Liberálně konzervativní akademie - Cevro

Jen během června tohoto roku se rozběhla diskuse o volebních reformách v Libanonu, Bulharsku, Súdánu, na úrovni místních voleb například v Iráku či v Los Angeles. Ambici své vlády reformovat volební systém naznačil v tomto měsíci i premiér Mirek Topolánek v rozhovoru pro MfD. Zažíváme v 21. století boom volebních reforem?
Ano i ne. Volební reformy jsou staré jako naše civilizace, neboť stejně stará je i situace, kdy původní volební pravidlo „nefunguje dobře“ a neplní již to, co se od něj čeká. Lze to demonstrovat na příkladu papežské volby, která svými nejvýznamnějšími změnami prošla již ve středověku. Tato volba ale zároveň ukazuje, že dysfunkce předchozího volebního systému je nutnou, ale ještě ne postačující podmínkou volební reformy. Kromě ní musí existovat i aktér, který „investuje“ do jejího provedení. Pro reformátora je nejpříznivější situace, kdy podporu k provedení reformy získává již kvůli reformování samotnému a ne kvůli tomu, co reforma má přinést. Ne náhodou snadno prosadil roku 1274 Řehoř X. těsně poté, co jeho volba trvala dlouhých 34 měsíců, jako nový způsob volby konkláve. V podobné situaci jako Řehoř X. jsou i dnešní politici – volební pravidla se podobně jako jiné politické instituce stávají stále častěji předmětem společenské kritiky, což činí argument „reformy pro reformu“ přijatelnějším. I proto počet volebních reforem narůstá.

Co vše lze reformovat?
Volební systém je v masových společnostech mechanismem, s jehož pomocí jsou převáděny preference voličů na podobu voleného sboru. Zároveň ale tvoří pouze část vzorce, určujícího volební výsledek. Jeho stejně podstatnou součástí jsou i konkrétní volební výsledky jednotlivých aktérů. Některé efekty volebního systému se při určitém rozložení hlasů vůbec neprojeví, jiné se naopak projeví mimořádně silně. Volební systém tak lze víceméně nekonečně upravovat, avšak zcela předvídatelně upravit jen vzhledem k výsledku minulých (ale již ne budoucích) voleb.

Hlavními komponentami, pomocí kterých lze ovlivňovat vztahy mezi hlasy a mandáty, jsou následující:

Teritoriální členění volebních obvodů
Teritoriální profil volebních obvodů má obvykle víceméně technickou podobu. Lze se ale setkat s důmyslnými děleními, o nichž estonský politolog Rein Taagepera trefně poznamenal, že si v nich voliči nevybírají politiky, ale politici své voliče. Jeden z těchto způsobů – gerrymander – získal své jméno podle guvernéra Massachusetts Elbridge Gerryho, který v roce 1812 nakreslil volební obvod ve tvaru salamandra s pro něj výhodnou demografickou strukturou. Jiným způspbem je rozdílná velikost volebních obvodů. Pro politickou stranu může být například výhodné, pokud v metropolitních obvodech připadá na jednoho zvoleného poslance více voličů než v rurálních.

Velikosti
Vztah voleb a velikosti vyjadřuje lapidárně poznámka španělského politologa Josepha Colomera: „Malí preferují velké a velcí malé“. Malým stranám se líbí velké parlamenty a volební obvody, v nichž se rozděluje hodně mandátů, neboť v nich i jejich menší zisk stačí k zisku parlamentního zastoupení. Velké strany z opačných důvodů preferují malé volební obvody a menší parlamenty. Velikost je z hlediska převodu hlasů na mandáty pravděpodobně rozhodující proměnnou.

Volební formule
Z hlediska převodu na mandáty je rozhodující, zda všechny mandáty na úrovni volebního obvodu bere vítěz (většinový princip) či se dělí v nějakém poměru (poměrný princip). V rámci poměrných systémů lze dále rozlišovat nejrůznější volební formule pro převod hlasů na mandáty (napří­klad D’Hondt, Hagenbach-Bischoff, Imperiali, St. Laguë). Volební formule lze považovat za nejvíce „závislou“ komponentu volebních úprav – jejich účinky závisí na velikosti volebních obvodů a poměru zisků hlasů mezi stranami.

Bariéry a bonusy
Některé volební úpravy v sobě dále obsahují přístupové bariéry (klauzule, ať již celostátní nebo regionální), které musí aktéři zdolat, mají-li za své hlasy získat mandáty. Časté je, že klauzule bývají vyšší pro koalice stran než pro jednotlivé strany.
   Integračním prvkem volebního systému jsou bonusy, zvýhodňující vítěze voleb. Mohou být různě silné – některé eliminují možnost, že strana, která získá nejvíce hlasů, nezíská nejvíce mandátů (Malta), jiné přiznávají vítězi dodatečné mandáty nebo dokonce automaticky přidělují nadpoloviční většinu v parlamentu (Itálie).

Proč se nereformuje ještě častěji?
Jakmile se návrh volební reformy zveřejní, stává se automaticky mimořádně citlivou „politikou volební reformy“ a rozvíjí se kolem něho různě ideologizované spory. Jde o nejistý podnik: pokud navrhovatelé nejsou schopni reformu přesvědčivě obhájit, stojí je to hlasy a poté i mandáty ve volbách (a to i v případě, když se tyto volby konají podle nové volební úpravy!). Kdyby Niccolo Machiavelli updatoval svého Vladaře pro naši dobu, asi by v případě úspěšných volebních reforem (tj. těch, které naplnily co od nich jejich podporovatelé očekávali) zdůrazňoval, že jsou výhradně výsadou politiků, kteří jsou nejen obratní, ale mají i štěstí.