Jiří Hanuš / Výročí jsou především časem k zamyšlení
Které z aktuálně připomínaných výročí je podle Vás pro českou historii nejdůležitější a proč?
Těžko říci, jedná se v prvé řadě o symbolické konstrukty. Ale pokud mám odpovědět, zvolil bych rok 1948. To byla zásadní změna, opravdová revoluce, projevující se (negativně) ve všech oblastech politického, společenského i soukromého života. Nejde samozřejmě o několik únorových dní, ale o vliv bolševické politiky a především způsob myšlení, který pronikl velkou částí společnosti.
Období mezi roky 1918 a 1938 bývá často prezentováno jako idylické. Jaký byl skutečný stav a úskalí politiky v té době?
Je pravda, že období první republiky bylo možné vidět v době normalizace jako „nádherný čas s nádhernými příběhy“ – sen konečně může i léčit. Ve skutečnosti to samozřejmě byla společnost plná problémů (čeští Němci, Slovensko, vliv zahraničí, sociální otázka), ba i vnitřních rozporů. Pro nás ale zůstává samozřejmě v mnoha ohledech vzorem, což se týká především kultury. Úkolem české historie je ale spíše rehabilitovat posledních 50 let existence starého Rakouska, kdy se v mnoha ohledech pokládaly základy i Československé republiky.
Jak si vysvětlujete, že tak krátce po konci jedné totality nerozpoznali Češi nebezpečí té druhé a v roce 1948 převzali moc komunisté?
Myslím si, že je tu několik různých vlivů, které se slévají dohromady. V prvé řadě mnichovské trauma, pak druhá světová válka, v níž se demokratické mocnosti spojily s komunistickým státem, aby odrazily nebezpečí ztráty vlastní svobody. Osvoboditelský mýtus spojený se socialistickou rétorikou, umocněnou iluzí o nové budoucnosti, která prostoupila takřka všemi vrstvami společnosti. No a pak nešťastná orientace české demokratické politiky od roku 1943, podcenění politické hry KSČ a vliv její propagandy. Není toho málo – za většinu z toho si Češi můžou sami, i když nikoli bezvýhradně.
V politické debatě je aktuální téma existence Ústavu pro studium totalitních režimů. Co o této debatě soudíte? Má hlubší kořeny?
Debata je nyní víceméně u konce, respektive její první část. Nyní je na novém ústavu, aby prokázal oprávněnost své existence, aby ukázal, že mnohé námitky vůči jeho zřízení byly liché. Myslím, že bychom mu měli dopřát nějaký čas, aby při správě archiválií, v různých projektech a výstupech projevil své kvality. Přiznávám ale, že mne napadaly v tom roce debat různé pochybnosti: celou záležitost jsem nevnímal v žádném případě jako jednoznačnou.
Jaké skupiny, míněno dnešním slovníkem pravice–levice, se nejvíce podílely na obrodném procesu roku 1968?
Nejviditelnější byla samozřejmě levicová skupina reformních komunistů, která měla neuvěřitelnou veřejnou podporu. Viděno dnešní optikou, byla to skupina naivních bytostí, v čele s Alexandrem Dubčekem, proti nimž skupina komunistických jestřábů stála pevnýma nohama na zemi. Obrodný proces se ale jednoznačně týkal celé společnosti – i skupin, které nesmýšlely v dimenzích „socialismu s lidskou tváří“. Proto se mi zdá nejvýznamnější, že rok 1968 uvolnil i tento potenciál, ukázal možnosti návratu k opravdu demokratickému režimu. Pro vystřízlivění mnoha lidí z (pseudo)socialistických idejí byla důležitá i okupace vojsky Varšavské smlouvy. Srpen 1968 je paradoxně dobou vzniku nové české společnosti.
Další neblahé výročí se České republice vyhnulo v roce 1998 jen o kousek (sarajevský atentát a nejdramatičtější pád vlád). Spatřujete v Čechách po roce 1989 nějaká dědictví předchozích výročí (způsobem myšlení, jednání, chápání politiky, …)?
Výročí se samozřejmě připomínají. Je to docela přirozené a do jisté míry i nutné. Člověk má potřebu žít v nějakém členěném čase, se symbolickými milníky. Na druhé straně se ani narozeniny nebo Vánoce neslaví celý rok. Výročí mají své místo v životě společnosti i v osobním životě. Pro historika je ale tento rok docela šílený: může ho projezdit z konference na konferenci, pokud na to má čas a síly. Výročí by měla být především ohraničeným časem k zamyšlení, příležitostí k novému uchopení problému, ne ke stereotypnímu a nekonečnému opakování starých pravd.
Tipněte si – stane se něco významného v roce 2008?
Každý, kdo se profesionálně věnuje historii, by měl být v tipování budoucnosti víc než obezřetný. Budoucnost je otevřená, říkali Karl Poper s Konrádem Lorenzem, a měli pravdu. Stát se může téměř vše. Myslím, že je dobré se řídit heslem: „Očekávej to nejlepší a buď připraven na to nejhorší …“
Jiří Hanuš (1963)
• docent historie na Historickém ústavu FF Masarykovy univerzity
• pracuje rovněž v brněnském Centru pro studium demokracie a kultury
