Současné bezpečnostní hrozby a perspektivy vývoje západního Balkánu
V únoru byla za podpory Spojených států amerických vyhlášena nezávislost Kosova – kosovští Albánci se tak odvážili rozetnout gordický uzel a vyřešit neřešitelné. Vzhledem k četnosti albánských menšin žijících v okolních státech, resp. existenci samostatného albánského státu, očekávalo mnoho analytiků tzv. domino efekt.
Jak tedy vypadá situace v zemích západního Balkánu po vyhlášení nezávislosti Kosova v únoru 2008? Představuje Kosovo i nadále bezpečnostní hrozbu? Na tuto a další otázky se pokusí odpovědět následující text.
Situace v jednotlivých zemích
První ze států, Chorvatsko, se postupně konsoliduje a jeho politické subjekty se transformují v klasické politické strany západního typu. Zlepšují se i podmínky národnostních menšin a země postupně implementuje právní normy dle mezinárodních standardů. Chorvatsko zahájilo přístupová jednání s Evropskou unií již v roce 2005, přičemž se vstupem do EU se počítá do konce roku 2012. Jedinou překážkou vstupu by mohly být dosud nedořešené vztahy se Slovinskem, resp. možná blokace vstupu ze strany slovinských občanů (v případě referenda) či ze strany slovinského parlamentu. Příčinou sporu je zejména Piranský záliv a vstup do mezinárodních vod, na který si obě strany dělají nárok; menší problém představují nesrovnalosti ohledně území v příhraničních oblastech. Lze očekávat velký tlak ze strany EU na vyřešení zmíněných rozepří a tlak na rychlou integraci země do euroatlantických struktur (Chorvatsko bylo přizváno ke členství v NATO na summitu v Bukurešti na jaře letošního roku).
Bosna a Hercegovina je od roku 1995 rozdělena na dvě entity – chorvatsko-muslimskou federaci (Federace BiH) a Republiku srbskou, přičemž na implementaci Daytonských mírových dohod dohlíží v současnosti mise Evropské unie. Situaci v zemi nelze považovat ze konsolidovanou, zejména vzhledem k přetrvávající neochotě srbské strany na participaci ve společném státě či chorvatským snahám o vytvoření třetí entity. Místní elity obviňují mezinárodní společenství a obdobně i představitelé mezinárodních misí obviňují místní elity ze setrvávání na mrtvém bodě. Od roku 2007 je vysokým představitelem pro Bosnu a Hercegovinu slovenský diplomat Miroslav Lajčák, jenž se jako jeden z prvních snaží zesílit tlak na všechny tři národy a přinutit je ke spolupráci.
Srbsko je zemí, na jejíž vnitřní stabilitě závisí v současnosti celý region. Dva dny před nedávnými květnovými parlamentními volbami byla podepsána jak Stabilizační a Asociační dohoda s EU jakož i tzv. Energetická dohoda s Ruskem. Tyto dvě události měly významný vliv na výsledek voleb, ve kterých oproti očekávání získala největší počet hlasů Demokratická strana prezidenta Borise Tadiće. Vládu tak lze sestavit z proevropských umírněných stran za podpory socialistů, ale i spolupráce nacionalisticky orientovaných stran se socialisty není vyloučena. V případě, že bude zrealizován první scénář, bude se nová vláda snažit o rychlý vstup do EU – pokud však bude Evropa i nadále stát o Srbsko v unii, bude muset přistoupit na některé žádosti ze strany nové vlády. Lze očekávat požadavek na souzení válečných zločinců v zemi, neochotu spolupráce s Haagským tribunálem či neochotu přistoupit na jakékoli uznání Kosova. V případě realizace druhého scénáře by Srbsko setrvalo v izolaci, resp. přiblížilo se více Rusku. V případě obsazení premiérského křesla místopředsedou Srbské radikální strany Tomislavem Nikolićem (předseda SRS Vojislav Šešelj se v roce 2003 dobrovolně vzdal Mezinárodnímu soudnímu tribunálu pro bývalou Jugoslávii v Haagu) nelze vyloučit nacionalistickou propagandu, radikalizaci společnosti, ozbrojený útok na Kosovo či podněcování Republiky srbské v Bosně a Hercegovině k vyhlášení nezávislosti.
