Je přece údělem politiků hledat východiska i ze zdánlivě bezvýchodných situací. Sice kostrbatě, ale nakonec se vždy ČR své vlády dočkala.
Mělo-li by se na volebním zákonu přesto něco měnit, tak podle názoru, který v ČSSD převažuje, by to byla velikost volebních obvodů. Nynější stav vede k různé váze jednotlivých voličských hlasů. Naopak, čistý proporční systém by předpokládal zhruba stejnou velikost volebních krajů a rozdělování stejného počtu mandátů v každém z nich. Většina sociálních demokratů se však s vládní koalicí rozchází v důležitém bodě: upřednostňuje totiž zvýšení počtu, nikoli úbytek volebních krajů. Jiří Paroubek zmínil číslo osmnáct až dvacet. Elementární spravedlnosti by bylo učiněno zadost, přitom by ale přežil jistý většinový prvek v poměrném systému.
Prakticky mimo zorný úhel ČSSD zůstávají náměty dílčích úprav volebního zákona, byť např. snížení hranice aktivního volebního práva na 16 let, by překážky nejspíš nekladla. Nedůvodné je zavedení volební povinnosti a protiústavní pak je nápad z kuchyně KDU-ČSL, aby rodiče volili za děti – doufejme že narozené. Ústava počítá s volebním právem osob starších osmnácti let, a sice všeobecným, rovným, tajným a přímým, tedy nepřenosným. Sotva si lze kromě toho představit diskriminaci jedinců, kteří děti – a volební lístky „navíc“ – mít nemohou. Přínosem by snad mohlo být jen to, že by ve Sněmovně posílilo zastoupení menšinových zájmů.
ČSSD proti bonusu
Jednoznačně odmítavě se sociální demokracie staví k záměru zavést tzv. bonus pro vítěze. Ten naráží na ústavní zásadu poměrného zastoupení a na princip rovnosti hlasů. Tato část zákona by se patrně stala předmětem zkoumání Ústavního soudu a hrozí, že by z volebního zákona zůstalo v platnosti opět jen torzo. Stanovisko ČSSD nikterak neobměkčuje ani vidina snadnějšího vládnutí ve dvoučlenných koalicích nebo s tichou podporou jedné strany.
Občas v Lidovém domě zaznívají sympatie k francouzskému modelu, který je většinový dvoukolový, ale neomezuje počet rivalů v klíčovém souboji na pouhé dva. Šanci mají všichni, kdo v prvním kole získají nad 12,5 % hlasů. To, podobně jako „bonus“ pro vítěze v Itálii, vede k blokové spolupráci subjektů na levici a pravici. V českém prostředí by to mohlo na pravici vést ke sblížení ODS s KDU-ČSL. Jenže co s levicí? Představa těsnější kooperace ČSSD s KSČM je nereálná a poněkud nevábná, zejména z pohledu středových a mladších voličů. Nabyté levicové hlasy by sociální demokracii nemusely vykompenzovat příznivce nahnané pravici.
Protože pro sociální demokracii nejsou úpravy volebního zákona aktuálním tématem a protože těžiště svého působení v této době spatřuje ve věcných problémech bližších občanům, není dost dobře možné popsat optimální volební systém podle ČSSD. Vycházejme však z předpokladu, že demokratická levice má sklon hájit slabé, handicapované, minority. Tomu by nejlépe vyhovoval poměrný volební systém se stejně velkými obvody, Hagenbach-Bischoffovým propočtem a třeba i s tříprocentní hranicí pro vstup do Sněmovny, jak doporučuje Rada Evropy.
Ideální podoba volební legislativy ovšem nemusí vždy korespondovat s politickou realitou, poptávkou po funkční vládě či stranickými zájmy. Odpovědní politici proto váží na lékárnických vahách. Je tomu tak správně a demokracii to neoslabuje. Na rozdíl od úprav na míru šitých konkrétním partajím a bez debaty s opozicí tlačených parlamentním soukolím.
