Liberálně konzervativní akademie - Cevro

Do sídla italských premiérů v římském Paláci Chigi se vrací jiný Berlusconi než jakého Italové už pěkných pár let znají – na tom se shodují téměř všichni komentátoři italské reality. Nabízí opozici ruku ke spolupráci.

Než se zamyslíme nad důvody této proměny, vraťme se ještě k dubnovým předčasným parlamentním volbám, které Berlusconimu přinesly vítězství a umožnily mu zformování jeho čtvrtého vládního kabinetu.
   Mýlil by se každý, kdo by hlasování považoval za tuctové klání, jakých italská poválečná demokracie zažila celou řadu. Italský politický systém se na začátku devadesátých let minulého století zhroutil pod tíhou akce čisté ruce. Odhalení masové korupce u hlavních politických stran zrodilo systém nový, pro který se používalo označení bipolarismus. Mimoitalští pozorovatelé ho personifikovali tvářemi Silvia Berlusconiho a Romana Prodiho. Ve skutečnosti ale v Itálii nic jako střídání dvou stran u moci neexistovalo. Berlusconi i Prodi stáli v čele nesmírně heterogenních koalic řady stran, které se spojovaly z čistě účelových důvodů. Prodiho koalice levého středu tak obsahovala komunisty i liberální centristy, Berlusconiho pravý střed zahrnoval severoitalské separatisty i vyhraněně nacionalistické centralisty. Není divu, že vítězná koalice po úspěchu ve volbách nebyla schopna efektivně vládnout. V zásadě se to nepodařilo Berlusconimu ani Prodimu.

Vydrží bipolarismus?
Právě ve změně výše popsaného systému spočívá hlavní novinka letošních voleb. Prodiho nástupce v čele levého středu Walter Veltroni se s dědictvím svého předchůdce rázně rozloučil. Jeho Demokratická strana (pro představu: tato formace je v něčem umírněně levicová, v řadě jiných oblastí spíše centristická) šla do voleb téměř sama, bez komunistických a radikálně levicových elementů. Podobný krok učinil také Berlusconi: svou stranu Vzhůru Itálie spojil s Národní aliancí Gianfranca Finiho, čímž vzniklo uskupení Lid svobody. Obě hlavní formace sice vytvořily koalice se dvěma menšími spojenci, pozitivní efekt zjednodušení systému je ale neoddiskutovatelný: pro Lid svobody a Demokratickou stranu hlasovalo na 70 % voličů. To je podobné množství hlasů, jaké dostávají dvě hlavní strany v Německu či Španělsku. Bylo by chybou radovat se z nástupu skutečného bipolarismu na Apeninském poloostrově, neboť obě hlavní formace zůstávají vnitřně velmi heterogenní a téměř jistě se nevyhnou pnutí, možná i štěpení. Pokrok oproti předcházející situaci, kdy se v Parlamentu pohybovaly desítky obskurních a téměř nikoho nereprezentujících straniček, je ale nepopiratelný.

Realistický Berlusconi
Vraťme se nyní k Berlusconimu a vyhlídkám jeho vlády. Il Cavaliere, jak se staronovému premiérovi přezdívá, překvapil už v předvolební kampani. Oproti svým zvyklostem Italy nezahrnul desítkami lákavě znějících slibů a vystupoval jako realista. Zdůrazňoval, že situace země je vážná a nikdo od něj nemůže čekat zázraky. V tom má Berlusconi nepochybně pravdu. Itálie je z hlediska hospodářského růstu už několik let na chvostu eurozóny. Zatímco zhruba před jednou dekádou byl hrubý domácí produkt v přepočtu na obyvatele na Apeninském poloostrově vyšší než ve Velké Británii či Francii, dnes je situace zásadně jiná. Itálii předstihlo Španělsko a očekává se, že příští rok se před ni dostane Řecko. Italská ekonomika prostě neroste. Berlusconi ví, že ke změně tohoto stavu jsou zapotřebí reformy.
   Uvědomuje si to i Veltroni a v Itálii nyní existuje reálná šance, že se je dvě největší strany pokusí prosadit. I kdyby se ale dohodly na spolupráci, nebudou to mít jednoduché. Italské odbory jsou velmi silné a mají politicky blízko k neústupné radikální levici. Liberalizace ekonomiky navíc naráží na ostrou kritiku i v táboře samotného pravého středu. V něm mají silné zastoupení nejrůznější profesní lobby, které se urputně brání jakýmkoliv změnám. Jen pro ilustraci: římské taxíky jsou výrazně dražší než londýnské nebo new yorské. Extrémně regulované odvětví nutné uvolnění trhu už dlouho zuřivě odmítá – za vydatné podpory pravého středu.
   Je ale možné, že tvrdá realita hospodářské stagnace podobné parciální zájmy zlomí a vládě se podaří přijmout alespoň některé reformy. Jak bylo řečeno v úvodu, premiér ví, že jinudy cesta nevede a také hlavní proud opozice to vidí podobně. Kondice italského hospodářství je skutečně chabá a stovky tisíc Italů mají – bez jakékoliv nadsázky – vážné problémy. Za této chmurné situace je pro ně konciliantní vývoj na politické scéně přece jen jistou nadějí.