Liberálně konzervativní akademie - Cevro

První československá republika bývá mnohdy vydávána za vzor, který by česká politika měla následovat. Poukazováno bývá především na vyšší politickou kulturu „masarykovského“ Československa ve srovnání s hašteřivým prostředím polistopadové československé a české politiky a respektu hodný étos budování státu, jenž se stal programem republiky.

Bezpochyby je nutné opakovaně oceňovat období prvních let – ale spíše měsíců – existence samostatného Československa, kdy se do výstavby nového systému zapojily natolik různorodé politické proudy jako konzervativní integrální nacionalisté na straně jedné a anarchisté na straně druhé, nicméně jednalo se skutečně pouze o velmi krátké období a fakticky již několik měsíců po vzniku republiky se ukázalo, že praktická politika nového státu a jeho politických elit je mnohdy v příkrém rozporu s proklamovanými tezemi o odlišné, „etičtější“ povaze českého národa.

Domácí i zahraničněpolitické rozpory
Příkladů, které „demytizují“ obraz první republiky, můžeme snést celou řadu. V oblasti zahraniční politiky můžeme poukázat zejména na rozpor mezi pacifistickou rétorikou prezidenta Masaryka a ministra zahraničí Beneše a pokusem vyřešit pol­sko­-čes­ko­slo­ven­ský spor o Těšínsko vojenskou cestou. Načasování útoku na polské pozice do období zahájení mírových jednání v Paříži v lednu 1919 bylo v tomto směru rovněž více než netaktické. Představa o „zvláštním poslání“ Československa jako světlonoše demokracie ve střední Evropě pak znemožnila pragmatickou zahraniční politiku k některým sousedním zemím, zejména k Maďarsku a Polsku. Ho­vo­řil­-li tedy E. Beneš v polovině 20. let o Československu jako o „ostrově demokracie“, pak tím současně konstatoval impotenci československé diplomacie v jedné z klíčových oblastí.
   Rovněž ve vnitřní politice první republiky můžeme pozorovat celou řadu faktorů a charakteristik, které jsou v rozporu s dnešní – ale v mnoha ohledech i soudobou – představou o skutečné demokracii. Československo bezpochyby bylo založeno na liberální myšlence, že každý občan uskutečňuje své politické preference primárně jako individuum. Toto opatření zakotvené v ústavě nicméně lze chápat rovněž jako „prevenci“ vůči požadavkům menšin, v první řadě českých Němců a Slováků. Princip práva na sebeurčení tak byl dovedně směšován s principem historickým. Idea československého národa, vtělená do základů státu, pak na jedné straně byla racionálním konstruktem, který – s podporou slovenských politických elit – umožnil vydělení slovenského území z Uher, na straně druhé však Slováky postavil do role „mladšího bratra“, jenž dosud není schopen samostatné politické akce. Nelze si přitom nepovšimnout, že termín „československý“ se v praktické politice stal synonymem termínu „český“ (např. „transformace“ pěti velkých českých stran do „československé“ podoby, přenos češtiny do správy Slovenska prostřednictvím českých úředníků, četníků či učitelů všech stupňů škol apod.) včetně „pěstování“ pročeských politických elit na Slovensku paralelně k nejsilnějším autonomistickým subjektům.

Vláda stran
Nový stát se od počátku své existence stal rukojmím pěti politických stran, resp. jejich vedení. K tomuto účelu sloužila vysoce nedemokratická instituce volebního soudu, která na žádost vedení politických stran zbavovala „neposlušné“ členy parlamentu jejich mandátu. Namísto vlastního svědomí se tak poslanci a senátoři museli řídit nařízeními stranických vedení, jejich mandát se stal (polo)imperativním a jeho skutečným vlastníkem byla politická strana. Jistě, toto opatření v konečném důsledku přispělo k tomu, že české politické strany byly v roztříštěném parlamentu schopny dosahovat „ochranné“ většiny ve prospěch udržení stávajícího politického řádu, nicméně je nutné se zamýšlet nad tím, zda optimální cestou k ochraně demokracie jsou nedemokratické ­pro­středky.
   Samostatnou kapitolou pak bylo působení dvou ústavně nezakotvených oligarchických vlivových struktur, jež ochranu politického režimu první republiky garantovaly. Na mysli máme Pětku, tedy sdružení velkých českých stran napříč ideologickým spektrem, jež v první polovině 20. let fakticky suspendovalo parlamentní diskusi a nahradilo ji rozhodováním grémia stranických šéfů, a rovněž Hrad. Tato struktura se stala státem ve státě, s vlastní tajnou službou, financemi pro spřátelené novináře apod.
   Všechny zmíněné – a mnohé další – aspekty limitovaly rozvoj skutečné demokracie v Československu a přispěly k tomu, že se první republika po „mnichovském úderu“ bez většího odporu obrátila k nedemokratickým alternativám druhé republiky.