Černá Hora vyhlásila nezávislost na Srbsku na základě květnového referenda v roce 2006 a o rok a půl později přijal parlament novou ústavu země. Srbská (32 %) a albánská (5 %) menšina nesouhlasí s podobou nové ústavy; obě entity proklamují, že je namířena proti zájmům těchto menšin. Srbové nesouhlasí zejména s tím, že se stali národnostní menšinou a nezískali status státotvorného národa a dále nesouhlasí s vyhlášením černohorštiny jako oficiálního jazyka. Albánci oproti tomu požadují takové rozdělení země, které by zajišťovalo alespoň v jedné či ve dvou částech albánskou menšinu na municipální úrovni. Černá Hora se (obdobně jako Srbsko) snaží v mezinárodních vztazích nalézt vyváženost mezi vztahy s EU a Ruskem.
Kosovo vyhlásilo nezávislost dne 17. února 2008 a od té doby ho uznalo 41 ze 192 členů OSN (situace k 22. 5. 2008). Mezi státy, které se Kosovo brání uznat, patří zejména ty, jež mají vlastní problém s národnostní menšinou se separatistickými tendencemi. Do budoucna lze očekávat situaci podobnou na Kypru – rozpolcené mezinárodní společenství ohledně uznání nezávislosti nového státu, resp. udržování bilaterálních či multilaterálních vztahů pouze s několika státy. Kosovo však není stoprocentně nezávislé – misi OSN UNMIK postupně střídá mise Evropské unie EULEX, jež by měla překlenout období do úplného začlenění země do Evropské unie. V případě přistupování Kosova k EU nelze očekávat, že bude naplněna podmínka regionální spolupráce ve vztahu k Srbsku – obě strany odmítají sedět u jednoho stolu a v dohledné době k usmíření nedojde. Představitelé nové entity nejsou nakloněni spojení země s Albánií a vytvoření tzv. Velké Albánie. Úspěch při vyhlášení nezávislosti Kosova však může mít negativní vliv na situaci v západní Makedonii či v Preševském údolí. K masovému exodu srbské menšiny ze severních enkláv prozatím nedošlo.
Po nepokojích v roce 2001 byla v Makedonii podepsána tzv. Ohridská mírová smlouva, která upravila vztahy mezi etnickými Makedonci a albánskou menšinou. Tato dohoda vyloučila jakýkoli separatismus či snahy o federalizaci země – všechny části této dohody dosud nebyly naplněny. V souvislosti s bukurešťským summitem NATO na počátku letošního roku očekávala země pozvánku na vstup do této organizace – k té však nedošlo v důsledku řeckého veta, pramenícího z přetrvávajících neshod ohledně jména země. V této souvislosti byl rozpuštěn parlament a vypsány nové volby na počátek června 2008. Mezi hlavní předvolební témata patří nevyřešený konflikt se Řeckem, který blokuje integraci země do euro-atlantických struktur, naplňování Ohridské mírové dohody či uznání nezávislosti Kosova.
Konsolidaci poměrů po stavu bezvládí v roce 1997 v Albánii zabezpečila socialistická vláda, jež byla v roce 2005 vystřídána u moci Demokratickou stranou Sali Berishi. Největším úspěchem země z poslední doby je pozvánka z bukurešťského summitu Severoatlantické aliance ke vstupu do této bezpečnostní organizace. Na rok 2009 jsou plánovány volby – jedno z volebních témat je právě vstup do euroatlantických struktur. Nejbližší vztahy má Albánie se Spojenými státy americkými, které zemi podporují zejména díky neexistenci relevantních subjektů, jež by podporovaly anexi sousedního Kosova.
Ačkoliv se může zdát, že byl kosovský problém vyřešen vyhlášením nezávislosti a uznáním částí mezinárodního společenství, pro mnohé situace vyřešena nebyla a do budoucnosti nelze vyloučit snahy o opětovné získání Kosova pod srbskou nadvládu. Další bezpečnostní hrozbou, plynoucí z uznání kosovské nezávislosti, je albánská menšina v západní Makedonii, Černé Hoře a v Preševském údolí v Srbsku. Pokud albánské elity neuvidí perspektivu začlenění do EU ve své zemi, bude možné vysledovat tendence k připojení ke Kosovu. V souvislosti s překreslováním hranic je nutno brát v úvahu i separatistické tendence Srbů v Bosně a Hercegovině. Vedle etnických otázek spojují všechny výše zmíněné země i další problémy – organizovaný zločin, vysoká nezaměstnanost a nadměrná korupce. Participace EU pro další dekádu na stabilizaci a konsolidaci zemí v regionu západního Balkánu je nutným imperativem.
