Liberálně konzervativní akademie - Cevro

K „osmičkovým“ výročím roku 2008 patří také připomínka sedmdesáti let, která uplynou od konference čtyř velmocí 29. září 1938 v Mnichově. Zástupci Německa, Itálie, Francie a Velké Británie se zde usnesli na postoupení československého pohraničí Německu.

Málokteré z letošních výročí vyvolává tolik emocí, jako výročí Mnichova. Ke každému se dá říci mnoho nového, ale žádné z nich neprovokuje k tolika otázkám a nenabízí na ně tolik odpovědí zcela protichůdných, jako připomínka rozhodnutí vydat suverénní, k obraně připravený demokratický stát dobrovolně na milost a nemilost dědičnému nepříteli.
   Bývalý prezident Beneš nejednou po Mnichovu své rozhodnutí hájil argumentem, že jím Čechy a Slováky uchránil před krveprolitím, Prahu před zničením a národ před nevratnými ztrátami. Na jeho slovech je nepochybně mnoho pravdy; kdybychom se Němcům postavili, stalo by se hlavní město Československa skoro jistě prvním cílem německých náletů, desetitisíce, možná statisíce československých občanů by v zoufalých bojích se silnějším protivníkem zahynuly a mnozí z nás by o této tragické možnosti nemohli diskutovat, protože by se pravděpodobně vůbec nenarodili. Ale tento argument není možno pokládat za uspokojivou odpověď. Nikdo totiž neví, jak by válka skutečně probíhala a jaké ztráty by si vyžádala. A historický příklad jiných národů, které dokázaly za svoji svobodu a nezávislost bojovat i v beznadějných podmínkách ukazují, že ztráty nikdy nebyly tak hrozné, aby se z nich nakonec opět nevzpamatovaly a nevzchopily k dalšímu životu. Připomeňme si jen malé Srbsko za první světové války, jehož populace byla mnohem menší než populace česká v roce 1938, a které se statečně bránilo mnohem většímu a silnějšímu Ra­kou­sko­-Uher­sku. A podívejme se na statečné, ale k válce mnohem hůře připravené Poláky v roce 1939. Ztráty, které utrpěli v boji za vlast byly strašlivé, ale staly se jedním z pilířů národní hrdosti těch generací polského národa, které přišly po skončení války.

Ztráty i bez zbraně v ruce
Československo se sice v roce 1938 se zbraní v ruce nebránilo, přesto však utrpělo velké ztráty: více než 300 000 jeho obyvatel v době okupace zahynulo. Mnozí z nich jako oběť nacistické rasové persekuce, jiní padli v ilegálním boji proti nepříteli, další zemřeli v některém z koncentračních táborů, kam byli odesláni jen proto, že patřili k české inteligenci, důstojnickému sboru či jiné vrstvě národní elity. Zatímco ve válečném konfliktu, který se rozhodnutím československého vedení nekonal, se mohli jako vojáci postavit útočníkovi se zbraní v ruce a riskovali by při tom jen svůj vlastní život, v těžkých podmínkách ilegální práce, do níž se po okupaci českých zemí mnozí zapojili, tuto možnost neměli a navíc vystavovali smrti své nejbližší, své rodiny, své děti. To byla situace velmi těžká, kterou si uměl představit jen málokterý z politiků, kteří v roce 1938 rozhodli o vydání republiky Hitlerovi a kteří pak z bezpečí Londýna své krajany vyzývali ke statečnosti.

Lámání charakteru
A nejen to. Česká společnost utrpěla Mnichovem nesmírně těžké ztráty morální. Od poloviny 19. století rostla k velikosti, dosahovala velkých úspěchů na poli hospodářském, kulturním, v oblasti vzdělání i sportu. Za první světové války projevili její příslušníci takovou statečnost na bojišti, že si vysloužili úctu ostatních států. Boj legií byl jedním z důvodů, proč velmoci v roce 1918 souhlasily se vznikem nezávislého Československa. Obyvatelé nové republiky byli sebevědomí a odhodlaní uspět v mezinárodní soutěži. Byli připraveni svoji republiku bránit se zbraní v ruce a zemřít za její svobodu. Částečná mobilizace čs. vojska a obsazení pohraničních pevností 21. května 1938 dokázaly zastavit chystaný německý útok proti republice a všeobecná mobilizace, provedená 23. září téhož roku, ukázala, že strach tehdy neměl v Československu místo. Avšak místo boje za svobodu přišel rozkaz vydat nepříteli zbraně a pohraniční opevnění. Možnost zemřít za vlast vystřídala nutnost nějak s Němci vyžít. Byla to situace, která lámala charaktery a která zlomila českému národu páteř. Během oněch 70 let, které od Mnichova uběhly, už nikdy neprojevil takovou míru kolektivní odvahy a chuti obětovat se pro dobrou věc, jako tehdy. Češi od roku 1938 mnohem častěji poměřují situaci kupeckými vážkami a uvažují o prospěchu, který z toho či onoho rozhodnutí kyne. Od Mnichova už neuvažují v kategorii „správné – nesprávné“ a „morální – nemorální“, nýbrž „výhodné – nevýhodné“.
   Ještě jeden negativní dopad na smýšlení české společnosti Mnichov měl. V roce 1945 patřil ke zkušenostem, které její smýšlení nejvíce ovlivňovaly. A když se rozhodovalo o charakteru poválečného státu, sehrálo velkou roli odhodlání lidí nedopustit, aby se něco tak strašného, jako byla mnichovská kapitulace, ještě někdy opakovalo. Zárukou toho se jim zdála být Komunistická strana Československa, která se proti vydání republiky v roce 1938 jednoznačně stavěla a s přijetím mnichovské kapitulace neměla nic společného. Proto jí dali nejvíce hlasů ve volbách v roce 1946, a proto podpořili její politiku ve dnech mocenského převratu v únoru 1948.
   Viděno ve všech těchto souvislostech je zřejmé, že rozhodnutí československé vlády a prezidenta ze září 1938 bylo nešťastné a národu škodlivé. S jeho dědictvím, s dědictvím Mnichova se ostatně potýkáme dodnes.