Liberálně konzervativní akademie - Cevro

Roku 1968 nebyla jedna Evropa – stále zůstávala rozdělena do dvou bloků, na Západ a Východ, jak to bylo dojednáno v únoru 1945 v Jaltě. A nejen to. Mezi oběma bloky i v 60. letech pokračovala studená válka, i když se její hrany obrušovaly.

Od karibské krize v roce 1962 se postupně rozvíjela politika uvolňování mezinárodního napětí, détente. Jaderný věk nutil obě supervelmoci, USA a Sovětský svaz, i jejich spojence k dialogu a spolupráci, která by umožňovala určitou kontrolu.
   Politika détente nebyla pro Západ bez rizik – jedno z nich představovala možnost, že by Moskva ve snaze o uvolnění přistupovala k jednotlivým zemím rozdílně, a tím rozbíjela soudružnost NATO. O samostatný postup usilovala zejména Francie. Odmítala dvojakou hegemonii USA a Sovětského svazu v Evropě a kladla si ­nesnadný cíl oslabit ji. Prosazovala ­politiku uvolňování vnitroblokových struktur, emancipace evropských zemí a růstu jejich nezávislosti na jedné či druhé supervelmoci. Tuto politiku, byť přinášela Evropě vizi svobody a prosperity, však bylo nemožné v dané mocenské konstelaci realizovat, protože Moskva nebyla ochotna uvolnit kontrolu nad svou sférou vlivu.

Politika světových mocností
Svou vizi evropského uvolnění předložila na jaře 1968 i americká administrativa. Její politika budování mostů (bridge-building) směřovala k oslabení sovětské kontroly nad východní Evropou prostřednictvím posílených politických, hospodářských a kulturních kontaktů. Obě verze détente prověřily události v Československu v roce 1968 – pro Francii byly svědectvím o uvolňování uvnitř bloků, a bylo je proto třeba jednoznačně podpořit. I USA přivítaly Pražské jaro, jež podle nich potvrzovalo, že politika komunistických stran v těch zemích, kde jsou vládnoucí silou, nemůže být spolehlivou základnou života společnosti a musí být dříve či později nahrazena pluralitním demokratickým systémem. Dále než k vyjádření sympatií však USA nešly. Respektovaly totiž zájmy Moskvy v této oblasti, ale i svůj zájem na zlepšení vztahů se Sovětským svazem. Vždyť právě v létě roku 1968 oznámili sovětští vůdci ochotu zahájit jednání o omezení strategických zbraní (SALT) a začala se připravovat první poválečná návštěva amerického prezidenta v Sovětském svazu.
   Velká Británie se v této době držela stranou. Rozpad jejího koloniálního panství způsobil, že musela nejprve najít svou novou roli v mezinárodní politice. Velký a zásadní obrat prodělávala SRN, a to svou novou vizí východní politiky, Ostpolitik. V rozporu s Hallsteinovou doktrínou z 50. let navázala diplomatické vztahy s Jugoslávií a Rumunskem.V létě 1967 i vláda SRN uznala realitu a vzdala se práva na jednostranné zastupování německého národa. Fakticky tím uznala existenci NDR. Pražské jaro otevřelo možnost normalizovat vztahy obou států – v březnu1968 nabídlo Německo Československu navázání kontaktů. Zároveň se poprvé oficiálně vyslovilo o neplatnosti Mnichovské dohody. Byl tím dán impuls k řadě jednání, na jehož konci stály smlouvy se Sovětským svazem, Polskem a Československem o normalizaci vztahů a o statutu ­Ber­lína.

Studentské bouře roku 1968
Na procesu uvolňování mezinárodního napětí nic nezměnila ani sovětská invaze do ČSR v srpnu 1968. Uvnitř však západní státy prožívaly v tomto roce krizové období. Většinu Západní Evropy – Francii, Belgii, SRN, Itálii, Španělsko – zachvátily studentské bouře a někde i rozsáhlé dělnické stávky. Vyvolala je nespokojenost s tím, jak vypadá svět, ať už to byly závody v nukleárním zbrojení, sociální a ekonomická nespravedlnost, válka ve Vietnamu, represe ve Východní Evropě nebo také přesvědčení, že samotné univerzity se staly nástrojem starého řádu, který je nutné svrhnout. Nejvážnější revoltu zažila Francie, kde studentské nepokoje přerostly v pouliční bouře v květnu 1968. Zemi hrozila občanská válka. Ale i zde, tak jako v dalších zemích, se prokázala pevnost režimu. Události neměly dlouhého trvání, vlády nepadly a násilí skončilo. Západ prokázal schopnost konsolidovat svůj systém výměnou politických generací i soudružnost svých společností.
   Konec 60. let nestavěl do popředí nedořešené otázky 2. světové války – nastal čas přemýšlet, jak zajistit bezpečnost Evropy i do budoucna. Již roku 1966 přišla sovětská strana s návrhem na uspořádání všeobecné konference o evropské bezpečnosti, jenž však byl pro Západ nepřijatelný, protože obsahoval myšlenku rozpuštění obou vojenských uskupení, NATO i Varšavské smlouvy a odchod amerických vojsk z Evropy. Myšlenka se však přesto ujala. Pozdější realističtější přístup Sovětů, kteří požadovali jen uznání a zajištění východního bloku zvenčí, otevřel cestu ke konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Helsinkách, jež potvrdila poválečné rozdělení Evropy. Sovětský svaz však za to musel učinit některé ústupky – zejména uznat všeobecně platný význam lidských práv a základních svobod. Z dlouhodobé perspektivy byly výsledky evropského uvolnění větším úspěchem pro Západ – kontinent byl stabilizován, ale s důrazem na lidská a občanská práva a svobody, jenž nabízel východoevropanům určité možnosti na cestě ke svobodě.